V červenci před sto lety se v cihlovém domku v centru Šanghaje sešlo dvanáct mužů, mezi nimi mladý venkovan Mao Ce-tung a například i jeden nizozemský komunista, a založili Komunistickou stranu Číny. Z této malé buňky postupně vyrostl organismus, který má dnes přes devadesát milionů členů a platí za nejmocnější stranu světa.
Mnozí pozorovatelé například očekávali, že čínské komunisty nakonec smete vlna svobody, která se na přelomu osmdesátých a devadesátých let prohnala Sovětským svazem a jeho satelity. Političtí geografové varovali před regionálním rozpadem Číny, politologové pak počítali s tím, že bohatnutí povede ke vzniku střední třídy, jež si zákonitě bude říkat o větší občanské svobody. Posledních patnáct let zvláště finanční tisk opakuje, že se čínský růst zastaví, protože bez větší svobody bádání a trhu nezvládne přechod na sofistikovanější úroveň hospodářství a bude zaostávat na poli inovací. Počátkem loňského roku, kdy se pandemie z Wu-chanu do světa rozšířila kvůli tomu, že se místní úřady bály včas před novým koronavirem varovat a pokusili se jej ututlat, zas padala srovnání s výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu, tedy s ukázkovým momentem, kdy prokázaná lež nahlodá zbytky důvěry obyvatel v autoritářský režim.
Zatím se však v praxi děje opak těchto předpovědí. Životní úroveň Číňanů je dnes nejvyšší v historii, ale diktatura je mnohem tužší než ještě před deseti lety. Hospodářství dál roste a v mnoha moderních technologiích Čína předstihla Evropany a dohání USA. Též v pandemii se Číňané považují za vítěze, protože tvrdými opatřeními dokázali virus zastavit a nastartovat ekonomiku rychleji než západní demokracie. Přitom je třeba přiznat, že strana nevládne Číně jen tvrdou rukou. Může se – soudě podle dostupných reportáží západního tisku – opřít také o značnou oblibu obyvatel, kteří ji považují za kompetentního správce. Pracuje s průzkumy veřejného mínění a snaží se různými konzultacemi vycítit náladu ve společnosti a pružně na ni reagovat. Nic z toho samozřejmě není omluvenkou za zločiny páchané na Ujgurech, Tibeťanech nebo porušení slibu autonomie Hongkongu. Momentálně čínští komunisté prochází masivními změnami, významem srovnatelnými s uvolněním a otevřením se světu v osmdesátých letech. Ve chvíli nástupu současného předsedy Si Ťin-pchinga k moci před devíti lety nebyla strana na veřejnosti, v životech lidí tolik vidět, ideologie ustupovala pragmatismu a současně přibývalo korupce a protestů proti lokální zvůli straníků. Si tyto trendy považoval za mocenský úpadek strany a pokusil se jej zastavit. Ve svých rukou koncentroval tolik moci jako žádný čínský lídr od dob Mao Ce-tunga a v KS i armádě provedl dodnes trvající sérii čistek. Zasadil se o to, aby strana a její ideologie byly mnohem přítomnější v běžném životě lidí: mimo jiné stát důsledně trvá na vzniku stranických buněk v soukromých firmách, které jsou ve velkoměstech hlavním zaměstnavatelem, a straníci se povinně šprtají „myšlení Si Ťin-pchinga“. Vedle toho Si napumpoval investice do moderních technologií, začal asertivně vystupovat ve svém sousedství a proti kritikům doma a v zahraničí, zasáhl proti projevům jisté nezávislosti čínských technologických koncernů a podporuje státní firmy na úkor těch soukromých. Sinolog Jude Blanchette v aktuálním vydání dvouměsíčníku Foreign Affairs popisuje motiv těchto rapidních změn: Si se podle jeho soudu snaží využít vážných problémů západního světa, probíhající technologické revoluce a konce čínského demografického boomu k nástupu „říše středu“ do pozice architekta světa 21. století.
Tento plán musejí západní demokracie brát zcela vážně a reagovat na něj. Ale současně nelze vyloučit, že se na rozdíl od vyvrácených minulých předpovědí o úpadku strany nepotvrdí ty současné. V jejich jádru leží argument, že Si vytváří systém, který se točí jen kolem jeho osoby a to, jak známe z historie, vede k nenapravitelným omylům a k vážným problémům ve chvíli předání moci. Nikde tedy není psáno, že se za deset či patnáct let neukáže, že čínská státostrana nebyla tak pevná a silná, jak v roce svého stého výročí vypadá.