Čínská kultura a tradice

Procházejíc se po ulicích Pekingu, často si vzpomenu na nářky své kamarádky, módní návrhářky, kterak se lidí v Čechách hovadsky oblékají. Tehdy jsem jí oponovala, že se každý může oblékat, jak chce, že když někdo chce vypadat obyčejně nebo ošklivě, je to jeho svaté právo atd. atp. Ona říkala, a měla to pohříchu vyagumentovanější než já (což neznamená, že měla pravdu), že člověk má dbát na to, aby vypadal krásně.

Sobota se stala tím dnem, kdy jsem se rozhodla vyzkoušet zbrusu opravené kolo. Původním cílem výletu nebylo nic menšího než muzeum vodní brány (a přilehlých vykopávek) z dynastií Liao a Jin (cca období 10. – 13. století), ke kterému nejkratší cesta od naší školy vede po třetím okruhu, od severu k jihu hezky rovně dolů po mapě.

Čas po návratu z hodiny čínského poslechu, na kterém nám učitelka vysvětluje triviality a snaží se při tom mluvit anglicky, není ta správná doba na úkol, který jsem si pro dnešek dala: být pozitivní. Jedna moje kamarádka se vyjádřila, že je zvědavá, jestli někdy něco doopravdy pochválím, a co to případně bude. Jako by postoje všech sinologů, studentů, i těch skutečných, nebyly v podstatě podobné! Jako by to všechno byla jenom moje škarohlídská perspektiva...

Po minulém nezdařeném pokusu o chválu některých aspektů zdejšího pobytu jsem se nad sebou zamyslela a dávám za pravdu přísloví „ševče, drž se svého kopyta“. A budu nadávat!

...totiž dokud je čas a pamatuji si něco z toho, jak mi prvního třičtvrtě roku chutnalo čínské jídlo. Brzo totiž bude načisto pozdě a vize nakládaného hermelína s Gambrinusem, případně zapékaných brambor posypaných strouhaným sýrem zcela zažene přednosti čínských cchajů.

Barvičky a vysoké hlásky čínské obrazovky

Ale za Buddhu si mluvit netroufám...

Při našem zimním cestování Čínou jsme se pustili na jih a do středu Číny, a navštívili Šanghaj, Sučou, Changčou, Chuang šan (Žluté hory) a vesnice a města v západním Chunanu. Projeli jsme ještě i Nančchang, hlavní město provincie Ťiangsi, a Čchangša, hlavní město Chunanu. Předesílám, že tedy vůbec neznám západ Číny (vnější Čínu), který je prý opravdu něco dost jiného. Asi druhý den po návratu do Pekingu jsem nazvracela dvě stránky soptění, nadávek a rasistických výlevů, jsem si řekla, že bude…

Na oknech nalepené výstřižky z červeného papíru, novoroční kuplety nalepené na vchodech do domů, kvetoucí narcisky či malý mandarinovník a figurky či obrázky psa, který je znamením nadcházejícího roku – to vše značí příchod oslav čínského Nového roku, který letos spadá na 29. ledna.