Když se USA nepříliš úspěšně potýkaly s pandemií koronaviru, mnozí se obávali, že Čína situace využije k posílení svého vlivu ve světě. Vývoj mezinárodní situace se ale nakonec naopak vyznačoval strategickými přehmaty Číny.
Čínské jednotky v indickém příhraničí v oblasti údolí Galwan z ne zcela jasných příčin náhle obsadily vyprahlé území o rozloze 23 čtverečních kilometrů, což vedlo ke střetům a obětem na životech. V Indii vyvolal čínský postup silnou negativní odezvu. Dillí se dlouho snažilo udržovat dobré vztahy jak se Spojenými státy, tak s Čínou. Indický premiér Naréndra Módí se osmnáctkrát setkal s prezidentem Si Ťin-pchingem a často odmítal fráze o sbližování se Spojenými státy – místo toho prosazoval zahraniční politiku, kterou popisoval jako „mnohačetné spojenectví“.
O něčem takovém již dnes neuslyšíte. V indických médiích explodovaly protičínské vášně a seriózně míněné analýzy doporučují zásadní změnu zahraniční orientace země. Nedávno penzionovaný indický ministr zahraničí Vidžaj Gókhale napsal komentář, v němž tvrdil, že sousedé Číny se musejí přestat přizpůsobovat její agresivní politice a musejí si uvědomit, že potřebují „robustní americkou vojenskou přítomnost“, jež by jim „pomohla situaci zvládat“. Prohlásil také, že v „postcovidovém světě již nejspíš neexistuje možnost mít zároveň to nejlepší z obou světů“.
Podívejme se však i na čínské vztahy s dalšími sousedními zeměmi. Čínské loďstvo v uplynulých měsících potopilo nebo zastrašovalo plavidla Vietnamu, Malajsie nebo Japonska v oblastech, které tyto země považují za své „výlučné ekonomické zóny“. Tento přístup vedl k pozoruhodnému strategickému zvratu na Filipínách. Manila se za vlády prezidenta Rodriga Duterteho od Washingtonu vzdalovala, v únoru prezident oznámil, že vypovídá dohodu o pobytu vojenských jednotek, což je krok, který Washingtonu značně komplikuje jeho snahu udržovat v regionu těsné vojenské vazby. Teď ale Manila pro změnu ohlásila, že „s ohledem na politický a další vývoj v regionu“ dohodu vypovídat nebude. Nebo se podívejme na Austrálii, pro jejíž ekonomiku byl vzestup Číny obrovským přínosem. Canberra se pokoušela udržovat s Pekingem přátelské vztahy, to je ale minulost. Australské úřady teď mají podezření, že Čína podnikla proti Austrálii sérii kybernetických útoků. Jiné zprávy zase hovoří o tom, že Peking zastrašuje čínské studenty v Austrálii a snaží se je přimět, aby zachovali loajalitu Číně, nebo že se snaží k nátlakovým akcím využívat čínské podnikatele.
Šéf australské domácí rozvědky Duncan Lewis v roce 2017 před parlamentem vypověděl, že k zahraničnímu vměšování – myšleno čínskému – dochází v „bezprecedentním měřítku“ a že má „potenciál napáchat vážné škody na naší suverenitě, na integritě našeho politického systému, na možnostech naší národní bezpečnosti, na naší ekonomice a dalších zájmech“. Nedávno, poté co Austrálie vyzvala k vyšetření původu koronaviru, přistoupila Čína k omezení australského dovozu a začala odrazovat turisty od cest do Austrálie. Čínská státní média uvedla, že Austrálie je „pouze žvýkačka přilepená na podrážce čínské boty“.
Čína se pouští do konfrontační zahraniční politiky ve skutcích i slovech. Mluvčí ministerstva zahraničí Čao Li-ťien je teď již proslulý svým ostrým, někdy až urážlivým vyjadřováním. V souvislosti s epidemií covidu-19 a diskusemi o možné vině Číny při šíření nákazy veřejně prezentoval konspirační teorii, podle níž mohla chorobu do Číny zavléct americká armáda. Nová generace čínských diplomatů, přezdívaná „vlčí válečníci“, bývá podobně agresivní a konfrontační, věří, že nejlepší obrana je útok a vyjadřuje se s opovržením o každém, kdo pochybuje o čínské propagandě. Zároveň se snaží nejrůznější země přimět k tomu, aby Čínu vychvalovaly, mimo jiné za dodávky zdravotnického materiálu (jež se často ukázaly být závadné).
Čínský vůdce Teng Siao-pching, muž, jenž přivedl Čínu k částečnému spojenectví se Spojenými státy a zahájil čínské ekonomické reformy, vždy radil, aby Peking svoji skutečnou moc příliš nedával najevo. „Své světlo musíme skrývat,“ říkával a parafrázoval tak staré čínské přísloví. Poradce bývalého čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa napsal v roce 2005 do časopisu Foreign Affairs vlivný esej nazvaný Mírový vzestup Číny ke statusu velmoci, v němž tuto koncepci Číny jako nenápadné velmoci ještě dále rozvedl. Tyto myšlenky možná zněly jako projev odpovědného globálního občanství, ve skutečnosti však vycházely z přesného pochopení geopolitického postavení Číny. Její vzestup se neodehrává ve vakuu, ale v oblasti, v níž se nacházejí další významné země, jako je Japonsko, Indie nebo Austrálie. Vše, co Čína podnikne, je potřeba zvažovat v souvislosti s reakcí, jakou to vyvolá v jejich hlavních městech.
A kroky, jež Čína v posledních letech podniká, vedou k tomu, že se stále častěji ocitá ve strategické situaci Sovětského svazu během studené války: tedy že je obklopena zeměmi, které vůči ní cítí stále hlubší nepřátelství.