Film Kletba zlatého květu je demonstrací čínské síly, zdaleka nejen té kulturní.
Z nejdražšího čínského filmu všech dob s názvem Kletba zlatého květu (Curse of the Golden Flower), který jde tento týden do našich kin, trochu mrazí. Pletou se ti, kteří vyčítají prominentnímu čínskému režisérovi Zhangu Yimouovi, že se čím dál tím víc zaprodává Hollywoodu. Výpravný snímek, štědře financovaný a propagovaný čínskými oficiálními místy, je totiž primárně jednoznačně zacílen na domácí publikum. I člověk obeznámený s předchozími režisérovými díly může mít pocit, že k němu film promlouvá kódem, který bez znalosti tamní mentality není lehké přečíst – určitě z něj ale čiší sebevědomý nacionalismus: čínský medvěd se probudil ze zimního spánku, je plný síly a není radno si s ním zahrávat.
Název filmu v čínštině 满城尽带黄金甲 (Man cheng jin dai huang jin jia) lze doslova přeložit jako Město pokryté zlatým brněním a je narážkou na postavu historického čínského rebela jménem Huang Chao, kterému je věnována známa báseň "Chryzantémy" napsaná v období dynastie Tang (618 – 907).
Překlad této básně v angličtině je přibližně:
When autumn comes on Double Ninth Festival,/ my flower [the chrysanthemum] will bloom and all others perish./ When the sky-reaching fragrance [of the chrysanthemum] permeates Chang'an,/ the whole city will be clothed in golden armour
Generálka na olympiádu
Základem nejen Kletby zlatého květu, ale i Zhangova pět let starého spektáklu Hrdina je historický mýtus o panovníkovi, který vládne pevnou rukou a pro dobro říše je nutné se mu za každých okolností podřídit. Konfuciánské myšlenky se tu přirozeně propojují s ideologií vládnoucí komunistické strany. Jedním z doprovodných znaků tohoto sebepotvrzujícího národního mýtu, zacíleného na bohatnoucí městskou střední třídu, je okouzlení luxusem.
Z rozmařilých kostýmů a opulentních dekorací interiéru císařského paláce přechází zrak. Pečlivou pohybovou choreografii nemají jen působivé bojové scény, ale také jakékoli výstupy císařových služebníků a poddaných. Scény se synchronizovanými, totožně oblečenými komparzisty připomínají více než co jiného spartakiádu. Mají ale svou atavistickou působivost. Člověk má chvílemi pocit, že se nedívá na historickou podívanou, ale na okázalou demonstraci síly.
Zhang Yimou jako by se už připravoval na svůj další významný tvůrčí úkol: úřady mu daly důvěru, aby režíroval otevírací ceremoniál pekingské olympiády. Že si vybojuje takovou pozici, to by ještě před takovými deseti lety nikoho soudného nenapadlo. Ještě v první polovině devadesátých let totiž platil za napůl disidentského režiséra, který mívá kvůli svým filmům problémy s cenzurou. Promítat se v Číně nemohl například film Žít (1994) – sága o rodině, do jejíchž osudů zasáhla kulturní revoluce. Problémy s komunistickými dohlížiteli měl i jeden z jeho nejslavnějších filmů Zavěste červené lucerny (1991). Kritická alegorie o postavení žen v čínské společnosti byla zasazena do dvacátých let a popisovala kruté zacházení s konkubínami.
V Kletbě zlatého květu najednou autor, který měl po většinu kariéry pochopení pro silné emancipované hrdinky, postavil svůj scénář na tragickém příběhu ženy, jejíž snaha osvobodit se od tyrana je katalyzátorem obrovského neštěstí. Její postava tu slouží jako vzor toho, jak je pošetilé odporovat panovníkovi a přeneseně i patriarchálnímu řádu jako takovému.
Co je ve státě shnilého
Opulentní kostýmní drama o intrikách na dvoře císařské dynastie Tang je adaptací slavné čínské divadelní hry Bouřka. Z třicátých let minulého století režisér přemístil děj o nějakých tisíc let nazpátek. Nepáral se s nějakou historickou věrností, všechny ženy například oblékl do šatů s eroticky hlubokými dekolty, které se v té době na dvoře nenosily. Příběh rodinných intrik, které se svým aktérům vymknou z rukou, má veškerou osudovost shakespearovské tragédie.
Imperátor Ping v charismatickém podání hvězdy akčních filmů Chow Yun Fata pomalu tráví jedem maskovaným za lék svou manželku (Gong Li), protože přišel na to, že má poměr s nevlastním synem. Ta na oplátku připravuje puč, který by ho sesadil z trůnu. Proti otci komplotují také další dva synové nebo pravá matka syna Jaie, kterou její císařský milenec nechal před lety zavřít do vězení. Evropský tvůrce by si v rámci takového syžetu pravděpodobně neodpustil ironii, ale čínský bard režíruje své jednorozměrné postavy bez špetky nadsázky. Výsledkem je patetická, barvami přetékající filmová opera vyprávějící o tom, jak je těžké být spravedlivým a moudrým vládcem, když vám neustále někdo (vaše rodina) hází klacky pod nohy. Patos se odráží i v teatrálním pojetí hereckých výkonů hlavních postav, i když fotogenické Gong Li to i pod vrstvou make-upu a krůpějemi potu neobyčejně sluší a Chow Yun Fat umí mhouřit oči a pohrdavě stahovat rty jako málokdo.
Režisérovi čínští odpůrci vyčítali filmu, že se zpronevěřuje místním tradičním hodnotám. Pravda: incest, nenávist syna k otci a manželky k manželovi – to nejsou právě klasické konfuciánské ctnosti. Že by se nakonec Zhang Yimou dopustil satiry, obelstil cenzory a skrze příběh o zkaženosti panovnické rodiny naznačoval, že je něco shnilého ve státě čínském? Záleží na tom, jak si člověk vyloží klíčovou scénu masakru ke konci filmu, při které nelze nevzpomenout na události na náměstí Nebeského klidu v roce 1989.
Navrch hodně huj, vespod trochu fuj
Mrtvá těla stovek pučistických vojáků na palácovém nádvoří okamžitě odklidí čety císařových poddaných, vyčistí celý prostor od krve a zaplní místo masakru tisíci květináči se žlutými květinami, aby mohla začít připravovaná bombastická Slavnost chryzantém. Je to děsivý výjev. Člověk je podle vyznění filmu jen lehce nahraditelné kolečko v soukolí dobře promazaného stroje, vydaný všanc rozmarům osvíceného absolutistického vládce. Možná se zde Zhang Yimou autoritářským praktikám skutečně nenápadně vysmívá. Stejně dobře to lze ale přečíst tak, že je naopak bezostyšně oslavuje. Vždyť i on je jen lehce nahraditelným kolečkem.
Čang I-mou (Zhang Yi-mou) patří mezi největší hvězdy čínského filmu střední generace (nar. 1951), v posledních letech se z něho stal filmový prominent. Jeho snímky jsou výkladní skříní oficiálního čínského umění, režisér také dostal tu nejdůležitější státní zakázku v oboru – zahajovací ceremoniál olympijských her v Pekingu (mezi konzultanty má i Stevena Spielberga).
Kletba Zlatého květu také naplňuje některé charakteristiky pozdní Čangovy tvorby. Je to na čínské poměry velice nákladný film, ohromující výpravou a masovými scénami.
Rovněž je to film podivně odtažitý, sugerující (hudbou, výrazy herců) silné emoce, zároveň ale chladný. Při všem tom zachovávání kontinuity se v Kletbě zlatého květu dají najít náznaky, že škatulka režimního umělce Čangovi začala být těsná, snad i protivná.
Zhang Yimou se zbavuje nálepky režimního umělce
Čang I-mou se proslavil na přelomu 80. a 90. let, kdy jeho snímky sklízely ceny na festivalech ve světě, domácí „orgány“ z nich ale velkou radost neměly; ne snad že by Čang I-mou byl rovnou disident, „šedá zóna“ však určitě. To všechno změnil film Hrdina, odpověď pevninské Číny na Tygra a draka tchajwanskoamerického režiséra Anga Leeho. Ten jako by konkurenci chtěl přebít úplně ve všem, nabídnout ještě více fyzikální zákony popírajících bojových scén, ještě větší armády, ještě krásnější herce, ještě efektnější barevné kompozice, ještě větší city nebo přesněji jejich zdání. To vše nakonec nechal vyústit do velice „státotvorné“ pointy. Ta nejvyšší hodnota je jednota Číny a být hrdinou znamená uznat to, zapomenout na osobní historii, utrpěné křivdy i loajalitu k přátelům. Být ochoten zemřít v boji proti císaři je dětinství, obětovat se za něho naopak projev nejvyššího poznání.
V Kletbě zlatého květu je možné vidět jistou revizi Hrdiny. I tady je v centru děje střet císaře a jeho protivníků. Proti Pchingovi (Čou Jün-fa; Chow Yun-Fat) stojí císařovna Fénix (Kung Li; Gong Li). Ne že by pro to neměla důvod – zjistila, že manžel rozkázal, aby do jejího léku přimíchávali jed, který ji po určité době užívání připraví o rozum. Ne že by pro to neměl důvod – přišel jí na románek se svým synem z prvního manželství. Ve hře jsou však ještě další dva synové, kteří také mají lecjaké důvody pro ledacos, roli v komplikované zápletce mají i dvorní lékař, jeho manželka a dcera. Vše se má rozhodnout v den tradiční Slavnosti chryzantém, kdy se skrývané křivdy a nenávisti přelijí do boje nezměrných a pečlivě vyšňořených armád.
Udušeni nádherou
Příběh Kletby zlatého květu připomíná alžbětinské drama, soustředěné spíše na zaplétání čím dál spletitější sítě dvorských intrik, vášní a neřestí než na snahu tyto peripetie ještě nějak přesáhnout. Čang ukazuje méně efektních bojových scén, které od něho jeho fanoušci očekávají, a více obřadných gest, odměřeně vyslovovaných dialogů. A především se kamera (Čao Siao-ting) opájí interiéry císařského paláce, detaily kostýmů, zástupy vnadných služtiček v sešněrovaných (v ne zrovna mělce vystřižených) korzetech. Protagonisté a jejich vášně se uprostřed vší té dusivé nádhery ztrácejí, ani elegantně sentimentální hudba Šigerua Umebajašiho je nevytáhne na povrch. Snad jen krása představitelky hlavní role Kung Li (ach!) všechen úmorně oslnivý lesk někdy přesvítí. Kletba zlatého květu je podívaná přes všechnu dramatičnost zápletky nedramatická, pastva pro oči, jenže ty se rychle napasou a brzy začnou jevit známky přesycení – mnoho kritiků tuto vizuální přemrštěnost Čangovi také vytýká. Avšak způsob, jímž režisér inscenuje závěr filmu, naznačuje, že autorův záměr mohl být právě takový. Ukázat své postavy jako lidi „zalehnuté“ mocí a jejími atributy, nakonec stejně bezvýznamné jako anonymní vojáci, kteří v závěrečných podivně nevzrušivých a pečlivě choreografovaných bitevních scénách hynou po tisících (lidí byl v Číně zřejmě vždycky dostatek). Nejde o ně, jde o neosobní pohyb dějin, které se nakonec vždycky vrátí tam, kde už byly. Často citovaná scéna, v níž se bitevní pole rychle mění v terén pro okázalou slávu, není ani tak oslavou regeneračních schopností čínské společnosti, jak by se mohlo zdát, jako spíše povzdechem nad nicotností a pomíjivostí toho všeho.
V Hrdinovi ukázal Čang I-mou instituci císařství a implicitně i centrální politické moci vůbec jako nejvyšší hodnotu hodnou té nejvyšší oběti. V Kletbě Zlatého květu takový pohled chybí, nikdo neprojde nějakou patriotickou katarzí, všichni naopak nahlédnou marnost. Režisérovu skepsi přesně vystihuje poslední záběr. Někdo zoufale zakřičí, děje se tak ale mimo obraz. Kamera mezitím ukazuje zlatě vyšívaný znak císařské slavnosti, na němž pomalu roste jedová skvrna. Už nezmizí, císařství ji má ve svém srdci.