Čínským politikům se ekonomika vymkla z rukou, očekává se nejvyšší míra inflace za posledních deset let.
V lednu 1992 zahájil tehdejší čínský politický vůdce Teng Siao-pching v Šen-čenu své měsíční »turné po jihu«. Velebil úspěch zvláštních ekonomických zón na pobřeží, ostře kritizoval své reakcionářské oponenty v Pekingu a předznamenal tím hospodářský rozkvět, který vystřelil inflaci nad 25 procent. Od té doby Čína dvojcifernou míru inflace sice nezažila, ale i přesto tato epizoda dlouhodobě narušila důvěryhodnost makroekonomické hospodářské správy země. Podle Jonathana Andersona z banky UBS jsou pro mnoho lidí zvenčí regulační orgány pro finanční sektor přežitky éry socialistického plánování.»Ty zůstaly nedotčeny a neumějí zacházet s tržními nástroji,« říká Anderson.
Ekonomové se bojí, že se čínské hospodářství »vymklo kontrole« a je náchylné ke spekulativním výstřelkům, po nichž následují nemotorná tvrdá nápravná opatření.
Čína tak opět vzbuzuje strach. Meziroční spotřebitelské ceny v loňském listopadu vzrostly o 5,1 procenta, což představuje nejrychlejší nárůst za 28 měsíců a markantní obrat oproti deflaci z předchozího roku (viz graf Čínská rozhazovačnost). Do ekonomiky se vplížilo zvyšování cen: minulý měsíc zdražil řetězec Starbucks Frappuccino se šlehačkou zhruba o šest procent.
Inflaci tlačí potraviny
Asi 75 procent čínské inflace je následkem vyšších cen potravin. Jedná se tedy o stejnou situaci jako v roce 2008, kdy drahé potraviny vytlačily inflaci nad osm procent.
Na rozdíl od roku 2008 ale byly v roce 2010 výpadky v zásobování potravinami pouze mírné. Čínu sužovaly počátkem roku tuhé mrazy a v létě byla stižena povodněmi.
Nedošlo ale k tak významné katastrofě, jakou byl reprodukční a respirační syndrom prasat, který si v letech 2007 až 2008 vybral krutou daň na chovech vepřového dobytka.
Je tedy možné, že inflace cen potravin spíše odráží vzestup poptávky než pokles nabídky. Podle Wen Lang-čanga a Daniela Lawa z hongkongské centrální banky čínské domácnosti bohatnou, a vydávají tudíž za maso, drůbež a mléko čím dál větší část svého rozpočtu.
Pokud by zároveň snížily ostatní výdaje, nemuselo by k inflaci docházet. Tento posun však způsobí to, co indický ministr financí Kaušik Basu nazval asymetrickou inflací, »skewflation«, tedy růstem cen v jedné oblasti oproti oblastem jiným.
Trpí-li Čína tímto typem inflace nebo dočasnými propady v nabídce, měl by se problém brzy vyřešit sám. Ceny potravin se buď ustálí na vyšší hladině, nebo opět poklesnou.
Jediné, co by teď měla centrální banka udělat, je zajistit, aby vyšší ceny potravin nevedly k požadavkům na zvýšení mezd, protože tím by se mohla roztočit inflační spirála.
Přehřívá se ekonomika?
Velké množství ekonomů se ale obává, že problém má mnohem hlubší kořeny než jen ceny potravin.
Za předpokladu, že ceny zeleniny, ovoce a dalších plodin jsou pružnější než ceny ostatních komodit, by jejich inflace mohla být včasným varováním, že se hospodářství začíná přehřívat.
Je možné, že se čínským politikům ekonomika opět vymkla z rukou. Umožnili, aby se peněžní nabídka od ledna 2009 zvýšila o polovinu, aby poklesly úrokové sazby a aby bankovní půjčky překročily státní kvóty. Průzkum domácností, který provedla sama čínská centrální banka, ukazuje, že se očekává nejvyšší míra inflace za posledních více než deset let.
Čínská centrální banka skutečně během Vánoc zvýšila úrokové sazby o čtvrtinu procentního bodu, podobně jako v říjnu. Toto postupné zvyšování znamená, že banky nyní nemohou půjčovat za méně než 5,81 procenta.
Avšak v ekonomice rostoucí o patnáct procent ročně (nominálně) takový minimální úrok pravděpodobně uchazeče o úvěry sotva odradí. Úroky z vkladů vzrostly na 2,75 procenta, ale reálně střadatelé dostanou méně, než kolik uložili.
Centrální banka rovněž finačním ústavům navýšila povinné minimální rezervy, a to šestkrát během roku 2010, takže dnes mají povinnost vytvářet rezervy na rekordní úrovni 18,5 procenta vkladů. Takové požadavky nicméně stačí pouze vykompenzovat expanzivní účinky nákupu cizích měn, ke kterému byla centrální banka nucena přistoupit, když tvrdošíjně odmítá umožnit rychlejší posilování jüanu.
Vláda se pokusila zmírnit tento tlak oznámením, že již nebude po vývozcích požadovat, aby nabytou cizí měnu vyměňovali za jüan.
Posezení s řediteli bank
Vedle úrokových sazeb a povinných minimálních rezerv se čínská centrální banka opírá o některé netržní nástroje v podobě úvěrových kvót a udělování pokynů bankám, takzvané window guidance.
Window guidance není přežitek socialismu, ale spíše připomínka japonského poválečného kapitalismu založeného na neformálních konexích.
Funguje tak, že centrální banka svolá schůzi ředitelů bank a nabídne jim přátelské rady o tom, jak mají správně dělat svou práci.
V roce 2010 kupříkladu pobízela banky, aby podpořily vybrané sektory čínské ekonomiky jako outsourcing, logistika a kultura a snažily se motivovat absolventy univerzit, aby vstupovali do státní správy na místní úrovni.
Zatímco cílem window guidance je ovlivnit směřování úvěrů, kvóty na úvěry mají regulovat jejich objem. Přinejmenším teoreticky.
Vláda stanovila limit pro nové úvěry v roce 2010 ve výši 7,5 bilionu jüanů, ale banky čtvrtinu této kvóty vyčerpaly hned v prvních dvou měsících a 99 procent do konce listopadu. Je možné, že se vláda nebude obtěžovat s vyhlašováním kvóty pro rok 2011 a dá přednost individuálním kontrolám větších bank každý měsíc.
Vedoucí představitelé se evidentně smířili s poněkud vyšší inflací, jejíž zacílení zvýšili ze tří procent v roce 2010 na čtyři procenta v roce 2011.
Hraje se o pověst
Nedokáže-li Čína zkrotit svůj svéhlavý bankovní sektor a ztlumit inflační očekávání, utrpí tím její pověst dobrého makroekonomického hospodáře. Tamní inflace ale ani tak nemusí světové ekonomice uškodit.
Čína totiž významně přispívá ke globálnímu růstu: představuje koneckonců devět procent celosvětového HDP a roste o deset procent ročně. Její podíl na světovém hospodářském růstu ale není až tak velký: o co její rostoucí dovoz zvyšuje HDP jejích obchodních partnerů, o to je obere její čím dál větší vývoz.
Inflace v Číně může jejím soupeřům dokonce i pomoci. S tím, jak porostou tamní cen, ztratí její zboží v zahraničí na konkurenceschopnosti. Obchodní přebytek asijské země tím poklesne a povzbudí růst jinde ve světě.
Je-li inflace v Číně vydávána za velký zdroj obav pro globální ekonomiku v roce 2011, nebude ten rok zase až tak špatný.