O DIVADLE: Vějíř s broskvovými květy

23.09. 2008 Čínská kultura a tradice
Slavný vypravěč Liou Ťing-čching se představí, uvede hru a stručně vylíčí její obsah. Obřadně si přitom pohazuje dlouhým oštěpem, který však může být i něčím jiným. Obsah je ovšem podáván v květnatých metaforách. Z nich vyluštíme, že půjde o zánik říše Ming a velkou lásku, kterou provázela nepřízeň různého druhu.

Broskev nese význam

Začíná vlastní děj, který vypravěč občas bude komentovat, ale nelze říci, že by příliš přispěl k jeho objasnění. Chápeme jen, že v Číně sedmnáctého století to neměli mladí lidé příliš jednoduché, neboť kromě dějin (mandžuských nájezdníků) jim situaci komplikovala povinnost zachovat tradiční poetiku a ceremonii, která byla značně složitá. Sličná kurtizána Li Siang-ťün se učí zpěvu a jiným vhodným dovednostem, ale spíše jí to v průběhu děje přitíží, neboť to vzbudí zájem a chtíč mocných. Ona dala své srdce a slib mladému učenci Chou Fang-jühovi, který musí opustit Nanking, neboť se na něho zlobí jakýsi vousáč, který mu zaplatil svatbu, ale nevěsta Li to odmítla, tak Chou tedy také. Milenci se pak další hodiny hledají, jenže v Číně to není právě snadné.

Live

Seděl jsem v první řadě a hleděl na míhající se přeludné obrazy, které na jevišti vymaloval režisér Jan Antonín Pitínský, a brzy jsem přestal vnímat děj. Herci vtancovávali na scénu a herečky za nimi ťupkaly. Každý jejich krok se zdál přesně vyměřen, jejich pohyby, náklony těla, kroucení krkem, ba celým trupem, a stejně tak gesta rukou a prstů, měla jistě pevný řád, smysl a symbolický význam, jen jsem nevěděl jaký. Zvláště zajímavé bylo koulení očí, které hezky vynikalo na bíle nalíčených tvářích a tmavou linkou obtažených rysech. Občas nějaký herec metal asijské kozelce. Vše působilo velmi orientálně včetně hlasů, jež herci modulovali tak, že zněly jako z Kurosawových samurajských filmů. Ženské představitelky jemně pištěly a některé výroky pronášely volným zpěvem. Hezky rovněž ovládaly rozsvěcování lampionů a ovívání se vějířem. Mezitím se děj zauzluje. Starý císař spáchá rituální sebevraždu. Provede to tak, že si obtočí šálu kolem krku a trhne jí. Je instalován nový císař, kterého však hraje stejný herec, takže chvíli trochu tápu. Tentýž herec se pak ještě ukáže v roli třetího císaře, který svrhne druhého, čímž v mé hlavě nastane úplný guláš. Ta pěkná a věrná kurtizána je žádána ke dvoru, ale ona dala své slovo Chouovi. Když ji násilím odvlékají, upadne a rozbije si hlavu. To je klíčová scéna, neboť se při ní stane to, co dá hře název. Krůpěje krve z jejího čela se totiž otisknou na bílý vějíř. Přátelé Choua domalují k červeným skvrnám zelené lístky, takže to prý vypadá jako broskvové květy, a složitým způsobem vejíř dopraví k milenci, vlastně manželovi. Otázka, proč mu rovnou nenapsali dopis, není namístě. V programu jsem si pak v noci přečetl o obzvláštním významu rozkvetlé broskvoně v čínské kultuře. Broskvové květy vždy znamenaly cosi křehkého, milostného, pomíjivého a dívčího. Jakmile se někdo ukázal s větví broskvoně, vzdělaný Číňan věděl, že se tu rozevírá vějíř narážek a citací. Já jsem to v divadle ještě nevěděl. Přečetl jsem si také, že opičí král Sun se stal nesmrtelným, když vtrhl do zahrady a rychle snědl všechny broskve, co tam na stromech zrály. Není tedy divu, že se broskev těšila v Číně úctě a zájmu. Po přestávce, při níž jsem se v bufetu marně sháněl po jarních závitcích se zelím a musel vzít zavděk českou fidorkou, se odehraje velmi metaforická vodní scéna, při níž je kdosi, jehož role nebyla zcela zřejmá, hozen do Žluté řeky. Dramatická scéna se odehrává náznakově, přesto se mi bezděky vybavila vzpomínka na povodeň, která postihla divadlo v roce 2002. Naštěstí již v suchu je dokonána katastrofa císařské armády. Generál Cuo spáchá sebevraždu v čínském obřadním stylu: nechá si provléct břicho provazem, pak se oděje v bílé roucho a z úst se mu vyřine krev, jež na bílé látce vytvoří působivé skvrny. Vizuálně jde o jeden z vrcholů představení. Zapomněl jsem napsat, že akusticky je inscenace rovněž impresivní. Každý výstup doprovází virgl perkusí, tedy gongů, činelů a činelků, bubnů a bubínků. Nejdřív se divák – seděl jsem v té první řadě – trochu lekne, pak si zvykne.

Broskvoň nakonec

Nebudu tu prozrazovat závěr, neboť bych diváka o něj nechtěl ochudit. Jisté je, že se odehraje v konfuciánském duchu, tedy směrem k vyvanutí, pokoře a ochotnému smíření se s osudem. Vše plyne a život je jen stínem na vějíři, jímž prosakují kapky krve ve tvaru broskvových květů... V tomto duchu by se slušelo skončit. Rituální povinnost pozorovatele si žádá však nějaké zhodnocení. Nuže, každé usilovné cvičení ducha a těla je prospěšné, byť i to je pomíjivé. Herci v Dlouhé museli projít dlouhou a nesnadnou cestou plnou tělesné námahy a duchovního cvičení. Spolu s J. A. Pitínským pronikali do houštiny čínské sémantiky. Nalíčili se a navlékli na sebe skvostná roucha, naučili se obřadní kroky. Tisíce (to asi přeháním) veršů si vryli do paměti a osvojili si základy správného lití a pití čaje a manipulace s lampionem. To vše bude zapsáno do knihy jejich osudů a vše jim bude připočteno v příští reinkarnaci k dobru. Jestli k tomu potřebují publikum, to je již věc jiná. Taková, jakou se v ctnostném domě v sadu s rozkvetlými broskvoněmi ani nesluší vyslovit.

Zdroj:Tyden

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.