Cílem Pekingu není vládnout světu, ale zavést multipolární globální systém.Čína se sice změnila k nepoznání, ale na jiné úrovni je její kontinuita stále dobře vidět. Většina ze základních aspektů čínské politiky platí jak pro její komunistické období, tak pro dřívější dynastie. Vblízké budoucnosti lze očekávat ztrátu výjimečného postavení USA ve světě, úpadek Západu a vedoucí globální roli čínské civilizace. Čína nejenže zaujme první místo v mezinárodním řádu, ale také jej od základu změní. Ocitáme se na počátku nového světa.
PROTICHŮDNÁ TVRZENÍ
To tvrdí v knize When China Rules The World: The End Of Western World And The Birth Of A New Global Order (Když Čína vládne světu. Konec západního světa a zrození nového globálního řádu) spoluzakladatel britského think tanku Demos a komentátor londýnského deníku The Times Martin Jacques. Co bude příčinou těchto epochálních změn? Rychlý ekonomický růst Číny, který bude trvat několik desítek let.
Navzdory jednoznačnému vyznění titulu knihy si tím však Jacques není zcela jist. Na jedné straně totiž píše, že "je Čína předurčena stát se hlavní globální velmocí", na druhé však "výzva, již představuje, že bude pravděpodobně spíše kulturní". Spíše než politická a vojenská. Následně přiznává: "S postupem ke globální mocnosti a časem možná i k dominantní velmoci začne Čína nahlížet na svět stejně jako každá předchozí hlavní mocnost z hlediska vlastních dějin. A bude přinucena změnit svět dle vlastní představy." Jinde se však domnívá: "Je nepravděpodobné, že se v příštích 50 letech bude Čína chovat obzvlášť agresivně." V tomto umírněném tónu pokračuje: "V příštích 20 letech se globální velmocenský status quo v podstatě nezmění." Ale nakonec se vrací k původnímu tvrzení: "Obrovská masa Číňanů přinutí zbytek světa, aby se do značné míry podřídil jejich způsobům jednání."
OTÁZKY
Taková nelogičnost se objevuje v mnoha Jacquesových tvrzeních. Bude se Čína demokratizovat? Pravděpodobně ano: "Je rozumné očekávat, že během 20 let a možná za kratší dobu se významně posune k demokracii." Není to však jisté, protože "vliv konfucianismu tento proces zkomplikuje". Asi se to však odehraje: "Z dlouhodobého hlediska je spíše nepravděpodobné, že by se Čína ubránila demokratizaci." Možná to neplatí: "Není správný předpoklad, že se Čína změní a přijme kulturní pravidla Západu. Její zvyky a způsoby myšlení jsou příliš staré a hluboce zakořeněné, než aby to nastalo." Jinde tvrdí opak: "V dlouhodobém časovém horizontu se v Číně pravděpodobně uskuteční velké politické změny - buď konec komunistické moci, nebo její významná proměna." Nakonec však přece jen nikoli: "Je nepředstavitelné, že by se čínská politika začala podobat západní."
Tato protichůdná tvrzení vyvolávají otázky o budoucím čínském hegemonickém postavení ve světě. Bude se Čína k němu posunovat, nebo se jí to nepodaří? Změní se její politický režim, nebo si zachová své současné atributy?
ZÁKLAD ČÍNSKOSTI
Jako by se Jacques snažil sdělit něco, co sice nelze přesně vyjádřit slovy, ale přitom to tvoří základ čínskosti. Základ, který je natolik hluboce zakořeněný, že dle Jacquesa přetrval nejen devět hlavních dynastií vládnoucích dva tisíce let, ale přežije i modernizaci a komunismus, a za našeho života se nezmění: "Čína se sice změnila k nepoznání, ale na jiné úrovni je její kontinuitu stále dobře vidět. Většina ze základních aspektů čínské politiky platí jak pro její komunistické období, tak pro dřívější dynastie."
K těmto základním aspektům patří vnímání Číny sebe samé jako civilizace a víra v to, že její civilizace je nadřazená jiným. Dále upřednostňování řádu a smíření se s neomezenou rolí státu. Tento kulturní základ je dle Jacquesa homogenní, jednolitý, nezpochybnitelný a nezměnitelný a jde o konfuciánství. Čína přemůže Západ proto, že je takto silná. Jacques tvrdí: "Ať už je úspěch komunistického režimu jakýkoli, Čína ovlivní svět především svou konfuciánskou tradicí, nedostatkem západní demokracie, centrální rolí státu a poměrně slabou občanskou společností, jež se pravděpodobně vyvine."
MÝTUS JEDNOHO CELKU
Autor se zaměřuje na rozdíly národů, pokud jde o jejich odívání, kosmetiku, nábytek a hudební vnímání. V nich se Čína od jiných národů nepochybně liší. V abstraktní rovině, v níž se Jacques zabývá politikou a zahraničními záležitostmi, však lze odlišit čínskou kulturu například od ruské, francouzské či americké jen obtížně. Všechny tyto národy jsou totiž hrdé na své dějiny či hodnotové systémy, ať už se týkají společenského řádu nebo národní bezpečnosti. Na této úrovni se Čína od ostatních států ve skutečnosti ničím neliší.
Ani čínská tradice netvoří jeden celek. Obsahuje totiž nejen prvky kolektivismu, nadvlády státu a společenského řádu, ale i individualismu, občanské společnosti a revolty. A vedle konfuciánství i legalismus, taoismus, buddhismus a další filozofické směry a náboženství. V konfucianismu existovala napětí mezi závazky vzdělaného Číňana vůči vládci a jeho vztahem k vlastním etickým zásadám či mezi mocí vládce a vládou lidu. Tato napětí otevřela Číňanům kulturní cestu k obhajobě liberalismu a demokracie a k jejich zavedení v Hongkongu a na Tchaj-wanu. Představa jednoho celku je tedy mýtus.
Navíc kultury nadále nejsou jednolité - pokud vůbec kdy byly. V důsledku nárůstu globalizace jsou smíšené. Čína se znovu otevřela světu před 30 lety a zahraniční vlivy si rychle osvojila.
NIC NOVÉHO
Pokud jde o čínskou domácí a zahraniční politiku, jimž se Jacques věnuje nejvíc, Čína se liší od jiných států spíše institucionálně a geostrategicky než kulturně. Důvod, proč v Číně není demokracie, nespočívá v její kulturní předurčenosti k autoritářství, ale protože její současné instituce jsou dobře etablované, vládnoucí strana drží pospolu, režim je schopen doplňovat a zplnomocňovat technokraty, postup v byrokratickém aparátu motivuje místní úředníky pracovat pro stát a pekingská vláda ví, jak efektivně používat propagandu a policii. Pokud se tyto instituce rozpadnou, změní se i vládnoucí komunistický režim. Příčina velkého vlivu Číny na sousední země pak nespočívá "v návratu daňových odvodů", ale je důsledkem její velikosti a bohatství. Moc Číny upadne, pokud její ekonomika oslabí. Důvod, proč se Čína nesnaží získat území sousedních zemí, nespočívá v tradičním ovládání prostřednictvím nepřímého vlivu, ale v tom, že ji obklopují hustě obydlené oblasti a silné státy, jež neposkytují prostor pro její expanzi. A to se pravděpodobně nezmění.
Jacques se mýlí, pokud jde o epochální změnu struktury světa. A značně přehání ohledně zvratu dominantního postavení Číny a Západu ve světě, když se zmiňuje o "nástupu civilizačního státu", "čínském rasovém pořádku", "čínském zájmovém společenství", "novém politickém pólu" a o "úpadku a pádu Západu". Skutečností však zůstává, že i když uvažuje o světu za 20 či až za 50 let, většina jeho předpovědí se již odehrává a nic z toho není důvodem k hysterii. Jacques se domnívá, že se například bude zvyšovat čínský kulturní vliv, Čína bude investovat mimo své území a ovlivňovat světový finanční systém, její autoritativní kapitalistický režim bude považován za alternativní politicko-ekonomický vzor či začne prosazovat své morální hodnoty. To se však již děje. Co je tedy na tom nového?
TŘI ODLIŠNOSTI
Na Jacquesa silně zapůsobil často citovaný odhad banky Goldman Sachs, že okolo roku 2027 se čínská ekonomika stane největší na světě. Pokud se to stane, je oprávněné si myslet, že jím identifikované trendy se posílí. Ani v tomto případě však není hysterie nutná, protože se Čína na vrcholu světového ekonomického řádu bude lišit od svých předchůdců. Za prvé vedoucí role Pekingu nebude mít základ v technologické převaze, ale v počtu obyvatel Číny. Čínská ekonomika se sice bude neustále technologicky vyvíjet, ale Číně se nepodaří v mnoha oblastech dostat do jejich čela, jako tomu bylo v případě Anglie v 19. a USA ve 20. století. Stane se největší ekonomikou díky počtu obyvatel. Z hlediska výkonu na obyvatele však zůstane nadále poměrně chudá.
Za druhé čínská prosperita bude záviset na prosperitě jejích globálních konkurentů, jako jsou USA a Japonsko. Úpadek či zkáza jiných zemí Pekingu nepomůže. Za třetí Čína nebude schopna zajistit si energetické suroviny či zboží dobytím, jako to činila předchozí impéria, či vytvořením vlivových sfér, jež budou uznávat ostatní velmoci.
Spíše rovnováha moci s ostatními hlavními mocnostmi než expanze bude rozhodovat o udržení prosperity, až se Čína stane největší ekonomikou. Pokud vše bude pokračovat jako doposud, změny, které nastanou, budou méně revoluční než ty, jež se již odehrávají.
Po zhroucení Sovětského svazu se vláda USA nad světem ukázala jako chiméra. Oč iluzornější je tato představa v případě Číny, jež je navzdory všem svým úspěchům mnohem zranitelnější? Cílem Číny není vládnout světu, ale zavést multipolární globální systém. Toho Čína dosáhnout může.
Směřuje Čína do Ruska?
Domníváte se, že je ekonomie zbytečná? Myslíte si, že ekonomové zklamali, protože nedokázali předpovědět finanční krizi, a měli by tedy "jít k lopatě"? Máte pocit, že všechno je špatně a že vědecký obor ekonomie by se měl vrátit na stromy a začít znovu? Popřípadě být bez náhrady zrušen?
SKEPTICKÁ REAKCE
Pokud vás někdy něco takového napadlo, přečtěte si knihu Economics Does Not Lie: A Defense Of The Free Market In A Time Of Crisis (Ekonomie nelže. Obrana volného trhu v době krize) od francouzského ekonoma Guye Sormana. Pokud to učiníte, podobné hloupé myšlenky vás opustí. Dokážete-li změnit názor, pokud zjistíte, že je chybný. Finanční krize a následná globální hospodářská recese musely mít dopad na ekonomické myšlení a až budoucnost ukáže jeho skutečný rozměr. Obrovská skepse vůči ekonomii jako vědeckému oboru však byla první reakcí. Jak to, že ekonomové nic nepředvídali? Od čeho vlastně jsou? "Ekonomie je věda, jež má rozlišit mezi dobrými a špatnými politikami," tvrdí Sorman hned v první větě předmluvy. A dodává: "Pod tlakem veřejného mínění a mediální hysterie mají političtí lídři sklon jednat jako neználkové. Postupovat však, jako by ekonomie nebyla vědou, je receptem na katastrofu. Během 20. století zničily špatné hospodářské politiky některé národy a měly na svědomí víc obětí než epidemie." Jako důkaz uvádí ruskou a čínskou kolektivizaci.
DŮLEŽITÝ ÚKOL
Zajímavější je však dle Sormana Indie, v níž v letech 1949 až 1991 byrokratický režim zmrazil vývoj. Za její bídu mohou především indické úřady a politické vedení: "Klíčová odvětví - průmysl, energetika a doprava - byly znárodněny a řízeny dle sovětského vzoru. Výroba byla drahá a zaostalá, ale národní. Západ obdivoval Nehrúa a jeho povýšeneckou a pokryteckou dceru Indíru Gándhíovou, ale v Indii byli hodnoceni i záporně. Socialistická Indie unikla nejhoršímu jen proto, že její vůdci neznárodnili pozemky." Na rozdíl od tohoto fiaska "správné hospodářské politiky během posledních dvaceti let dostaly z chudoby osm set milionů lidí - zejména v Indii po roce 1991 a v Číně. Civilizacím, jež se dříve považovaly za stagnující - Japonsko, Jižní Korea, Turecko - správné ekonomické strategie přinesly prosperitu".
A Sorman dále tvrdí, že během posledních deseti let racionální hospodářské politiky výrazně zmírnily chudobu ve třinácti afrických státech, že neexistují civilizace a priori odsouzené k chudobě a nerostné bohatství není nutnou podmínkou prosperity.
K překonání bídy jsou třeba jen správná ekonomická rozhodnutí. Ekonomové nejsou od toho, aby si hráli na "hospodářské meteorology". Jejich úkol je mnohem důležitější než se pokoušet uhádnout růst HDP v příštím čtvrtletí. Mají informovat politiky i voliče, která hospodářská rozhodnutí jsou správná a která povedou ke stagnaci, problémům, nebo dokonce ke katastrofám.
"Ekonomové dokážou předpovědět," domnívá se Sorman, "že špatná politika povede ke katastrofě."
SOCIALISMUS A KAPITALISMUS
Sorman rozeznává jen dva ekonomické systémy. Socialismus, v němž je vlastnictví státní, konkurence potlačená a produkce plánovaná. A tržní systém, ve kterém vládne spontánní řád. V souladu s maďarským ekonomem Jánosem Kornaiem nepřipouští možnost třetí cesty. Otázka, který z obou systémů je, či není životaschopný, je mimo diskusi. Znamená to, že ekonomie již vše vyřešila a zná univerzální odpověď? Nikoli. Především proto, že volný trh nebyl nikde dosud plně uskutečněn, neboť má mnoho nepřátel - od utopistů přes lobbisty až po ekonomickou nevzdělanost nejen populace, ale i zákonodárců. Druhým důvodem je, že na mnoho otázek nelze jednoduše odpovědět. Je ekonomicky výhodné kácet amazonské pralesy a namísto nich pěstovat sóju? Ano, odpoví podnikatel, v žádném případě ekolog. Za daných znalostí nelze rozhodnout, krčí rameny ekonom.
Nedokládá však růst Číny možnost třetí cesty? Dle ekonomických kritérií přijala čínská komunistická strana kapitalismus, a nikoli třetí cestu: "Západní perspektivu zkreslila rétorika, jež je marxistická, ale vztahuje se k realitě, která již marxistickou není." Čínští komunisté sice stále drží moc, ale řídí kapitalistickou ekonomiku. Sorman upozorňuje, že kapitalismus může fungovat v různých politických režimech včetně diktatur, socialismus však pouze v tyranii. Neexistuje žádný krátkodobý vztah kapitalismu a demokracie: "Z dlouhodobého hlediska kapitalismus směřuje k demokracii, ale kauzalita není ani jistá, ani automatická."
Sorman věnuje Číně velkou pozornost. Uznává úspěchy čínského kapitalismu, ale krotí naivní nadšení mnoha povrchních pozorovatelů: "Příčina úspěchu Číny není žádným zázrakem, protože funguje jako zdatný montér. Výrobek s označením made in China bývá málokdy v Číně vymyšlen." Montáž vyspělých produktů vyžaduje spolehlivou pracovní sílu, ale nepromění Čínu v technologickou velmoc: "Všudypřítomný iPod perfektně ilustruje čínskou roli v mezinárodní dělbě práce. Z průměrné maloobchodní ceny iPodu na světových trzích 150 dolarů činí čínský příspěvek jen čtyři na montáž a balení.
Sorman také upozorňuje, že zhruba třetina čínské exportní produkce vzniká v továrnách vlastněných zahraničním kapitálem. Obrovský obchodní přebytek není úspěchem Číny, ale globálního kapitalismu, který také inkasuje většinu ziskových marží. Navzdory tomu jde ve srovnání s hladomorem v temné době Mao Ce-tunga o obrovský pokrok a o podstatné zlepšení životní úrovně Číňanů. Je paradoxní, že za to vyjadřují vděčnost komunistické straně, která v letech 1949 až 1979 Čínu totálně zbídačila. A zahraniční pozorovatelé bývají často ještě servilnější.
POUČENÍ Z CHYB
Čínští komunisté se však poučili z chyb a zhruba od začátku osmdesátých let kapitalismus tolerují, a dokonce podporují. Pro jeho fungování je důležitý pořádek, který nekompromisně udržují.
"Legislativa podporuje vykořisťování - rolníci nemají stejná práva jako městská populace. Jejich původ označený v dokladech totožnosti (hukou) jim diktuje osud a činí je naprosto závislými na zaměstnavateli. Zakazuje jim najít si bydlení ve městě bez povolení, zajistit si lékařskou péči a posílat děti do školy," tvrdí Sorman.
Systém hukou - vnitřní apartheid - pochází z feudalismu. Byl sice částečně uvolněn, ale nadále slouží jako nástroj k udržování nízkých mezd. Kombinace nevolnického systému registrace obyvatel, komunistické tvrdé ruky a kapitalistického trhu je účinná z hlediska masové výroby založené na levné pracovní síle. "Velikost čínské levné pracovní síly zpomaluje pokrok ve znalostní ekonomice. Současná recese odhalila křehkost čínského modelu," konstatuje Sorman.
ZNÁMÉ DŮSLEDKY
Sorman zkoumá kromě Indie a Číny i ekonomiky západní Evropy, USA, Turecka, Jižní Koreje, v níž působil jako poradce prezidenta, a Japonska. A jednu kapitolu věnuje soupeření Evropy a USA. Na konci druhé světové války dosahovala západní Evropa jen 42 procent hospodářské výkonnosti USA. Na začátku osmdesátých let se však Evropané dostali na 80 procent: "Evropský model byl tehdy považován za příkladný kvůli produktivitě a sociální kohezi, kdežto americký postupoval od krize ke krizi a sužovaly jej sociální problémy. Po dosažení 80 procent americké výkonnosti však spadli Evropané na 70 jako v sedmdesátých letech." Evropané celkově nezchudli. Stále si žijí dobře, ale stagnují, což jim zatím příliš nevadí. A za finanční krize v roce 2008 navíc začali být vůči USA ještě skeptičtější. Proč však ztratili dřívější hospodářskou dynamiku?
Ekonom Alberto Alesina z Harvardovy univerzity pro to má vysvětlení: "Náklady na práci včetně daní jsou v Evropě vyšší než v USA, a proto automatizace zajímá evropské podniky víc než americké. Proto je v ní menší odvětví služeb. Evropa je více automatizovaná a v jistém smyslu i modernější, ale nezaměstnanost nekvalifikované pracovní síly je endemická." Evropa podporuje investice do výrobního vybavení prostřednictvím extrémně zrychlených odpisů, náklady na pracovní sílu jsou však zatíženy vysokými daněmi a odvody. To postihuje nejen nekvalifikované pracovníky, protože jejich práci snáze a levněji nahradí automatizace, ale i vysoce kvalifikované. Ti jsou klíčoví pro znalostní ekonomiku, která inovace nepoužívá, ale vymýšlí a vyvíjí. Evropská znalostní ekonomika zaostává, a proto se ekonomický náskok USA stále zvyšuje.
Sormanova kniha by se měla stát povinnou četbou pro české politiky a zákonodárce. Inteligentní čtenář-neekonom si z ní může odnést poznatek, že existuje vědecký obor ekonomie, který umožňuje lidem vyvarovat se mnoha nákladných chyb. Platí obecně a jeho poučky lze aplikovat na celém světě s podobnými výsledky. Anebo je ignorovat. Důsledky jsou známé.
Rusko a Čína
Příliv čínských migrantů na Sibiř je sice nenápadný, Rusku ale hrozí, že za několik desítek let zcela př. de o zásobárnu svých surovin.
Jsou skromní, s nikým mimo svoji komunitu se nedruží, nepijí vodku, ale o to více pracují. Číňané dokázali, že na Sibiři je možné ve velkém pěstovat i rajčata. Schéma je jednoduché - místní podnikatelé spolupracující s čínskou diasporou vykoupí pozemky ležící povětšině ladem. Následně si je Číňané pronajmou a postaví jednoduché skleníky, žijí v narychlo stlučených boudách vedle. Vytápění je levné a díky úrodné půdě se zelenině daří. Zemědělství se v posledních letech stalo hitem čínských migrantů a nad vysokou úrodou kroutí hlavou i odborníci. Zemědělská inspekce v Krasnojarském kraji ale přišla na zamoření půdy kolem skleníků látkami svědčícími o nadužívání umělých hnojiv. Pěstování sice ihned zakázala, nic moc tím ale nezmohla, protože policie i místní úřady jsou k imigrantům nečekaně shovívavé. Ve snaze zastavit migraci formálně vyžadují po imigrantech další a další razítka, vše ale zpravidla vyřeší nevelká suma do příslušné kapsy. Dvě velmoci východoasijského regionu se navzájem podobají asi jako medvěd se slonem. Na jedné straně vylidňující se Rusko se 142 milióny obyvatel, na straně druhé stále se rozrůstající Čína s 1,3 miliardy lidí, jimiž Peking neustále dosidluje pohraniční oblasti. Přitom neplatí jednoduché schéma typu: Čína si brousí zuby na rozlehlé prostory Dálného východu.
"Peking teď nemá zájem na tom, aby destrukce Ruska vedla k masovému osídlení Sibiře, potřebuje z geopolitických důvodů silný ruský stát," píše v listu Rossijskaja gazeta ředitel centra Ekonomických a politických výzkumů Vladimir Razuvajev.
MAŮV PLÁN
Pokusy vyvážet pracovní sílu se už tradují až do padesátých let 20. století, kdy Mao Ce-tung nabídl přesídlení deseti miliónů Číňanů na Dálný východ na pomoc při těžbě dřeva a v průmyslu. Sovětské vedení nebylo v zásadě proti, chtělo ale nové obyvatele na severu Sibiře, zatímco Mao chytře prosazoval osídlení pohraničních oblastí. Nakonec se obě strany dohodly na vyslání jednoho miliónu Číňanů. Několik tisíc dokonce odjelo, pak se ale Sověti zalekli a smlouvu vypověděli, v roce 1962 se poslední z přesídlenců vrátili domů.
Následovalo období napjatých vztahů a hranice se otevřely až s Gorbačovovou perestrojkou. Sibiř zaplavily tisíce drobných obchodníků, divoká 90. léta ilustruje historka o Číňanovi, jenž vyměnil 500 vagónů konzerv za dvě letadla Tu-154. Kvůli nezvladatelné situaci zavedlo Rusko v roce 1993 vízovou povinnost pro občany Číny, příliv sice trochu ustal, pomaleji, ale jistě pokračuje dál.
Podle ofi ciálních statistik se v Rusku usadí ročně kolem 30 tisíc Číňanů, noviny však píší, že jen do jedné z oblastí, Přímořského kraje, přichází každý rok na 100 tisíc Číňanů. Kolik obyvatel se v posledních letech usadilo na Sibiři, nikdo neví. Nejvyšší odhady se pohybují kolem osmi miliónů, oficiální statistiky udávají půl miliónu, i to ale je desetina současné populace.
UŽ JEN ČÍNSKY
S přílivem čínských migrantů se potýkají i další postsovětské republiky na společné hranici, Kyrgyzstán a Kazachstán. Tady Číňané stavějí silnice i ropovody, v Rusku si je do strategických odvětví nepustí. Šanci tak využívají hlavně malí podnikatelé, přesto se čínský kapitál podílí na investicích na Dálném východě zhruba padesáti šedesáti procenty. "Jestli se neprobudíme a nezačneme pracovat, ztratíme všechno," prohlásil před dvěma lety během návštěvy Dálného východu nynější prezident Dmitrij Medveděv. Měl tím na mysli úbytek původních obyvatel regionu, který za posledních dvacet let činí zhruba dvacet procent.
Hraje pro ně i fakt, o němž ve své studii píše vědec Razuvajev - nízká konkurenceschopnost domácího podnikání a nevymýtitelná korupce. Například kilometr ropovodu jsou ruské firmy schopny postavit za 18 miliónů rublů, čínské za 14 miliónů. Čínští podnikatelé zcela vytlačili domácí a původním obyvatelům nezbývá než být na podpoře nebo se nechat zaměstnat státem, třeba u policie nebo daňové inspekce. Státní platy ale moc vysokou životní úroveň nezajišťují, a tak se nabízí braní úplatků I když by stačilo jednoduše uzavřít hranice pro migranty, takového řešení se ruské úřady kvůli dopadu na vzájemné vztahy obávají. Další recepty připomínají boj s větrnými mlýny. Vláda už delší dobu podporuje přesidlování Rusů z jiných postsovětských republik právě na Dálný východ, tam se ovšem nikomu moc nechce.
Místní požadují třeba postavit konečně silniční magistrálu spojující Sibiř se zbytkem Ruska, na projekt však dlouhodobě chybějí peníze. Demografové se také netají tím, že bez práceschopného obyvatelstva z Číny to na Sibiři nepůjde a v příštích patnácti letech migranti i firmy z jihu zcela ovládnou tamní pracovní trh. Jaké to bude mít důsledky politické, není těžké si domyslet.