Podle slov čínských komunistů je třeba minimálně osmiprocentní růst, jinak nezaměstnanost roznítí v zemi vážné nepokoje.
Studenti dnes mají před sebou nejchmurnější perspektivu od nepokojů na náměstí Nebeského klidu před dvaceti lety.
Vedení země se pokouší vyrovnat s tak velkým nárůstem nezaměstnanosti, jaký Čína už léta nezažila. A nejhůře krize zatím zasáhla právě migrující dělníky z venkova, kteří byli hlavním zdrojem pracovní síly pro exportně orientovaný průmysl a stavebnictví. O práci už přišly miliony z nich. Ale i „bílé límečky“ z měst, po léta rozmazlované dvouciferným růstem, nyní probírají, komu z nich se ztenčily prémie či zmrazil plat. I v jejich řadách už leckdo přišel o místo. Studenti, jejichž nevole se vláda odjakživa obává, dnes mají před sebou, co se týče zaměstnání, nejchmurnější perspektivu od nepokojů na náměstí Nebeského klidu před dvaceti lety. Komunistická strana se 1. října chystá oslavit šedesáté výročí svého nástupu k moci a bojí se, že občané budou ve vzpurné náladě.
Model tržního leninismu
Sin-ťi leží asi čtyři hodiny jízdy na jih od Pekingu, na prašné rovině provincie Che-pej. Je typickým zástupcem početné skupiny nově se rozvíjejících čínských měst, jejichž růst pohánějí velké ambice místních správních orgánů. Dnes lze ovšem na jeho příkladu stejně dobře ukázat, jak se růst mnohých těchto dynamických středisek najednou zadrhl. Sin-ťi utrpělo poklesem poptávky po oděvech, jež se tu vyrábějí na vývoz. V listopadu dospěla situace tak daleko, že většina místních továren zavřela už dva měsíce před novoročními svátky. Desetitisíce dělníků odjely domů do nedalekých vesnic s tím, že se po svátcích vrátí do práce. Pro mnohé to však je lichá naděje.
Současný vývoj dělá starosti místní správě v Sin-ťi, jejíž ambice symbolizuje nová městská čtvrť se širokými bulváry, pseudoeiffelkou na jedné z křižovatek a výstavní halou s expozicemi kožených oděvů, jejíž střecha nahoře vybíhá do špičky připomínající raketu. Místní úřady počítaly až do konce desetiletí s 13procentním ročním růstem.
Když na sklonku loňského roku začaly tisíce čínských továren zastavovat výrobu kvůli prudkému poklesu zahraničních objednávek, ocitla se načas v centru pozornosti těžce zkoušená jiho-čínská provincie Kuang-tung v sousedství Hong-kongu. Když továrny v této oblasti zavřely, aniž zaměstnancům vyplatily mzdu, na několika místech došlo k protestům. Poté, co propuštění dělníci dali jasně najevo, co si o chování svých zaměstnavatelů myslí, však mnozí z nich odjeli do svých domovských vsí ve vzdálených vnitrozemských provinciích. Dělníci ze Sin-ťi jsou ale většinou místní – tohle město se tedy obtíží tak snadno nezbaví.
Totéž platí i pro mnoho dalších menších i větších měst ve všech koutech Číny. Úřady se domnívají, že přes 80 milionů z celkových více než 200 milionů venkovských obyvatel zaměstnaných mimo zemědělství pracuje poblíž své vesnice. Podíl těch, kteří našli zaměstnání poblíž domova, se v posledních letech zvýšil, jelikož se ve vnitrozemí objevily nové pracovní příležitosti – výhodnější než práce v továrnách v provincii Kuang-tung a jiných pobřežních oblastech, kde před více než dvaceti lety nastartoval raketový čínský růst.
Li Čchiang-pao, předseda komunistické strany ve vesnici ležící na okraji Sin-ťi hned vedle průmyslové zóny s kožedělnými závody, uvádí, že za běžné situace by v nedalekých továrnách pracovalo zhruba čtyři sta místních lidí. Domnívá se, že mnozí z nich budou i po svátcích ještě s to sehnat nějakou práci, ovšem s menším výdělkem. To je dost možná přílišný optimismus. Marc Blecher z Oberlin College tvrdí, že Sin-ťi je dobrým příkladem čínského „tržního leninismu“. Jeho státem podněcované zaměření na jediné odvětví mu pomohlo k prosperitě, ale teď se mu může stát osudným.
Na začátku devadesátých let se místní političtí představitelé rozhodli, že budoucnost Sin-ťi je v kožešinách a kožených výrobcích. Přiměli místní koželužny, provozované jednotlivými vesnicemi a roztroušené široko po okolí, aby se spojily a přestěhovaly do nových průmyslových zón, kde budou, jak se předpokládalo, moci využít úspory z rozsahu a účinněji kontrolovat znečišťování. Vybudovali obrovské středisko obchodu s koženými a kožešinovými výrobky a motivovali podnikatele ke hledání zahraničních odbytišť.
Většina kožených a kožešinových výrobků vyvážených ze Sin-ťi do zahraničí končila na území bývalého Sovětského svazu, nejčastěji v Rusku. Aby se místní vývozci vyhnuli pomalému a nepružnému celnímu řízení, většina z nich si pro urychlení této procedury najala ruské prostředníky s kontakty na příslušných úřadech. Vedení města dělal tento nespolehlivý mechanismus a přílišná závislost na Rusku starosti, nicméně kvalita sinťiské produkce nebyla taková, aby zdejší výrobky mohly ve velkém prorazit na západní trhy. Koneckonců, město i tak vzkvétalo. Podle vlastních výpočtů vyrostlo jeho hospodářství v roce 2007 o 13,4 procenta (což se blíží celostátnímu čínskému průměru) a kožené a kožešinové výrobky představovaly zhruba 80 procent z celkového objemu jeho vývozu, který přesáhl hodnotu 200 milionů dolarů. Až do nástupu globální krize se 80 procent těchto výrobků prodávalo v zahraničí.
Chraňte osmičku
Čínští oficiální představitelé – a to platí i pro vedení Sin-ťi – často zdůrazňují, že vysoký růst je důležitý pro sociální stabilitu. Podle jejich slov je třeba minimálně osmiprocentní růst, jinak nezaměstnanost roznítí v zemi vážné nepokoje (to jest, vážnější než ty desítky tisíc většinou drobných protestů, k nimž v Číně dochází každý rok i v těch nejlepších obdobích). Osm procent je možná jen ničím nepodložený odhad, nicméně časté opakování této mantry o zachování osmi procent vysílá směrem k místním orgánům jasný signál, že nesmějí polevit. Většina z nich si v tomto desetiletí kladla daleko vyšší růstové cíle a také jich dosáhla.
Političtí představitelé Sin-ťi i mnoha dalších podobných měst mají nyní rozhodně důvod k obavám. Už dříve v lednu řekl šéf místní organizace komunistické strany Čang Kuo-liang na schůzi vedení, že udržet vysoké tempo růstu je „úkol, před nímž nelze uhýbat“. Přesto ale snížil laťku. Uvedl, že Sin-ťi se v roce 2009 bude snažit dosáhnout desetiprocentního růstu HDP a zároveň osmiprocentního zvýšení čistých příjmů zemědělců a jedenáctiprocentního nárůstu disponibilního příjmu obyvatel měst. Ve městě, jehož továrny úplně nebo z poloviny zastavily výrobu, to stále ještě působí jako ambiciózní cíl.
Čang Ťien-min z pekingské univerzity Min-cu odhaduje, že letos přijde o práci asi 10 procent čínských dělníků z venkova, kteří jsou zaměstnáni mimo svou domovskou oblast. Správní orgány nemají příliš představu, co si s nimi počít.
Ústřední vláda se ze všech sil snaží dopad současné krize zmírnit. Usnadnila zemědělcům registraci nových živností a podniků a motivovala banky, aby jim poskytovaly úvěry. Místní orgány podle svých slov poskytují navrátilcům, kteří kdysi pracovali ve městech, bezplatné rekvalifikační kurzy. Prezident Chu Ťin-tchao před nedávnem oznámil, že se letos výrazně zvýší zemědělské dotace. Přesto je na místě skepse. V době, kdy hospodářství zpomaluje, bude možná jen málo vesničanů ochotno začít podnikat, i když jsou jim státem vlastněné banky připraveny půjčit (většina zemědělců navíc nedisponuje skoro žádným majetkem, který by se dal použít jako záruka, jelikož jejich uživatelské právo k pozemkům nelze zatížit hypotékou).
Plakát ve vesnici Mao-jing oznamuje, že vláda má v plánu zkvalitnit a rozšířit zdravotní péči poskytovanou obyvatelům venkova v rámci nového programu, který se v posledních několika letech zavádí po celé zemi. V prefektuře Š’-ťia-čuang, do níž patří i Sin-ťi, se prý letos státní dotace na tento program zvýšily o 50 procent. Jenže i tady může být reálný dopad menší, než se na první pohled zdá. I při takovém zvýšení si obyvatelé venkova stále ještě velkou část nemocničních výloh musejí platit z vlastní kapsy. A tak někteří raději do nemocnice nejdou. Jedenadvacátého ledna vláda oznámila, že vedle balíčku stimulačních opatření v hodnotě čtyř bilionů jüanů (585 miliard amerických dolarů), jehož přijetí bylo oznámeno v listopadu, vynaloží dalších 850 miliard jüanů na to, aby do konce následujících tří let bylo zdravotně pojištěno přes 90 procent občanů. Podrobnosti tohoto plánu ale zatím nebyly oznámeny.
Brblání v holičství
Vláda může ne bezdůvodně doufat, že venkovské bouře přečká. I nejasné a neúplné vládní statistiky naznačují, že poslední dobou protesty v Číně přibývají. K většině z nich došlo ve venkovských oblastech, často následkem vyvlastňování půdy. V holičství v Mao-jingu zákazníci brblají kvůli znečištěnému životnímu prostředí a korupci místních úředníků (stejné názory zaznívají také na místních internetových fórech). Většina protestů ale zatím směřovala proti místním vládám a mocenský monopol komunistické strany nijak nezpochybňovala. Navíc zatím nic nesvědčí o tom, že by spolu různé skupiny nespokojenců nějak spolupracovaly.
Kromě několika významnějších výjimek si strana s protesty dokáže poradit mnohem lépe než v minulosti. V provincii Che-pej se úřady usilovně snaží sociálně motivovaným nepokojům předcházet, protože tato provincie obklopuje hlavní město a také významný přístav Tchien-ťin. Směrnice pro řešení „náhlých incidentů“, vydané loni v Sin-ťi, opakují evergreen centrální vlády, že „prvořadá je stabilita“. Zdůrazňují však, že je lepší protestující nějak uchlácholit a není nutné hned situaci řešit silou.
Pro venkovskou Čínu nejsou náhlé výkyvy zaměstnanosti žádnou novinkou. V roce 2003, kdy propukla epidemie SARS, se mnoho pracovníků na několik týdnů muselo vrátit do rodných vesnic. Venkovští dělníci v Pekingu a jeho okolí zaznamenali prudký otřes i v srpnu loňského roku před olympijskými hrami a v jejich průběhu, kdy vláda nařídila dočasné uzavření mnoha špinavých provozů a omezila příliv osob do hlavního města. Ani jedna z těchto událostí nevyvolala žádné závažné protesty, přestože dotyční dělníci přišli o velkou část příjmů.
Koncem 90. let, a to dokonce i za asijské finanční krize v letech 1997–1998, Čína odhodlaně prováděla výraznou restrukturalizaci státních podniků. V té době přišlo o práci přibližně 40 milionů lidí. Každý rok tenkrát přicházel o místo stejný počet osob, s jakým letos odhady počítají u dělníků z venkova. Pro tyto pracovníky to navíc bylo mnohem traumatičtější, protože se na rozdíl od migrujících dělníků domnívali, že na svém místě vydrží až do důchodu.
V té době byly protesty poměrně časté, některé, například ty, jež proběhly v zastaralé průmyslové oblasti na severovýchodě v roce 2002, patřily k největším, jaké Čína v posledních letech zažila. Nepokoje totiž probíhaly ve městech, poblíž sídel strany, pro niž navíc byly zvláště nepříjemné, jelikož se vždy hrdě považovala za zástupce zájmů proletariátu. Přesto však měly, až na mírný posun stranické rétoriky, která ten rok ještě více stranila chudým, minimální politické důsledky.
Mezi tehdejšími událostmi a dneškem však panuje několik významných rozdílů. Zaprvé restrukturalizace státních podniků zasáhla zejména dělnické profese, ale střední třída, nová opora strany, se začínala rozvíjet a vzkvétat. Vláda sice zavírala, prodávala a spojovala státní podniky, zároveň však také v podstatě rozdávala s nimi související bytový fond. Tím zajistila, že si propuštění dělníci stále mohli dovolit slušné bydlení (navíc dostávali sociální dávky, o nichž by si současní migrující pracovníci mohli nechat jen zdát). A nové střední třídě tím poskytla aktivum, které začalo prudce nabírat na hodnotě – tedy až do prasknutí čínské realitní bubliny a nástupu současné krize.
Neklidní občané, nebezpeční studenti
V současné době se musí strana vyrovnat se všeobecnější nespokojeností. Typicky nespolehlivá čínská data o nezaměstnanosti, v nichž nejsou venkovští dělníci vůbec zahrnuti (o venkovské nezaměstnanosti žádné statistiky nevycházejí), vypadají vedle údajů z některých západních zemí poměrně růžově. I tak z nich ale jsou znát rostoucí potíže. Dvacátého ledna vláda prohlásila, že míra nezaměstnanosti ve městech narostla v roce 2008 ze 4 procent v předchozím roce na 4,2 procenta, což je první nárůst za posledních pět let. Vládním cílem pro letošní rok je udržet tuto míru pod 4,6 procenta – což je nejvyšší číslo od roku 1980.
V Sin-ťi se jako první vzbouřili poměrně hýčkaní městští dělníci (to jest městští i podle oficiální klasifikace). Téměř 300 dělníků z přádelny a tkalcovny v Sin-ťi se 8. ledna na tři dny shromáždilo před sídlem místní politické reprezentace, aby na ní požadovali podporu, kterou jim jejich zaměstnavatelé přislíbili, když se bývalý státní podnik v srpnu zavíral.
Od reformy státních podniků před deseti lety se také stal mnohem rozšířenějším a mocnějším prostředkem pro vyjádření nespokojenosti internet. Protestující v Sin-ťi ho využili, aby na své stížnosti upozornili širší veřejnost. Mnoho občanů jim na virtuální nástěnce nechávalo vzkazy vyjadřující podporu. Jeden ze zástupců primátora Sin-ťi se s demonstranty sešel a pomohl zařídit výplatu dlužných dávek, zřejmě (podle některých odhadů) z vládních fondů. Zajistit si mlčení nespokojenců penězi je častou taktikou místních úředníků, kteří se obávají, že by jim výrazné nepokoje mohly pokazit kariéru.
U obyvatel měst vládní úředníky nejvíce trápí nezaměstnanost absolventů vysokých škol. V posledních letech se prudce zvýšil počet univerzitních studentů a zároveň klesl počet absolventů univerzit, kteří své zaměstnání považují za odpovídající své kvalifikaci. Loni promovalo rekordních 5,6 milionu studentů, což je o téměř 650 000 více než v předchozím roce. V roce 2009 bude promovat dalších 6,1 milionu studentů. Ke konci loňského roku však přibližně 1,5 milionu z nich bylo bez práce. Tento měsíc čínský premiér Wen Ťia-pao svolal jednání vlády právě o tomto problému. („Jestli vás to trápí, rád bych vás ujistil, že mě to trápí mnohem víc,“ řekl předtím studentům během návštěvy jedné z univerzit.) Vláda prohlásila, že absolventům poskytne půjčky na založení vlastních firem, a peníze přislíbila i firmám, které je zaměstnají.
Nespokojenost mezi studenty je totiž pro čínské oficiální představitele zvláště znepokojující kvůli historické roli, kterou sehráli v hlavních politických nepokojích, od anarchistické kulturní revoluce koncem 60. let po protesty na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Úřady budou zvláště bdělé kolem 4. května, kdy bude devadesáté výročí studentských protestů vedoucích až ke zrodu komunistického hnutí, a kolem 4. června, kdy uplyne dvacet let od potlačení celostátních studentských demonstrací za vyšší míru demokracie. Také v roce 1989 byli studenti rozzlobeni špatnými vyhlídkami na získání zaměstnání.
V posledních letech však mezi studenty není politický aktivismus příliš oblíbený. Do ulic vyráželi jen z nacionalistických pohnutek a na podporu vlády. Úřady se sice obávají i destabilizačního vlivu národnostního pnutí, ovšem mnohem méně než volání po demokratických reformách.
Ať už budou či nebudou nepokoje vyvolané nezaměstnaností tak vážné jako v roce 1989, pro stranu bude příštích několik měsíců skutečně náročným obdobím. V jejích vlastních řadách a v různých částech státního aparátu narůstají neshody ohledně toho, jak utrácet peníze vyhrazené pro podpůrná opatření a jak zabránit tomu, aby byly odčerpány místními úřady a skončily v kapsách úředníků. Prezident Chu a premiér Wen budou čelit značnému tlaku, aby více pomáhali zemědělcům a městské chudině. Těsně před začátkem lunárního nového roku ohlásila vláda nebývalé jednorázové příspěvky v celkové výši 9,7 miliardy jüanů určené pro 74 milionů lidí žijících na hranici chudoby. Prezident Chu se také pokusil nablýskat si politické ostruhy návštěvou Ťing-kang-šanu, oblasti známé jako kolébka čínské komunistické revoluce.
V lednu 2008 vstoupil v platnost zákon znesnadňující propouštění zaměstnanců. Dnes si někteří lidé stěžují, že se všeobecně nedodržuje. Obcházejí se i další zákony. V prosinci úřad pro životní prostředí v Sin-ťi prohlásil, že z důvodu „řešení negativních dopadů“ krize „zjednoduší“ své schvalovací postupy, aby byly co nejrychleji povoleny projekty vytvářející jen „malé“ nebo vůbec žádné znečištění – což je výrazný náznak, že poleví na ostražitosti.
Wu Siao-ling, jež je bývalou viceguvernérkou centrální banky a dnes se výrazně podílí na tvorbě čínské legislativy, údajně v nedávné době navrhla, aby se k posouzení výkonnosti úředníků přestal používat růst HDP. Hlavní priorita by měla být kladena spíše na „veřejné blaho“, prohlásila. Prezident i předseda vlády pak chtějí uspokojit zastánce růstu i zastánce veřejného blaha (doufají, že vyšší sociální dávky podpoří spotřebitele, aby méně šetřili a více utráceli). Nejvíce však stojí o to, aby místní orgány nemusely zavírat továrny a firmy.