Práce je rozdělena do 12 velkých kapitol: 1. Do začátku středověku (9. až 13. století). 2. 14.století a obrana proti germanizaci. 3. Husitské hnutí a literatura (od počátku 15. století do 70. let téhož století), 4. Renezance a reformace ( do bitvy na Bílé Hoře), 5. Barokní literatura ( od 20. let 17. století do 70. let 18. století), 6. Obrozenecká literatura (80. léta 18. století až polovina 19.století), 7. Literatura druhé poloviny 19. století, 8. Literatura na přelomu 19. a 20. století, 9. Německá literatura v Čechách (konec 19. a první polovina 20. století), 10. Od vzniku Československa do německé okupace, 11. Od konce války do roku 1968, 12. Česká literatura po roce 1968. Úvod, datovaný květnem 2004 napsal profesor Čínské akademie společenských věd Lin Yongkuang. Jeho hodnocení vyznívá pozitivně nejen pro českou literaturu, ale i pro český národ. Autor úvodu si všímá především skutečnosti, že již v dobách Rakousko-Uherska se Češi dokázali prosadit kulturně i ekonomicky i přes to, že byli politicky porobeným národem. Dále vybírá 9 děl, kterým věnuje každému cca po jedné straně textu. Této pocty se dostalo Máchovu Máji, Babičce Boženy Němcové, Nerudovým Malostranským povídkám, Jiráskovi a jeho Janu Husovi, Haškovu Švejkovi, z Čapkova díla románu R.U.R. Ve výčtu nemohla chybět Fučíkova Reportáž psaná na oprátce. Za největšího žijícího českého spisovatele považuje autor předmluvy Milana Kunderu. Jeho „Žert“ hodnotí jako jedno z největších literárních děl 20. století. Výběr je bezpochyby ovlivněn dostupností v čínštině. Recenzovaná publikace má tři zajímavé přílohy: Abecední seznam autorů, abecední seznam nejdůležitějších literárních děl vzniklých v českém prostředí a seznam nejdůležitějších prací, ze kterých autorka čerpala. Přílohy považuji za zajímavé především proto, že jak jména autorů, tak názvy jednotlivých děl jsou uváděny jak česky, tak v čínském překladu. Myslím, že všichni čeští sinologové, kteří kdy budou psát jakoukoli práci, při které budou postaveni před otázku jakými znaky napsat jméno některého z českých autorů, či jak zvolit vhodný čínský ekvivalent názvu jeho díla, by měli do těchto příloh nahlédnout. Sjednocení výběru znaků použitých při přepisu jmen českých autorů i sjednocení překladů názvů jednotlivých literárních děl mi připadá velmi užitečné. Řazení je ale z našeho hlediska poněkud kuriosní. Jména i tituly jsou řazeny abecedně v pořadí čínština – čeština, takže podle přepisu do pinyin se na příklad Jungmann ocitl pod R 荣格曼， Čapek pod Q 恰佩克），Orten pod A 奥尔登 a podobně. Publikace je však určena Číňanům a pro ty je toto řazení logické. V seznamu nejdůležitějších autorů najdeme 225 jmen a v seznamu nejdůležitějších děl víc než 500 titulů. Zajímalo mne především, jak se autorka vyrovnala s nejnovější českou realitou. Na náš vkus asi dost schematicky. Poslední kapitola je rozdělena na následující podkapitoly: a/ oficiální poezie, b/ ilegální poezie, c/ oficiální próza, d/ ilegální próza vydávaná uvnitř státu a za hranicemi, e/ oficiální drama, f/ dramata publikovaná ilegálně a v zahraničí, g/ oficiální literární teorie a kritika, h/ ilegální a emigrantská literární teorie a kritika. Nezabývám se teorií literatury a proto se nemohu pouštět do hlubšího rozboru předkládané práce. Námitky by asi bylo možné vznášet jak proti hodnocení jednotlivých epoch či děl, tak proti výběru. Na omluvu je třeba připomenout, že paní Jiang žije již dlouhou dobu odtržena od českého prostředí. Z Prahy odjela po skončení studia v létě 1961 a od té doby ji navštívila jen jednou, na krátký čas v květnu – červnu 1989. Kromě toho musela dávat pozor, aby nenarazila na ideologické bariéry. Vztahy mezi Českou republikou a ČLR jsou sice v současné době korektní, nicméně i teď je třeba vyhýbat se některým v Číně tabuizovaným tématům. I když je obsah pojmů jako socialismus či komunistická strana v čínském kontextu zcela jiný, než v kontextu evropském, dá se pochopit, proč se autorka vyhýbá vlastnímu hodnocení změn, které u nás po roce 1989 nastaly a přechází je pro nás dost zmateným,ale pro Číňany zřejmě dostačujícím konstatováním, že „v listopadu 1989 se v Praze uskutečnila ´ sametová revoluce´. ´Charta 77´ v jejímž čele stál dramatik Václav Havel, se změnila v ´ Občanské fórum´, které ukončilo čtyřicetiletou vládu komunistické strany nad státem. Havel se stal prezidentem a byl jím až do roku 2003. Jeho heslem bylo ´Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí´.…..V letech 1990 – 2002 se česká literární scéna stala mnohovrstevnou. Objevilo se na ní mnoho různých stylu a žánrů, začalo se psát o tématech, o kterých se v předcházejících letech psát nemohlo, byla vydána řada děl, která dříve vyjít nemohla…..Literární tvorba, která se až dosud uskutečňovala ve třech různých prostředích, oficiálním, ilegálním a emigrantském, se spojila v jeden celek.“ ( str. 366) Autorka obchází v ČLR tabuizovaná témata tím, že volí neškodné formulace. Na příklad v souvislosti s českou emigrací po roce 1948 hovoří o odporu proti stalinismu a aktivitu emigrace po roce 1968 chválí za nesouhlas s politikou velmoci, která se hrubou silou vměšovala do záležitostí malého suverenního státu. Myslím, že i přes všechny výhrady bychom měli ocenit skutečnost, že v ČLR vyšla publikace, která se tak zevrubně věnuje literatuře země příliš malé a příliš vzdálené, než aby mohla stát v centru zájmu čínské veřejnosti.. O autorce: Paní Jing Chengjun vystudovala bohemistiku na Karlově univerzitě v Praze. Po návratu do ČLR až do doby, kdy odešla do penze, pracovala v Ústavu zahraničních literatur Čínské akademie společenských věd v Pekingu. Věnovala se studiu české literatury a překladům. Za vrchol její překladatelské kariéry považuji překlad Máchova Máje. Kromě Máje přeložila některé z Nerudových Povídek Malostranských, některá z Čapkových dramat, Fučíkovu Reportáž, ale, pokud vím, pracovala i na dalších překladech, které zatím nevyšly, např. Český román Olgy Scheinpflugové aj. Je spoluautorkou následujících publikací: Dějiny východoevropských literatur (1990), Dějiny východoevropského dramatu (1993), Současná východoevropská literatura (1998) aj. Na závěr dovolte osobní poznámku: s autorkou se znám velmi dlouho, kdysi dávno jsme spolu dokonce celé 4 roky bydlely na koleji v jednom pokoji. V poslední době ji při svých cestách do Pekingu pokaždé navštívím. Při předposlední návštěvě v dubnu letošního roku jsem ji zastihla vážně nemocnou.(Toho dne byly pořízeny fotografie, které přikládám). O měsíc později jsem s ní již hovořit nemohla, byla v nemocnici. Doufám, že než tato poznámka o knize vyjde, bude již paní Jiang Chengjun zdravá a až příště přijedu do Pekingu, budu ji opět moci navštívit v jejím novém domě v krásném obytném areálu vybudovaném na místě starého hutongu nedaleko původní budovy MZV. Za všechny její české přátele jí přeji brzké uzdravení.