Žijeme v „období velkých transformací i turbulencí“, řekl pár měsíců předtím v novoročním projevu svému národu. A loni na podzim na summitu nezápadních mocností BRICS? Zdůraznil, že „svět vstoupil do nové éry určované turbulencemi a transformací“.
O začátku „turbulentní“ a „transformativní“ doby mluví prezident Si často, jeho ministr zahraničí Wang I ještě častěji. Z pohledu čínských vládců jsme vstoupili do jedné ze vzácných etap historie, kdy se nově míchají karty. Kvůli mimořádnému tempu technologických inovací a kvůli rozpadu geopolitických jistot, z jejichž trosek se zrodí nový řád.
Už samy nové technologické inovace mění povahu hospodářství tak zásadně, že se – jak věří Peking – mohou proměnit i mocenské pořádky. „Historická zkušenost ukazuje, že vědecké a technologické revoluce dokážou od základu změnit vzorec vývoje světa,“ řekl Si před necelými deseti lety. „Některé země vzácné příležitosti využijí a (...) rapidně zvýší svou národní sílu.“ V průmyslové revoluci se vyšvihly Velká Británie a Spojené státy, nyní Si vidí šanci k čínskému návratu do pozice hlavní světové mocnosti, kterou byla až do éry průmyslové revoluce a evropského kolonialismu. Posledních deset let proto dramaticky zvýšil investice například do výzkumu umělé inteligence nebo syntetické biologie. Druhá složka transformačního koktejlu – geopolitická příležitost – spočívá v souběhu několika výrazných trendů. Ekonomické těžiště světa se setrvale přesouvá z USA a Evropy do Asie, západní demokracie procházejí sérií krizí, rychle roste demografická i hospodářská moc nezápadních zemí. Ty jsou mimořádně různorodé, ale Čína se snaží stát jejich mluvčím. Slovy Si Ťin-pchinga: „Budeme i nadále vynakládat maximální úsilí na posílení zastoupení a vlivu rozvojových zemí v systému globálního řízení.“ Jeho cílem je svět, kde bude mít slovo Západu menší váhu, to říká otevřeně. Ale co dál? Jak by měl vypadat svět podle Číny?
Mlhavost coby strategie
Předminulý týden přinesl dosud nejotevřenější vyznání čínských ambicí. Na vojenské přehlídce k výročí konce druhé světové války v Asii předvedl Si výsledek svého každoročního navyšování zbrojních výdajů o zhruba sedm procent – spousty nových zbraní včetně hypersonických raket. S ruským diktátorem Vladimirem Putinem a korejským despotou Kim Čong-unem po boku demonstroval, jak se autoritáři sbližují – na rozdíl od tradičních západních spojenců z NATO, kteří se od sebe v éře hulvátsky nacionalistické politiky amerického prezidenta Donalda Trumpa vzdalují. Především se pak Si snažil šířit silný příběh, který osloví většinu pozemšťanů. Prezentovat Čínu jako záruku stability a spolehlivosti v časech, kdy se Trump snaží být maximálně nevypočitatelný. Jako obránce řádu, který Spojené státy po druhé světové válce vytvořily, ale Trump se teď od něj odvrací, protože je pro Spojené státy nákladný a nevýhodný. Od Číňanů to není úplně nová strategie: už během Trumpova prvního funkčního období Si Ťin-pching například na fóru v Davosu vystupoval jako obránce volného obchodu a ekonomické globalizace, ačkoli jeho říše státními subvencemi spoustu pravidel Světové obchodní organizace porušuje. Ve druhém, radikálnějším Trumpově funkčním období, Čína na kartu „obránce zavedených pořádků“ sází systematicky. „I přesto, že vliv USA možná slábne, my ostatní bychom měli i nadále spolupracovat a alespoň tento řád udržet,“ popsal letos na jaře čínskou reakci na Trumpa na přední mezinárodní konferenci v Pekingu děkan Národní školy rozvoje na Pekingské univerzitě Chuang I-pching. Řád, o kterém je řeč, stojí na OSN a její chartě, na mezinárodním právu, na spolupráci mezi státy – a Čína ho slovy brání, současně se ho ale snaží zevnitř změnit. Si za tím účelem ohlásil hned čtyři vzletné globální iniciativy. „Bezpečnostní“, „civilizační“, „rozvojovou“ a předminulý týden představenou „reformu globálního vládnutí“. Základem jeho strategie je zmíněné úsilí o větší vliv Číny v zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky – a tedy spojenectví s touto obrovskou a ekonomicky i populačně nejrychleji rostoucí částí světa. Tyto státy takzvaného globálního Jihu tvoří stále větší podíl na čínském obchodu. A rekordu dosahuje i letošní objem stavebních kontraktů a investic čínských firem v rámci strategie takzvané nové hedvábné stezky, jejímž cílem je budování globální infrastruktury – s Čínou v centru této dopravní a digitální pavučiny. Dá se tak říct, že zatímco Trump svými cly slibuje ukončit globalizaci, tak se tato globalizace bez účasti USA a s Čínou v centru dále rozvíjí. A škrtnuté americké investice a dary pomoci v chudších zemích o to rychleji nahrazují ty čínské. Kdo se však snaží dobrat větších podrobností ohledně čínských plánů, ten daleko nedojde. Tisková zpráva k iniciativě za změnu systému globální správy například jen v bodech shrnuje význam mezinárodního práva, rovnosti mezi suverénními státy, multilaterální spolupráce a – jak bez dalších vysvětlení praví jeden z bodů – „konání reálných kroků“. Cílem je „celosvětové společenství sdílené budoucnosti“. „Jsou to věci, které by snad podepsal každý. Jazyk je cíleně vágní, aby se přidalo víc států,“ říká Respektu norský historik Odd Arne Westad, který zkoumá moderní a soudobé dějiny Číny na Yaleově univerzitě. Vágnost maskuje čínskou slabinu, a sice že nemá skutečně blízké spojence, které by šlo srovnat – aktuálnímu rozkolu v rámci NATO navzdory – s těmi americkými. Desítky zemí přihlášených k mlhavým požadavkům vzbuzují – také u Siova domácího publika – dojem velké mezinárodní podpory. Přitom, jak uvádí expertka z washingtonského think tanku Stimson Center Yun Sun, „tyto země jsou ochotné vyhovět požadavkům Číny pouze do určité míry. Kdyby došlo na lámání chleba, řídily by se svými vlastními zájmy.“ Podobně to vidí Odd Arne Westad. Nevracíme se podle něj do studené války, tedy dvou mocenských aliancí, které spolu v zemích tehdejšího třetího světa vedly zástupné války. „To se, myslím, opakovat nebude. Dnešní doba spíše připomíná konec 19. a počátek 20. století, kdy se Velká Británie stahovala ze světa, jehož pravidla vytvořila, a růst začalo více nových mocností,“ říká.
Trumpovy dary Číně
To vše neznamená, že by bylo namístě Čínu podceňovat. V časech Donalda Trumpa a jeho ideologie „America First“ (Amerika na prvním místě) i krásná prázdná čínská slova znějí v uších značné části světa lépe než velmocenské naparování současných USA, které otevřeně hlásají právo silnějšího a vyvolávají obavy u spojenců i rivalů.
Čína zároveň – jak v podcastu časopisu Foreign Affairs popisuje autorka knihy Svět podle Číny Elizabeth Economy – jemně, ale zato systematicky do všech zmíněných iniciativ promítá své hodnoty. Rozvojovou iniciativu například spojuje s globálními cíli na potírání chudoby, kterou OSN před deseti lety schválila, a současně do ní otiskuje přesvědčení, že ekonomický rozvoj je přednější než demokracie a lidská práva. Civilizační iniciativa zase šíří postoj, že každá společnost má své vlastní hodnoty a systémy, svou vlastní cestu rozvoje – a žádná jiná země nemá právo se do této cesty vměšovat. Západní hodnoty tak v globálním systému zkouší postupně nahradit těmi čínskými. Současně je vnímání Číny v chudších světadílech pozitivnější, než si v Evropě přiznáváme. Průzkumy agentury Pew Research například ukazují, že v bohatých zemích – včetně Japonska, Jižní Koreje a Austrálie – jsou sice Spojené státy výrazně oblíbenější než Čína. U středně bohatých zemí už se ale obraz mění. Ve většině těchto společností – například v Brazílii, Turecku, Mexiku, Bangladéši – jsou obě mocnosti populární v podstatě stejně (výjimky tvoří například Indie, Filipíny nebo Ghana, kde jsou USA výrazně populárnější). Aktuální data agentury Afrobarometer ze 29 afrických států ukazují, že 60 procent respondentů označuje vliv Číny na jejich zemi za pozitivní – o Spojených státech si to myslí jen 53 procent respondentů, o Evropě 49 procent. Zvlášť výrazný je růst čínského vlivu přímo v Asii. Mezi státníky, kteří šli v zástupu za Siem, Putinem a Kimem, kráčeli například lídři demokratické Indonésie nebo Malajsie. Její bývalý premiér Mahathir před osmi lety odstoupil od některých čínských strategických projektů ve své zemi a varoval před novým kolonialismem. Za jeho nástupce, dříve vězněného lídra opozice Anwara Ibrahima, naopak vztahy s Čínou posilují. Donald Trump proti Malajsii na jaře zavedl čtyřiadvacetiprocentní cla a brzy poté do Kuala Lumpuru po více než deseti letech přiletěl Si Ťin-pching – a dohodl například prohloubení technologické spolupráce. Již citovaný historik Odd Arne Westad však připomíná Evropu po druhé světové válce. Bez vojenské, ekonomické, strategické asistence Spojených států by se zřejmě evropské země nedokázaly postavit šíření sovětské moci. Dnešní situace v Asii je podle něj srovnatelná – s tím rozdílem, že Trumpovy USA tamní státy dost nepodporují, a naopak ekonomicky trestají. Ty mohou snadno dojít k závěru, že sice nemají komunistický a nacionalistický čínský režim v lásce, ale musejí se s ním nějak smířit, protože k ekonomickým a technologickým vazbám nemají alternativu. Nejkřiklavějším příkladem je aktuálně Indie, s níž se Spojené státy v podstatě třicet let snaží budovat strategické partnerství, které by vyvažovalo růst Číny na asijském kontinentu. Donald Trump toto úsilí rozbil, když jako trest za nákupy ruské ropy zavedl na Indii padesátiprocentní cla – a v podstatě ji tím dotlačil ke sblížení s Čínou. Předminulý týden to demonstrovaly fotografie indického premiéra Naréndry Módího v přátelském hovoru se Si Ťin-pchingem.
Čínský zájem nade vše
Čínské snahy o proměnu světa je tak třeba hledat spíše mezi řádky. A někteří znalci tvrdí, že ani příliš ambiciózní nejsou. „Čínské vedení nemá zájem nahradit Ameriku,“ píše například Yu Jie z britského think tanku Chatham House v eseji, Co chce Čína?, který před měsícem otiskl švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. „Svět je možná unavený intervencionismem USA – a nyní i agresivitou Donalda Trumpa –, ale to neznamená, že je připraven přivítat jinou supervelmoc.“ Čína se podle něj systematicky vyhýbá zapojení do velkých krizí mimo své bezprostřední sousedství. A její zmíněné globální iniciativy jsou v jádru ekonomické: dnešní vedení se podle ní stále drží principu zavedeného Teng Siao-pchingem v osmdesátých letech, tedy že smyslem zahraniční politiky je vytvořit výhodné prostředí pro domácí ekonomický blahobyt a rozvoj. Mnohé události minulých let i výše uvedené šíření čínských politických postojů do nových globálních iniciativ však poukazují na to, že ambice Pekingu v tomto směru rostou. Možná nemají v plánu „nový čínský svět“ a v jejich centru je jen domácí čínský zájem a udržení moci tamní komunistické strany. Vzhledem k rostoucímu vlivu země však mají velký dopad i daleko za hranicemi říše středu, v důsledku podemílají zavedené pořádky a vytvářejí nová pravidla. Čína tak neustále zdůrazňuje nedotknutelnost suverenity států – ve snaze zajistit nedotknutelnost vlády tamní komunistické strany. Často zatím jedná v souladu s doktrínou. Například v nedávné válce v Etiopii, kde má velké investice, zůstala této doktríně věrná. Její spřátelená elita ztratila moc a vzbouřila se proti nové vládě: Čína však nezasáhla, byla loajální k novým vládcům. Jiné je to na Ukrajině: neodsuzuje nejhrubší možné narušení ukrajinské suverenity Ruskem, naopak pomáhá agresorovi Vladimiru Putinovi obcházet sankce. Důvodem je čínský zájem na těsných vztazích s Ruskem, svým „surovinovým přívěskem“ s jadernými zbraněmi, jak jej někdy posměšně titulují západní ekonomové, i snaha odstrašit od příliš samostatné – „ukrajinské“ – cesty Tchaj-wan, který Peking nepovažuje za samostatnou zemi, ale za svou vzbouřeneckou provincii. Čína zcela odmítá nástroj mezinárodních ekonomických sankcí – také z obav, že by mohly být jednoho dne použity proti ní – a přivítala by neúspěch těch namířených proti Rusku. Podobně na sebe slova a činy narážejí i tam, kde se Čína prezentuje coby nový garant mezinárodní spolupráce. Systematicky zaplňuje místa v organizacích OSN, odkud se Spojené státy stahují – například vystoupením ze Světové zdravotnické organizace (WHO), z UNESCO nebo UNHCR. Ovšem když se jí to nehodí, tak se světové organizaci nepodřizuje. Odmítá spolupracovat s WHO na vyšetřování původu koronaviru. Před třemi lety ve chvíli obrovského nárůstu světových cen potravin a stoupajícího rizika hladu v chudých zemích dávala na globální potravinovou pomoc jen 10,8 milionu dolarů (oproti tomu Bidenovy Spojené státy pět miliard, letos Trump pomoc zastavil). A naopak sama ve velkém skupovala zásoby pro vlastní potravinovou bezpečnost.
V centru čínské představy světa tak stojí čínský zájem. China first, Čína na prvním místě. Dobře to ilustruje Maďarsko, které Čína zahrnula do nejužšího okruhu svých přátel. Si Ťin-pching loni navštívil Budapešť a podepsal s Viktorem Orbánem „komplexní strategické partnerství pro novou éru a do každého počasí“. „Nejdůležitější podmínkou pro to, aby se někdo stal takovým ‚všestranným‘ partnerem, je loajalita k postojům Číny v geopolitických otázkách,“ citoval tehdy deník Financial Times čínského úředníka, který si nepřál být jmenován. Atraktivní pro Čínu byla Orbánova ochota kritizovat USA, udržovat úzké vztahy s Ruskem, zaujmout nezávislý postoj k politice EU a nepípnout nic kritického směrem k Pekingu. Výměnou za to do Maďarska loni plynula zhruba třetina všech čínských investic v EU. Podobný vzorec se opakuje na půdě OSN. Studie americké výzkumné organizace AidData ukazuje, že dvacet zemí s nejvyššími půjčkami z Číny v letech 2013–2020 hlasovalo alespoň v 75 procentech případů na Valném shromáždění OSN stejně jako Čína. Panovala přímá úměra mezi vyššími úvěry z Číny a vyšší loajalitou vůči jejím názorům. Ty v jádru spočívají v tom, že zájem státu stojí nad právy jednotlivců, kteří v něm žijí. Cílem je označit šíření univerzálních hodnot – svobodu projevu, občanské svobody, právo volit – za projev „západní hegemonie“. Za „balast“, který vlivem „misionářského“ Západu komplikuje na spolupráci mezi zcela suverénními národními státy. Pod tlak se tak dostávají v podstatě tytéž hodnoty, na které extrémnějšími kroky útočí Putinovo Rusko a které Trumpova Amerika už ve světě také nechce podporovat.