První Nobelova cena pro čínského spisovatele

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Nobelova cena za literaturu není vyřazovací soutěž. Její laureát nemusí nutně být největším spisovatelem všech dob, dokonce ani svých patnácti minut. Nositelem Nobelovy ceny se stane autor, který dokáže dostatečně zaujmout výběrovou komisi švédské královské akademie věd a norského Nobelova výboru. Tyto instituce jsou tvořeny konkrétními lidmi s konkrétními preferencem (a také s pevně danou kapacitou vstřebávání literárních podnětů v jazycích, kterými vládnou). Jako instituce jsou pak vázány jistými nevyslovenými pravidly, jako je alespoň přibližná geografická rovnováha udělených cen a obecně vnímaná míra tolerance k případné kontroverznosti uvažovaných kandidátů. Tento úhel pohledu je ovšem cizí čínským literárním kruhům. V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době. Zisk této trofeje byl naopak toužebně vyhlížen jako důkaz definitivního překonání vleklé národní krize, datující se někdy od kapitulace tradiční čínské kultury před modernitou reprezentovanou britskými dělovými čluny. V uplynulých desetiletích stáli několikrát čínští spisovatelé této metě na dosah. Byl by si ji jistě zasloužil Lu Sűn (+1936), později se jako o možném kandidátu hovořilo o Pa Ťinovi a v posledních letech o snad nejznámějším představiteli čínského literárního exilu, básníku Pej Taovi.

Váhavý vlajkonoš

Udělení letošní ceny jinému představiteli čínského exilu, dramatikovi Kao Sing-ťienovi, bylo nepochybně překvapením, a pro čínský literární establishment překvapením nemilým, spíše jakousi studenou sprchou. Punc světovosti pro čínskou literaturu nakonec vydobyl autor, který nejenže je politicky nepohodlný, ale dokonce se programově odmítá podílet na budování vlasteneckých mýtů a národní hrdosti. Kao se tedy stal poněkud nečekaným vlajkonošem čínské kultury, jeho osobní i literární osudy jsou však v mnoha směrech pro současné čínské intelektuály příznačné. Svým způsobem je Kao typickým představitelem čínského kulturního vření v osmdesátých letech. Za kulturní revoluce ho udala vlastní manželka, když si během převýchovy na venkově po nocích sepisoval svá první dramata a teoretické úvahy. Neautorizovaný literární projev mohl v Číně sedmdesátých let přivést člověka do vážných problémů, a Kao musel všechna svá raná díla spálit. Se zaváděním Tengových pseudoliberálních reforem nastal v 80. letech výbuch intelektuální zvídavosti a experimentů, a Kao byl jedním z jejich čelných proponentů. V letech 1982 a 1983 ho proslavila dvě experimentální dramata: Poplach a Autobusová zastávka. Zastávka se hrála jen několik dní, než byla stažena jako jedna z prvních obětí počínající kampaně proti "duchovnímu znečištění". Pro Kaa bylo stále obtížnější v Číně publikovat, až se nakonec v polovině 80. let ocitl definitivně na seznamu zakázaných autorů. V roce 1985 odjel do Evropy (od roku 1987 žije ve Francii, kde mu bylo uděleno občanství, a také řád rytíře slovesných umění). Píše stejně plynně francouzsky jako čínsky a jeho díla jsou v Evropě stejně úspěšná jako mezi čínským publikem na Tchaj-wanu a v diaspoře. Kao je možná prvním čínským spisovatelem, který je plně bilingvní a multikulturní, vpravdě světový.

Na útěku od vlastenectví

V exilu se Kao výslovně odmítá angažovat v politice a ideových sporech, zmítajících čínskou společností v ČLR i v diaspoře. Umělecky tento svůj postoj vyjádřil nejpregnantněji v dramatu Na útěku (Tchao-wang) z roku 1990. Hra je reakcí na události na náměstí Tchien-an-men z roku 1989, děj se odehrává ve skladišti poblíž náměstí v den masakru. Svede dohromady tři protagonisty: dva idealistické studenty, chlapce a dívku, a světaznalého, cynického muže středního věku, jehož ústy se zdá promlouvat samotný autor. Starší muž nejenže nemilosrdně dekonstruuje všechny studentovy revoluční ideály, ale nakonec mu přebere i jeho dívku, která nezadržitelně podléhá jeho blazeovanému kouzlu. Subverzivní politický, či spíše antipolitický a sexuální podtext hry byl ve své době natolik šokující, že ho americká divadelní společnost, pro niž byl původně určen, odmítla inscenovat. Negativní ohlasy se ozývaly jak z Číny, tak z čínského exilu, a Kao se definitivně sám defenestroval z obou politických táborů. V útěku od politiky a zdůraznění individuální tvůrčí a existenciální svobody spočívá asi nejdůležitější Kaův přínos pro současnou Čínu. Ve svých teoretických úvahách Kao argumentuje, že čínský intelektuální život je přinejmenším od dob Májového hnutí v roce 1919 nemístně zpolitizován. Čínští intelektuálové na sebe berou břímě národní spásy a vrhají se do hrdinných bojů za abstraktní a manipulované ideje, jako je národ či vlast, jež se nakonec obracejí proti nim i samy proti sobě. Místo svobodného ducha není podle něj v politice, ale v odstupu od ní, z něhož ji může v případě nutnosti kritizovat, ale neměl by se do ní nechat zavléci. Na adresu svého geniálního předchůdce Lu Suna, patrně největšího moderního čínského spisovatele, říká: "Škoda, že se Lu Sűn spisovatel nechal pohřbít Lu Sűnem politikem". Kaovo subtilní poselství je v dnešní národními a politickými vášněmi zmítané Číně nanejvýš aktuální. Doufejme, že mu prestižní Nobelova cena pomůže přes všechny zákazy dosáhnout širšího publika i v rodné Číně, pro niž tohoto vavřínu dobyl.