Dojmy z "varieté Shaolin"

Nedávno jsme celá rodina i s kamarádem staršího synka šli na pražské vystoupení shaolinských mnichů, s kterým objíždějí svět. Abychom dětem Shaolin přiblížili, strávili jsme pár dní hledáním a nakonec z Internetu stáhli film „Shaolin“, ve kterém hraje tehdejší šampion shaolinského bojového umění. Představení se konalo v Paláci kultury. Hodně diváků přišlo dřív, takže kavárna v přízemí byla už hodinu před začátkem plná hlavně povykující mládeže. Jediný číšník měl plné ruce práce a od hostů inkasoval, hned jak si objednali. Vida naše čínské obličeje, povzdechl si „Shaolin, shaolin!“ Před vchodem do sálu si mniši rozložili stánky se suvenýry, bílý úbor na wushu stál 1100 korun, žlutý 800, boty na wushu, prosté bílé tenisky s nápisem „Feiyue“, stály 600 korun, album obrázků také 600, pohlednice a menší album byly nejlevnější za 150. Hosté se o to živě zajímali, někteří i nakupovali. My bychom to za ty ceny v žádném případě nekoupili, ale nemáme námitek, splňuje to zdejší představu o ceně a vysoká cena je u příležitostného prodeje nakonec pochopitelná. Začátek se zpozdil, na vstupence bylo napsáno od 19 hodin, ale pouštět do sálu začali až v 19:10 a představení opravdu vypuklo až v 19:35. To mi dost vadilo, vždyť děti musejí zítra do školy! Představení se odvíjelo podle příběhu dvou chlapců, kteří od obdivu k Shaolinu dospějí až k přijetí mnišského stavu. Kulisy a promítané fotografie vytvořily scenérii Shaolinského kláštera a komentář v češtině, který zněl jako by byl od starého mnicha, vysvětloval pravý význam pojmů „gongfu“ (schopnost, mistrovství) a „xiuwei“ (sebezdokonalování). Během představení byly předvedeny sólové ukázky i souboje, pěstní i ozbrojený boj, „tvrdé“ i „měkké“ dechové cvičení (qigong). Sál pro více než 2000 diváků praskal ve švech a potlesk skoro neustával. Aby líp viděli, šli si oba starší chlapci stoupnout do chodbičky. Ani o přestávce si nedali pokoj, lezli na pódium a skákali z něj dolů. Menšímu synkovi jsou teprve tři roky, i když už byl v kině, nevydrží ještě tak dlouhé představení, a tak v druhé půlce začal kňourat: „Půjdeme pryč!“ Když všichni kolem tleskali a povykovali, velice mu to vadilo a s ukazováčkem před ústy okřikoval: „Pst! Potichu! Nekřičte!“ Těžko říct proč, ale přes všeobecný potlesk jsme necítili uspokojení a hrdost. Když jsme dřív byli na vystoupení Šanghajského souboru lidové hudby nebo taiwanského souboru Pekingské opery, zažívali jsme při tom takový ten krásný pocit. U tibetského souboru písní a tanců na nás zase hluboce zapůsobila neokázalost jeho vystoupení, dodnes na to vzpomínáme. Já sama nemám moc ráda dechová cvičení, příjde mi to jako takové sebetrýznění. Vím, že účnkující opravdu umí a obdivuji je, jako malá jsem také zkoušela „rozpohybovat dech v útrobách“, jak se říká, i když jsem nejedla vepřové, aspoň jsem viděla prase utíkat. Teď když jsem s vytřeštěnýma očima sledovala ty hroty kopí namířená proti břichu či hrdlu, bosou chůzi po ostří meče, sedmdesátileté a osmdesátileté mnichy rozkročené do provazu, chlapce svázaného do kozelce s nohama za zády, který se plazil jako by byl beznohý, bylo mi z toho až úzko a nevolno. Také jsem se nechtěla dívat na vystoupení dětí. Ti dva kluci byli opravdu vynikající a získali si obdiv sálu, na konci právě jim tleskali diváci nejusilovněji, ale byli zrovna tak staří jako můj syn, když jsem si pomyslela, že už od tak útlého věku vstávají ráno v pět, uléhají s půlnocí a cvičí v zimě v létě, bylo mi jich moc líto, vždyť ani pořádně nevyrostou. Proto jsme také neříkali, jak by to dělali naši rodiče, „podívej se, tomu by ses měl vyrovnat.“ Možná že chlapci žijí ve svém světě wushu, mají svoje sny a nestarají se o tolik podružností jako my obyčejní laikové. Po představení si naši kluci vylezli na pódium a říkali, že ti malí herci je pořád upřeně sledovali. Řekla bych, že na vystoupení ulpěl stín přehrávání a vršení kousků, možná by se to mělo jmenovat “Shaolinské variété”. Když jsem o tom mluvila s českými přáteli, kteří se učí čínsky, nepřipadalo jim to zvláštní, oni tak Shaolin vidí. Na internetu se dokonce obejvil i název “Shaolinský cirkus”. Jistě, podstatou komerčních vystoupení je předvádění kousků. Nevím, jestli účinkující znají vkus a záliby evropského publika, nebo jestli já, která jsem jenom „viděla prase utíkat“, mám o Shaolinu falešné představy, ale tohle příliš naaranžované vystoupení vůbec neladí s charizmatem, kterému „se klaní všichni hrdinové i bohatýři“, které otřásá světem a vše v sobě obsahuje, jak jsem si to představovala. „Všechno gongfu pochází ze Shaolinu“ – Shaolin už se stal vlastně symbolem a obchodní značkou celého čínského wushu. Na Internetu jsem našla, že Shaolinský klášter organizuje komerční představení celkem pěti skupin po celém světě, další vystoupení pořádájí se svými studenty „Shaolinské“ školy i další skupiny s Shaolinem ve znaku na celém světě. Ale wushu a gongfu nejsou totéž co Shaolinský klášter, a já, prostá žena bez duchovní mety nemohu mluvit za Buddhu. Podle jedné zprávy nynější představený kláštera Shi Yongxin, kterému se říká „Shaolinský CEO“, se nejvíc snaží vyvrátit dojem, že klášter je škola nebo výcvikové středisko wushu, a zdůrazňuje kulturní a náboženský význam bojového umění, „což teprve je duše shaolinského gongfu“. Představený výchovy bojových mnichů Shi Yanlu vysvětluje, že „Shaolin patří wushu i chanu (zenu), obojí má společný základ a splývá v jedno.“ Qian Daliang, ředitel „Podniku rozvoje Shaolinské věci“, říká, že „Shaolinské gongfu se zrodilo v rámci buddhismu a bylo šířeno mnichy, utvořilo systém pěstění schpností (gongfu), jehož nejvyšší metou byla chanová meditace. Patří do něj meditace, boj i lékařství.“ Shi Yongxin sice bez zábran říká, že v současnosti lze shaolinskou kulturu propagovat jen pomocí wushu, ovšem já mám za to, že pokud toto „bojové umění“ upadne ve varietní estrádu, ztrácí se příliš mnoho. Na kritiku komerčních aktivit původního Shaolinského kláštera ovšem Shi Yongxin reaguje – „Kdyby se buddhismus stranil světa, dávno by sám od sebe zahynul!“ Originál článku v čínštině naleznete zde .