Je Čína opravdu jen kolektivistická?

07.08. 2008 Čínská kultura a tradice
Záznam rozhovoru s vedoucí semináře čínských a vietnamských studií, doc. Olgou Lomovou

M: Paní docentko, často se hovoří o tom, že v Číně se chápou lidská práva jinak, protože se tam klade důraz na jejich kolektivní a nikoliv individuální aspekty. Co o tom soudíte? L: Já si myslím, že je to takové klišé, které je velmi obratně využíváno tamější čínskou propagandou. Já bych jenom zdůraznila, že ten tradiční čínský kolektivismus, pokud se podíváme do historických pramenů, je de facto kolektivismem rodinným, nikoliv kolektivismem anonymní masy jednotlivých lidí, kteří jsou podřízení státu - a to je něco, na co současná čínská ideologie, která hodně využívá toho tradičního kolektivismu, zapomíná. A druhá věc je asi ta, že všechny kultury a společnosti se mění a argument, že Čína by byla tradičně kolektivistická je neudržitelný v okamžiku, kdy se zamyslíme např. nad vývojem Evropy a evropské společnosti za posledních 300-500 let. M: Ale přece jenom v Číně je jiná tradice, jiná interpretace světa, je tam orientace na kontext, (údajně to potvrzují i různé psychologické výzkumy), důraz na společenství oproti té individualistické společnosti, na rozdíl na západě. Opravdu se to neodráží na vztahu tamější společnosti k lidským právům? L: Já bych možná jako protiargument k takovému výkladu čínské tradice a jakési její setrvalosti uvedla to, že čínská společnost a čínská inteligence se od počátku 20. století důsledně a cílevědomě orientuje na západ a snaží se Čínu modernizovat podle obrazu vyspělých západních států, včetně - v 1. polovině 20. století - pěstování právě těch hodnot individuálních, hodnot, které jsou srovnatelné nebo které jsou vmodelované podle hodnot vyznávaných na západě. V roce 1948, když se podepisovala všeobecná Deklarace lidských práv, tak Čínská republika patří mezi první signatáře, ještě před vítězstvím komunistické revoluce, mezi první signatáře Deklarace lidských práv. Já si myslím, že např. i tahle praxe usvědčuje ten argument z jakéhosi bytostného kolektivismu Číňanů z toho, že kulhá. M: Nakonec tuto Deklaraci, o které jste mluvila, podepsalo i Československo, už to bylo Československo komunistické a vždycky ale se pak objevil argument, myslím tedy ještě za totality, že se tady zdůrazňují jiné hodnoty. L: Ano, myslím, že je to analogické a já bych tady možná udělala takovou důležitou poznámku. Dnešní čínská ideologie, čínské vedení strany a státu hodně argumentuje tradicí a návratu k tradici, ale ta tradice, ke které oni se vrací je dost selektivně interpretovaná a de facto ten kolektivismus, který oni vyzvedají a který oni si představují, je vlastně kolektivismus, který byl převzat s celým modelem komunistické společnosti v 50. letech. My bychom mohli, když se zamýšlíme nad čínskými tradicemi, se na ně podívat z úplně jiné perspektivy a našli bychom spisy, díla a historické skutečnosti, které by ukazovaly o tom jak Číňané vždy velmi ctili takovou hodnotu jako je např. individuální osobní důstojnost a svobodu. Svobodu, která může být kladena nad život. Sebevraždy, které byly páchané lidmi v situaci, kdy by měli být znevolněni a koneckonců pokud se podíváme na některé exemplární příklady z historických spisů starověku, tak tam vidíme rádce, kteří radí králi nebo císaři, aby dal lidem prostor k svobodnému projevu, neboť, a tady můžu dokonce odcitovat „s lidmi je to jako s řekou - pokud zahradíme tok řeky, řeka po čase protrhne hráz a ublíží mnoha lidem a stejně tak lidé, a proto ti, kdo mají na starosti lidi pro ně rozšiřují prostor, aby mohli hovořit“. M: Mohou Číňané hovořit? L: No nemohou právě, zrovna toto by byl krásný citát, který by bylo dobré ve chvíli, když se vede debata o tradicích čínských, které jsou odlišné od těch našich, předložit stoupencům toho odlišného modelu čínské společnosti, která neumožňuje lidem dát prostor hovořit a zeptat se jich: „A jak to, že už před 2000 let byli moudří mužové v Číně, kteří říkali, že musí být dán prostor lidem hovořit v Číně?“ M: Ale na druhou stranu přece my vidíme v Číně obrovskou disciplínu, nepředstavitelnou v Evropě nebo na západě. L: Tam je ale taky obrovská kontrola. Lidé musí být disciplinovaní, protože jsou pod kontrolou, tady na počátku 50. let byla vytvořena taková společenská organizace, která de facto lidi drží pod neustálou kontrolou. Ta kontrola se v poslední době uvolňuje, protože už s rozvojem tržního hospodářství přece jenom rozšiřující se komunikací se světem není možné kontrolu nad lidmi udržet v takové míře, a právě proto se objevují takové argumenty o návratu k tradici a kolektivismu, protože je snaha tu kontrolu udržet co možná nejdéle. Já bych tady možná jako protiargument dala příklad Tchajwanu. Tchajwan je přeci stát nebo společnost, která je postavena na čínské kultuře na čínských tradicích. V jistém smyslu ty tradice chrání lépe než ČLR a bez problému se tam uplatňují mezinárodní standardy v oblasti lidských práv a koneckonců tam vznikl zcela normální demokratický režim. M: Jakou roli hraje v dnešní Číně nacionalismus? L: Je velmi významný a obratně využívaný čínským vedením, které v něm vidí jediný pádný argument jimž může ještě podpořit svoji vlastní autoritu, protože my si z dálky obvykle příliš neumíme představit, neuvědomíme si, jak malou vážnost má čínská vláda a komunistická strana, která je pořád tou jedinou vládnoucí stranou v Číně u čínských lidí, ať už se to odváží projevit nahlas, nebo neodváží a ten nacionalismus je jediný způsob, jak si tu vážnost znovu dodat. M...moderátorka (Lída Rakušanová - Cesky rozhlas 6) L...doc. Olga Lomová (sinoložka, působí jako docentka Filosofické fakulty UK v Praze)

Lida Rakusanova - Cesky rozhlas 6

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.