Bude psát knihy. Tímto způsobem chce trávit čas ve vězení bývalý tchajwanský prezident Čchen Šuej-pien, který dostal za korupci doživotí. Spolu s ním byla odsouzena ke stejnému trestu i jeho manželka. Někteří politologové se ale domnívají, že proces ovlivnila politika, totiž zlepšující se vztahy Tchaj-wanu a Pekingu.
Zvítězila politika, nebo spravedlnost?
Čchen Šuej-pien, vystudovaný právník a zastánce politických vězňů, byl hlavou Tchaj-wanu po dvě funkční období od roku 2000 do roku 2008. Podle soudu během úřadování zpronevěřil 3,15 milionu dolarů ze speciálního prezidentského fondu a vzal úplatky v odhadované výši nejméně devíti milionů dolarů. Čchen údajně vydělal také machinacemi s pozemky a praním peněz přes švýcarské bankovní účty. Padělal prý též několik dokumentů. Čchen se závěrečného slyšení u soudu nezúčastnil. Od konce prosince tráví čas ve věznici na okraji Tchaj-peje. „Po vynesení rozsudku byl klidný, nezaznamenali jsme žádné emocionální změny,“ konstatoval Ťi Jen-lie, člen vězeňské služby.
První přímé prezidentské volby se na Tchaj-wanu konaly v roce 1996, tedy bezmála deset let poté, co byl na ostrově umožněn vznik politických stran. Do té doby byl Tchaj-wan řízen pouze politiky jedné strany, a to Kuomintangu, jehož přívrženci přišli na ostrov v roce 1949 po porážce čínskými komunisty vedenými Mao Ce-tungem. Čchen Šuej-pien byl teprve druhým přímo voleným prezidentem v historii Tchaj-wanu a prvním, který nebyl členem do té doby vládnoucího Kuomintangu. V roce 1986 se účastnil založení Demokratické pokrokové strany, která zvítězila v prezidentských volbách v roce 2000.
Před nástupem do úřadu Čchen sliboval, že odstraní korupci spojovanou s Kuomintangem a že se pokusí pokročit ve vyhlášení nezávislosti Tchaj-wanu. Tyto snahy se ale ukázaly jako marné. Nenašel totiž v zahraničí dostatek podpory. Naopak se zvyšovalo napětí mezi Tchaj-wanem a Spojenými státy americkými, které jsou nejdůležitějším zahraničním partnerem ostrova. Washington považoval úsilí Čchena za příliš riskantní, obával se toho, že se tím zvyšuje pravděpodobnost vypuknutí válečného konfliktu mezi Tchaj-wanem a Čínou. S největší pravděpodobností by se do srážky musely zapojit i Spojené státy.
Rozhodla i politika
Většina obyvatel Tchaj-wanu je přesvědčena, že alespoň v některých bodech obžaloby je Čchen skutečně vinný, na druhé straně se ale domnívají, že v kauze hrály roli i politikovy protičínské názory. Současný prezident Tchaj-wanu Ma Jing-ťiou nahradil protičínskou rétoriku sbližováním s Pekingem. Ma i zástupci ministerstva spravedlnosti odmítají, že by na odsouzení Čchena měla vliv politika. Poukazují na to, že jeho odsouzení je důkazem, že demokratické principy platí pro všechny bez rozdílu a že nikdo nestojí mimo zákon. Politolog Sü Jung-ming z prestižní Soochow University však označil soud za příliš krutý a dle jeho mínění byla věc ovlivněna politikou.
Bývalý tchajwanský prezident Čchen Šuej-pien má už plán, jak bude trávit čas ve věznici. Chystá se na vydání své třetí knihy. Jako autor získal značnou popularitu po dokončení dvou předchozích publikací, které napsal ve vězení. Knihy Taiwan’s Cross (Tchaj-wan na rozcestí) a Voices that Can’t Be Shut In (Hlasy, které nemohou být umlčeny) se staly na ostrově bestsellerem. Dle tchajwanského listu Apple Daily se prodalo víc než 90 tisíc výtisků. Čchen v knihách prezentuje vlastní názor na kauzu. Považuje ji za odplatu prosazování nezávislosti Tchaj-wanu na Číně. Lítost nad tím, že se mu nepodařilo dosáhnout vyhlášení nezávislosti, zdůrazňuje hlavně ve své druhé knize, která je sbírkou šedesáti dopisů. Ty byly původně určeny jemu samému, jeho rodině a místním politickým lídrům. „Nevyhlásil si nezávislost Tchaj-wanu a neuspořádal jsi referendum. Mohl jsi to udělat, ale neudělal. Nechal jsi tchajwanský lid na pospas,“ píše v jednom z dopisů, které adresoval sám sobě bývalý tchajwanský prezident.
Česká cesta
U nás je situace jiná. Jediný z vysokých představitelů, který skončil v Česku ve vězení, je Ivo Svoboda
"Prohrál jsem sázku, tak půjdu osmdesát kilometrů pěšky", prohlásil loni bývalý ministr dopravy Milan Šimonovský, protože úsek dálnice D47 nebyl postaven v termínu, který veřejnosti sliboval. Zakázku na výstavbu dálnice D47 získala v roce 2002 od vlády Miloše Zemana bez výběrového řízení izraelská firma Housing & Construction Holding (H&C). Investor měl na základě smlouvy dálnici postavit do roku 2009 za celkové náklady 125 miliard korun včetně úroků a údržby, samotná stavba měla přijít na 49,8 miliardy korun.
Změna vlády, změna strategie
Po parlamentních volbách a změně vlády následovala změna strategie v souvislosti s dálnicí D47. Nový ministr dopravy Milan Šimonovský zahájil přezkoumávání celé smlouvy. Přesvědčil vládu, že stát je schopen uskutečnit projekt D47 sám, že se tím ušetří zhruba čtyřicet miliard korun a výstavba se zkrátí o rok. Vládě se zavázal, že D47 bude dostavěna do konce roku 2008. Dnes se ukazuje, že dostavba dálnice se odsouvá nejméně do roku 2012 a dodržen nebude zřejmě ani rozpočet. Zakázka se rozkouskovala, dělá se postupně a během doby narůstají ceny vstupů.
Zástupci Asociace PPP, která se zabývá přípravou projektů metodou partnerství veřejného a soukromého sektoru, připouštějí, že smlouva s H&C byla připravena špatně. Jenže se ukazuje, že ani druhý pokus, jak dálnici postavit, není nijak slavný. Ze státního rozpočtu se zbytečně plýtvají peníze, protože politici ani úředníci nedokážou připravit bezchybný projekt. Jediný „trest“ za toto pochybení ale představuje osmdesátikilometrová procházka Šimonovského.
V případě jiných povolání jsou požadavky společnosti na odpovědnost podstatně přísnější. V sokolovské nemocnici zemřela před třemi lety krátce po gynekologické operaci 56letá pacientka. Odborné posudky na to, zda tragédii zavinili lékaři, se liší. Znalci nemají jednotný názor, jestli se pracovníci nemocnice provinili, nebo nešťastné události nešlo zabránit. Přesto stojí lékaři před soudem a hrozí jim až pětileté vězení a zákaz činnosti. Je pravda, že smrt člověka nelze srovnávat s materiálními hodnotami. Proč se ale po jedněch požaduje naprostá neomylnost a druhým procházejí chyby bez jakéhokoli trestu?
Dle hrubých odhadů ekonomů jsou veřejné zakázky v Česku předražené o patnáct až dvacet procent. Skutečnost může být ještě horší. V roce 2005 vyčíslila organizace Transparency International, že v důsledku neefektivnosti a neprůhlednosti zadávání veřejných zakázek v roce 2004 přišel stát o 32,4 miliardy korun. Žádné tresty si ale nikdo z politiků nebo úředníků, kteří o přidělení zakázek rozhodují, doposud nevysloužil.
Francovka na krk, strýček Vik…
Veřejné tendry jsou jen jednou z kapitol prohřešků činitelů. Ustáleným pravidlem se stalo, že se podezřelým s funkcí nic neprokáže. Postačí vysvětlení, která sice mnohdy vzbuzují úsměv, vyšetřovacím orgánům se však zdají důvěryhodná. To platí jak u banálních případů, tak u těch závažnějších. Bývalý ministr zahraničí Jan Kavan v roce 1998 naboural tři auta, a pak odmítl policistům dechovou a krevní zkoušku s odůvodněním, že alkohol, který cítí, je francovka, již použil na bolavý krk. Mandátový a imunitní výbor Senátu mu udělil patnáctitisícovou pokutu. Na bývalého premiéra Stanislava Grosse se záhady doslova lepí. Na byt mu půjčil strýc Vik, investice do akcií Moravia Energo a jejich následný prodej se značným ziskem představuje „křišťálově čistou“ transakci. Případ exministra pro místní rozvoj Jiřího Čunka týkající se údajného půlmilionového úplatku se k soudu nedostal. A výčet politických kauz by mohl ještě dlouho pokračovat.
Jediným z vysokých politiků, který za dvacet let demokracie v Česku skončil ve vězení, je bývalý ministr financí Ivo Svoboda. Ten byl spolu s Barborou Snopkovou v roce 2005 odsouzen za vytunelování podniku Liberta. Národní ekonomická rada vlády (NERV) při své derniéře mimo jiné navrhla, že by politici přece jen měli nést alespoň nějakou osobní odpovědnost, když se ukáže, že ve funkci chybují. Pokud by se prokázalo, že ministři nedodržují předepsané výdaje a řádně nehospodaří, odrazilo by se to na jejich platu. Nejásejme ale předčasně. Návrhy, které se týkají omezení imunity nebo změn v platech politiků směrem dolů, se v Česku prosazovat nedaří.