Z amplionů na náměstí se každou hodinu ozývá vesnická hymna: „Chceš-li vidět zázrak, přijeď do Chua-si.“ Podél širokých a stromy osázených ulic stojí v řadách třípatrové vily s červenými střechami, jedna jako druhá. Na každém rohu upravený trávník a dvougaráž. Každá rodina vlastní jeden dům a přinejmenším jedno auto, které obdržela od místního družstva. Nejde přitom o lidová vozítka – v Chua-si není problém potkat vozy značek BMW, Mercedes či Cadillac. Vítejte v nejbohatší čínské vesnici, kde majetek průměrné rodiny dosahuje 102 tisíc eur (2,65 milionu korun), zatímco příjem na obyvatele v Říši středu se pohybuje kolem pouhých 1300 eur.
Továrna na zapřenou
„Co znamená socialismus? A co znamená kapitalismus? My jsme jen chtěli, aby se našim lidem dobře dařilo a aby zbohatli,“ vysvětluje svoji filozofii dvaaosmdesátiletý Wu Žen-pao, dlouholetý předseda místní buňky komunistické strany. Právě pan Wu je původcem celého místního zázraku. Obec Chua-si, kterou v roce 1961 založilo několik pracovních brigád na ploše pouhého kilometru čtverečního kamenité půdy, byla na počátku stejně chudá jako stovky dalších vesnic v okolí. Tehdy její tvář utvářela prostá obydlí, chyběly zde zpevněné cesty a místních několik stovek obyvatel se věnovalo obdělávání půdy. A právě Wu pochopil, že ze zemědělství jeho obec nezbohatne. Proto se rozhodl začít s průmyslem a v roce 1969 založil malou továrnu na výrobu kovového zboží. „Továrna byla tajemstvím. V okamžiku, kdy přijeli straničtí funkcionáři na kontrolu, vyhnali jsme dělníky do pole. Navenek jsme kapitalismus kritizovali, ale ve skutečnosti jsme jej praktikovali,“ vzpomíná Wu, který se nebál ani radikálních řešení. Například když v době kulturní revoluce na konci šedesátých let navrhoval, že zdejší půdu by místo družstev měli obhospodařovat jednotlivci s jasně určenou zodpovědností, vesnická mládež jej označila za kapitalistického zrádce a držela šest měsíců za mřížemi.
Mramorové podlahy
Jakmile se v Číně začalo prosazovat soukromé podnikání, mělo Chua-si díky Wuovi oproti ostatním náskok. Výnosy kovovýrobny posloužily k expanzi a zakládání nových firem. Nyní tamní Jiangsu Huaxi Group (JHG), která je vlastně městským kolektivním podnikem, soustřeďuje přes osmdesát továren fungujících v celé Číně. Aktivní jsou zejména ve výrobě železa, oceli a textilu a jejich souhrnný obrat loni dosáhl téměř pěti miliard eur. Výrobky z Chua-si putují do čtyřiceti zemí a JHG se v roce 1998 stala prvním družstvem uvedeným na čínskou burzu. Úspěch společnosti zajišťuje vysoký životní standard obyvatelům Chua-si. „Když jsem byl malý, nedostávali jsme většinou jíst ani třikrát denně. Snil jsem o kancelářské pozici, protože práci na poli jsem nenáviděl,“ říká osmačtyřicetiletý Ču Čung-liang, dnešní manažer oceláren skupiny JHG. Spolu s manželkou a dcerou bydlí ve vile o 460 metrech čtverečních s mramorovými podlahami a rozměrnou plochou obrazovkou. V Čuově garáži stojí Honda Accord, Toyota Corolla i sedan čínské značky Dongfeng, pro každého jeden vůz. Dobře je na tom i synovec Žen-paa Wu Chan, kterému ještě není třicet, ale patří k nejvyšším manažerům JHG. Obývá třípatrový dům se třemi ložnicemi a třemi obývacími pokoji vybavenými sedačkami s koženými potahy a lustry z křišťálového skla. Na vilu stejných rozměrů, jako vlastní Ču nebo Wu, a také na jeden automobil mají nárok všechny čtyři stovky domácností původního Chua-si. Samozřejmostí je bezplatné zdravotnictví i vzdělání, navíc každý má po dosažení důchodového věku nárok na slušnou doživotní rentu. Přitom spojení „původní Chua-si“ je velmi důležité – obec totiž mezitím spolkla 16 okolních vesnic a zaměstnává kolem 30 tisíc migrantů, na něž se samozřejmě výše uvedené výsady nevztahují.
Bílý dům i česká chalupa
Ani současný blahobyt neznamená, že by původní „vesničané“ z Chua-si přestali pracovat. Naopak, všichni obyvatelé musejí pracovat sedm dní v týdnu. Navíc jsou motivováni k co nejvyššímu výkonu. Každý vesničan totiž dostává základní plat, ale hlavní příjem představují vysoké bonusy. Například Wu Chan sice dostává základní měsíční plat jen 125 dolarů, ale díky bonusům a podílům na zisku si ročně přijde celkem na 40 až 50 tisíc dolarů. Přitom své peníze nemohou vesničané utratit jen tak – osmdesát procent výdělku musejí investovat zpět do kolektivního podniku. To však není jediným omezením dispozice s majetkem – ten, kdo by se z Chua-si chtěl odstěhovat, přijde o veškeré výhody i o majetek získaný od družstva.
V Chua-si nenajdeme jen průmyslové podniky, Wu Žen-Pao si totiž uvědomil, že kvůli každodennímu pracovnímu nasazení nemají jeho spoluobčané moc šanci podívat se za hranice vesnice. Proto se rozhodl, že naopak unikátní památky přenese přímo do Chua-si, kde nechal vybudovat „Světový park“. Vesnice se tak stala turistickým centrem, do kterého si ročně najde cestu kolem dvou milionů návštěvníků. A mají co obdivovat – v parku je kolem osmdesáti replik známých historických atrakcí včetně Velké čínské zdi, pekingského Zakázaného města, Vítězného oblouku z Paříže, amerického Bílého domu či budovy opery ze Sydney. Mimochodem, dle internetových stránek společnosti JHG zde lze kromě italských a filipínských vil prý obdivovat i dům v českém stylu.
Kromě světových divů to nyní Chua-si zkouší i s ekoturistikou – za vesnicí se nacházejí hi-tech skleníky, v nichž rostou chilli papričky nachové barvy, dýně o váze přes deset kilogramů anebo rostlina plodící zároveň rajčata i lilky. Další atrakcí je 98 metrů vysoká Zlatá věž. Ta však zřejmě dlouho nezůstane nejvyšší místní stavbou – již loni se zde totiž začal stavět mrakodrap složený ze tří věží a korunovaný prosklenou kopulí. Budova bude mít 74 pater a výšku 328 metrů. Po dokončení v roce 2011 zde budou bydlet dvě stovky vesničanů a stavba se zařadí k patnácti nejvyšším na světě. A mimochodem, verze socialismu z Chua-si se stává zajímavou i pro osoby nečínského původu. To si potvrdil i dopisovatel deníku Buffalo News z USA. Jeden americký turista mu při návštěvě vesnice řekl: „Jestliže toto je socialismus, chci jej taky.“