Čínská diaspora je dnes globální jev a větší či menší komunity zahraničních Číňanů je možno nalézt prakticky po celém světě. Toto celosvětové rozšíření čínského živlu probíhalo v několika vlnách a nemalou roli v něm sehrála evropská expanze v epoše kolonialismu. Střetávání Východu se Západem neprobíhalo vždycky hladce.
Nan-jang
Ve středověku se čínská (e)migrace omezovala převážně na oblast jihovýchodní Asie, v Číně označovanou obecně jako Nan-jang, snadno dostupnou pro čínské džunky díky pravidelným sezonním monzunům v Jihočínském moři. Do příchodu Evropanů byly čínské komunity v jihovýchodní Asii jen vcelku nepočetnými obchodními výspami. Soukromý námořní obchod byl až do roku 1567 úředně zakázán, i když tento zákaz byl v 16. století již všeobecně ignorován. Čínský obchod v Jihočínském moři probíhal každopádně jaksi za zády a proti vůli čínských úřadů a na rozdíl od evropské obchodní expanze se rozhodně netěšil oficiální podpoře mateřské země.
Samotný fakt opuštění Říše středu zaváněl pro etnocentrickou oficiální ideologii nedostatkem synovské oddanosti k posvátné zemi předků, ba přímo zradou. Roku 1712 vydal čchingský dvůr císařský edikt, v němž se cizí vlády v JV Asii vyzývaly k navrácení čínských emigrantů (vesměs usazených obchodníků), aby mohli být ve vlasti řádně popraveni. Oficiálně byl čínským emigrantům povolen svobodný návrat do vlasti až na sklonku 19. století.
Koření a hedvábí
Výrazný rozmach čínského živlu nastal v JV Asii s příchodem Evropanů. V 16. století se Moluckého souostroví a výnosného obchodu s kořením zmocnili Portugalci, kteří ihned začali pošilhávat i po obchodu s Čínou. Jejich první pokusy o navázání obchodních styků s mingským impériem ztroskotaly, ale roku 1557 se jim podařilo, když zrovna mingský dvůr nedával pozor, získat Macao. Roku 1565 připlula španělská flotila z čerstvě dobytého Mexika na dnešní Filipíny a o šest let později založila na největším ostrově Luzon město Manilu.
V době příchodu Španělů zde žilo všeho všudy nějakých sto padesát Číňanů. Do roku 1600 jich bylo 25 tisíc. Manila se tak stala prvním místem většího střetávání evropského a čínského živlu mimo území Číny a jedním z prvních velkých středisek evropského obchodu s Čínou. Čínské džunky vozily čaj, hedvábí a porcelán z Amoye (Sia-men) do Manily, odkud putovalo zboží dvakrát ročně na palubě španělských galeon do Acapulca v Mexiku, potom po souši do Veracruzu na pobřeží Mexického zálivu a odtud opět na palubě galeon přes Kubu do Španělska. Hedvábím vyšívaný čínský šátek z Manily ("Mantón de Manila") patřil k nezbytné výbavě každé španělské seňory. Čína byla v té době ve všech ohledech zcela soběstačná a Evropa jí neměla co nabídnout. Za luxusní čínské zboží platili Španělé mexickým stříbrem a mexický dolar se stal na dlouhou dobu univerzálním platidlem nejen v Jihočínském moři, ale i v Číně samotné.
Mezi Evropany a domorodci
V 17. století vytlačili Portugalce z Moluk Holanďané, kteří postupně ovládli celou Indonésii (Holandskou východní Indii). Jako správní středisko této rozsáhlé ostrovní říše založili Batávii (dnešní Jakartu) na Jávě. Na Jávě existovaly čínské obchodní stanice již od 12. století, ale po příchodu Holanďanů se jejich počet rychle zmnohonásobil. Holanďané aktivně podporovali čínskou imigraci, a dokonce začali Číňany vyvážet i do svých dalších kolonií v jihoafrickém Kapsku a na Cejlonu. Z čínského živlu v JV Asii se stal po příchodu Evropanů jakýsi mezičlánek mezi novými koloniálními pány a místním obyvatelstvem.
Pro Evropany, ať už Holanďany v Indonésii, Francouze v Indočíně či Angličany v Malajsku, byli Číňané důvěryhodnými obchodními partnery a spolehlivými prostředníky ve styku s domorodci. Byli pracovití, neměli žádné politické ambice a byli zainteresováni pouze na obchodním zisku. Číňanům naopak poskytovala koloniální správa, založená na volném obchodu a (relativní) vládě zákona, příležitost věnovat se bez překážek obchodu v podmínkách zaručené osobní svobody a nezpochybnitelného soukromého vlastnictví. Tato zvláštní symbióza čínských obchodníků s evropskými kolonialisty se samozřejmě neobešla bez problémů. Evropské koloniální mocnosti vesměs absolvovaly v JV Asii stejný cyklus - nejprve s nadšením podporovaly čínské přistěhovalectví, ale jakmile začalo být Číňanů větší množství, převládla nedůvěra. V letech 1603, 1639 a 1662 došlo po sérii tragikomických omylů ke krvavým masakrům, jimž padla obvykle za oběť stovka či dvě Španělů a desetitisíce Číňanů. V Batávii začali Holanďané po prvotní euforii čínskou emigraci omezovat a vylučovat z ní "nové" přistěhovalce, které rozeznávali podle copů, zavedených Mandžuy ve druhé polovině 17. století.
Po sérii nedorozumění proběhla na Jávě ve 40. letech 18. století série protičínských pogromů, známá jako "Batávské běsnění". Citlivá pozice mezi koloniálními úřady a místním obyvatelstvem současně zakládala některé hluboké resentimenty u domorodců, které se v JV Asii projevují dodnes. Více či méně nacionalistické režimy které se v této oblasti ustavily po odchodu Evropanů po 2. světové válce, se často stavěly k místním čínským komunitám dosti nepřátelsky, což vedlo v 50. letech k několika vlnám reemigrace Číňanů z Malajsie a Indonésie do "staré vlasti" (kterou předtím nikdy neviděli). Jedním z hlavních motivů nevraživosti vůči Číňanům v JV Asii je jejich ekonomická moc, zcela neúměrná jejich fyzickému počtu. Malajsie např. omezuje od r. 1970 čínské podnikání v zemi v rámci jakési "affirmative action" pro většinovou společnost "bumiputrů" (rodilých Malajců). Dalším faktorem přispívajícím po válce k protičínským náladám byly obavy z šíření komunismu a exportu revoluce. Výmluvným a tragickým příkladem přetrvávání těchto podvědomých averzí byly loňské nepokoje v Jakartě, které přerostly v otevřené protičínské pogromy.
Kreditní lístky a kuliové
Hlavní vlna čínské emigrace nastala s příchodem vrcholného kolonialismu v 19. století. První opiová válka v letech 1839-40 otevřela Čínu pro evropský obchod, ale současně také svět pro čínskou emigraci. Obchod s černými otroky právě dohasínal a evropské kolonie hladověly po levné pracovní síle. V Číně se začala naopak dlouhém období relativního klidu a rychlého přírůstku obyvatel v 18. století pociťovat relativní i absolutní přelidněnost. Po opiových válkách, a částečně v jejich důsledku, se zhroutil tradiční řád věcí a nastalo dlouhé období zmatků. Války, masakry a hladomory hnaly lidi do emigrace.
Ve velkých městech na čínském pobřeží se rozmohl nový druh obchodu - obchod s lidmi. Agenti (kche-tchou) zprostředkovávali zbídačeným Číňanům cestu za prací v evropských koloniích po celém světě na základě tzv "kreditních lístků": emigrant se upsal k určitému počtu let práce v koloniích, jež měly splatit jeho cestu. Tento systém "nájemné" práce neměl daleko k právě zrušenému otroctví; čínští kuliové se v zámoří stávali faktickými vězni svých zaměstnavatelů. Nejčastějším cílem kuliů byly plantáže v JV Asii, Karibiku a Peru, ale zdaleka nejhorším místem se pro tyto nešťastníky stala Kuba. Ze zhruba 126 tisíců čínských kuliů přepravených v letech 1847-1877 na Kubu jich 16 tisíc zahynulo již po cestě.
Když se pověsti o nelidských podmínkách na kubánských plantážích donesly k čchingskému dvoru, vyslal Peking roku 1874 oficiální delegaci, jež měla situaci prozkoumat. Po zveřejnění její zprávy v r 1876 v Šanghaji nastal mezinárodní skandál a Španělsko muselo nakonec následujícího roku zbytek kuliů na Kubě propustit. Osvobození se dožila necelá třetina z nich.
Zlatá horečka
Další vlna emigrantů se dala do pohybu v polovině minulého století po zlatých horečkách v Kalifornii a Austrálii. Když bylo v roce 1848 objeveno v San Francisku zlato, nastala obrovská poptávka po pracovní síle. Každý, kdo měl ruce, šel do dolů a pro zlatokopy ("devětačtyřicátníky") bylo za chvíli levnější posílat špinavé prádlo na Havaj nebo do Hongkongu než do místních prádelen. Chybějící síly nahradili Číňané; část pracovala v dolech, zbytek ve službách. V 60. letech byly dvě třetiny horníků v Kalifornii Číňané.
Když opadla zlatá horečka, začalo budování železnic. Společnost Central Pacific Railway, kladoucí koleje od Sacramenta na východ, zprvu najala na práci většinou irské přistěhovalce. Pracovní podmínky v Sieře Nevadě a v Nevadské poušti se ukázaly pro Iry příliš tvrdé, a tak přišli na řadu Číňané. Nakonec jich v tomto úseku pracovalo asi 14 tisíc. V 80. letech 19. století se postavení Číňanů v Americe obrátilo podobně jako předtím v evropských koloniích. Číňané přežili svou užitečnost a Američanům se začalo zdát, že je jich v zemi nějak moc. V květnu 1882 schválil Kongres tzv. Chinese Exclusion Act, který vylučoval Číňany z přistěhovalectví do Spojených států. Tento bezprecedentní zákon, jediný toho druhu v amerických dějinách, byl oficiálně zrušen až za 2. světové války, i když obcházen byl nejrůznějšími způsoby prakticky od počátku.
Číňané a my
V Evropě se Číňané poprvé objevili ve větším počtu v Anglii. Na konci 18. století vznikl v Londýně jakýsi zárodek Chinatownu ve čtvrti Limehouse, kde byla řada levných ubytoven pro čínské námořníky Barvitá atmosféra této ulice, a především všudypřítomné opium dráždily fantazii viktoriánské Anglie. Bujné představy svých vrstevníků o životě v čínské čtvrti vyjádřil spisovatel A. H. S. Ward v románě Záhada Fu Man-ču. Fu Manču, jakýsi čínský Fantomas, geniální zlosyn usilující o světovládu, se potom stal na dlouhou dobu zosobněním všech protičínských předsudků na Západě. U nás jsme dlouho znali Čínu jen z populárních parafrází čínské poezie.
Před válkou koloval židovský vtip o setkání Kohna s Wangem - "Wang, slyšel jsem, že jich je prej 400 milionů, a co že jich teda není nikde vidět?" Tato anekdota dnes pobaví spíše svou naivitou. Číňané k nám začali přijíždět v době oficiální mezistátní družby v 50. letech, ale "vidět" je začalo být až po roce 1989. V mnoha ohledech se tu opakuje historie. Nová čínská emigrace je v jistém smyslu důsledkem otevření Číny po roce 1978 (a otevření východní Evropy po roce 1989). Stejně jako v koloniální éře se opakuje i cyklický vývoj veřejného mínění.
První Číňané byli vítáni se sympatiemi - dnes je postoj veřejnosti v lepším případě vlažný v horším otevřeně nepřátelský Přítomnost čínského živlu na našem území je vzhledem ke svému relativně krátkému trvání vcelku přehledná. Na jejím příkladě se tudíž dají vymezit určité trendy přispívající ke změně postoje většinové společnosti k menšinám a snad lze i generovat jakýsi model růstu xenofobie v této zemi.
Nezanedbatelné místo v takovém modelu sehrává celkový úpadek státní správy a růst korupce, zejména v zahraniční službě. Každý, kdo přichází blíže do styku s Číňany v Čechách, slýchá o kupčení s českými vízy, o machinacích s povoleními k pobytu a dalšími oficiálními dokumenty, kolem nichž se točí život přistěhovalců. Tato plíživá korupce, na niž si všichni pomalu zvykáme, má zcela katastrofální důsledky pro postoj většiny k cizincům (a cizinců k většině, což je jen druhá strana téže mince). Skutečnost, že si řada Číňanů přijíždějících do Čech svá víza a dokumenty kupuje, pochopitelně nepřispívá k jejich respektu vůči českým zákonům. Kupčení s vízy současně vytváří jakýsi negativní filtr pro zájemce o pobyt v této zemi; pro slušného člověka s normálními zábranami představuje zmíněná forma korupce nezanedbatelnou překážku.
Přes tuto umělou bariéru se k nám dostane méně těch Číňanů, kteří svou přítomností a příkladem pomáhají bořit negativní stereotypy v českém povědomí. Současné diskuse o vízové politice tento důležitý aspekt zcela opomíjejí. Nezáleží ani tolik na tom, na kolik "podezřelých" států uvalíme vízovou povinnost, jako spíše na tom, jak ji bude naše zahraniční služba uvádět v praxi. Ti čeští politici a ta česká média (včetně tohoto listu), kteří se rádi bijí v prsa a lamentují nad rasismem české společnosti, by se možná měli zaměřit spíše na systémové příčiny onoho smutného stavu. Politicky korektní frázování situaci nevyřeší.