Ano, každý má právo vypadat tak, jak jenom chce. Pravda ovšem je, že když kolem vás chodí masa upatlaných lidí v tesilkách a jiných svršcích z podobného umělohmotného materiálu, není to nic příjemného (samozřejmě nemluvím o lidech, kteří si prostě pěkné hadry nemohou dovolit – trvám na tom, že v Pekingu není tolik chudých jako hnusně oblečených lidí, navíc láce je v této branži značná,umíte-li smlouvat). Obzvlášť, když většina z nich zná jenom barvy ze škály šedá, hnědá, béžová a tmavomodrá, a pokud něco naruší tuto industriální harmonii, jsou to fialové nebo červené ponožky, vykukující zpod zpravidla krátkých kalhot nad sešlapanými botami. Jako perla v takovém kontextu potom působí slečna, která sice pečlivě vybírá, co si vezme na sebe – obyčejně je v tom poznat, jaký byl záměr (být jiná, krásná a barevná) – ale provedení je kvůli nedostatku vkusu tak katastrofální, že by tomu v Čechách uvěřil snad jen ten, kdo v mém rodném městečku sledoval místní odrůdu bezdomovců. Sama nejsem, a všichni mí známí to o mně vědí, člověk s vytříbeným vkusem na oblékání. Neoblékám se nijak extra, nemám peníze ani nápady. Po svém čínském pobytu ovšem nebudu mávat rukou nad tím, že se člověk má snažit být krásný, no, nebo aspoň hezký, nebo vlastně aspoň nebýt ošklivý! Pocit, jaký poskytne pohled na dobře oblečenou Číňanku, která kontrastuje jak se spoluobčany, tak s kulisami, v kterých se narodila, je jednoduše osvěžující, s tím se nedá nic dělat. Vždyť je to jasné: ano, oblečení jednotlivých lidí patří to k tomu, jak vypadá veřejný prostor, a ano, hnusné oblečení je hnusné, ať je jeho příčinou nedbalost nebo nevkus.