Nástup internetu v Číně se poněkud opozdil za okolním světem. Zatímco ve většině zemí započala "webová revoluce" s prvními betaverzemi Netscapu během roku 1994, v Číně se začal internet masivně prosazovat až v roce 1996. Jako u mnoha podobných novinek v této zemi šlo však o nástup nekompromisní a raketový. Od samého počátku se přitom rozvoj počítačových sítí těšil bdělé pozornosti státních orgánů.
Civilizační fetiš
Zlom v pohledu na internet přinesl případ studentky Ču Ling z prestižní polytechniky Čching-chua v Pekingu. Ču onemocněla v roce 1996 záhadnou chorobou, s níž si lékaři nevěděli rady. Zoufalí přátelé rozeslali příznaky choroby po internetu do celého světa. Ze stovek diagnóz, které se začaly valit zpět, bylo 84 správných - thallottoxicosis, otrava těžkým kovem thaliem. Tomuto případu se dostalo v Číně obrovské publicity a stal se názorným dokladem potenciálu globální počítačové sítě.
Po lékařích zachvátila internetová horečka vědce a studenty, hledající kontakty na zahraničních univerzitách, potom obchodníky a nakonec i státní byrokracii. Internet a informační technologie vůbec začaly být v jistých kruzích chápány jako jakýsi nový "deus ex machina" ve stoletém zápase Číny o překonání historické zaostalosti oproti vyspělému Západu. Podobně jako někdejší Maův Velký skok nebo Tengovy Čtyři modernizace se nyní mají počítačové sítě a další vyspělé technologie stát jedním z hlavních motorů návratu Číny mezi přední mocnosti tohoto světa. Čínští vůdci si dobře uvědomují obrovský hospodářský potenciál internetu v globální ekonomice na prahu informační éry a po jistém počátečním váhání mu dnes poskytují značnou oficiální podporu. "Ekonomický car" a příští čínský premiér Ču Žung-ťi poslední dobou opakovaně vyjadřuje úmysl přednostní podpory zavádění špičkových technologií jako nejlepšího receptu proti "ekonomickým bublinám", jedné z příčin současné asijské krize. Po večerech prý s oblibou surfuje po vlnách hypertextu dokonce i samotný předseda Ťiang Ce-min (pokud zrovna nebuší do piána staré americké šlágry).
V protikladu s obecně rozšířeným názorem nemusí být čínský jazyk a jeho znakové písmo nutně na překážku rozvoji počítačové kultury. Čínské textové procesory (většinou vyvinuté v cizině) obratně využívají některých zvláštností znakového písma ke zjednodušení elektronického záznamu a zpracování textů a objevily se již i nadějné prototypy hlasem kontrolovaného vstupu (voice recognition), který mění omezenou hláskovou strukturu čínské slabiky, tradičně chápanou jako problém, ve funkční výhodu. Mezi pozitivní faktory patří dále pověstná zdatnost Číňanů v technických disciplínách a relativně snadný přístup k centrům výroby hardwaru ve východní Asii (a nyní již i v Číně samotné). Smíšený efekt má i nadále bující počítačové pirátství, jež na jedné straně značně usnadňuje počítačovým nadšencům přístup k nejnovějšímu softwaru, na druhé straně velice komplikuje, ne-li přímo likviduje jeho domácí vývoj.
Internet se v každém případě stal v Číně při oficiální podpoře a všelidovém nadšení během posledních dvou let civilizačním fetišem a suverénním šlágrem sezony. Namísto tradičního neformálního pozdravu
Ni čch'-le ma? (Už jste jedl?) na sebe Číňané v ulicích velkých měst a na chodbách státních úřadů stále častěji pokřikují
Ni šang-le wang ma? (Už jste na Síti?). Vloni se v Číně prodalo 2,1 milionu komputerů. Podle oficiálních údajů je k internetu připojeno čtvrt milionu osobních počítačů (podle některých odhadů pracuje na každé z těchto stanic v průměru na třicet uživatelů). Počet webových stránek vzrostl z necelé stovky v roce 1994 na nynějších čtvrt milionu.
Rituální kontrola
Oficiální podpora rozvoje internetu má ovšem i svoji druhou stránku. Čínská vláda je si vědoma významu počítačových sítí a informačních technologií pro hospodářský rozvoj, to však neznamená, že by snad zapomínala na potenciální nebezpečí, jaké představuje nekontrolované šíření informací pro totalitní systém, založený na mocenském monopolu jedné politické strany. Vzhledem k tomu, že je bytostně zainteresovaná na obojím, totiž na hospodářském rozvoji při současné tuhé politické kontrole obyvatel, stojí před dilematem, jak umožnit lidem přístup ke "konstruktivním" informacím a současně jim zabránit v šíření a vstřebávání "duchovního znečištění" - nebezpečných myšlenek a nezávislých informací. Jde tu vlastně jen o novou, digitalizovanou podobu problému, s nímž se čínští politrukové potýkají již od otevření Číny na konci 70. let (a jemuž museli jejich mandarinští předkové čelit již od poloviny minulého století): jak vypreparovat z přísunu informací a podnětů pouze to, co by se dalo využít pro hospodářský růst, a současně eliminovat jejich společenské implikace.
Toto dilema má svůj technický a ideologický rozměr. V obou oblastech se čínští kontroloři učí na příkladu Singapuru, který je jim ostatně modelem i v mnoha jiných směrech (viz rámeček). Neváhají intervenovat do soukromí jednotlivce tam, kde jsou podle nich ohroženy "společenské" hodnoty, současně však nemohou podléhat iluzi, že by jejich úsilí dokázalo lidem s patřičným odhodláním a technickými znalostmi skutečně zabránit v přístupu k informacím na internetu.
Čína vydala zatím tři soubory směrnic, jimiž se snaží regulovat pohyb informací na internetu - nejprve "dočasná opatření" v únoru 1996, potom revidované směrnice v květnu 1997 a konečně 11. prosince 1997 definitivní ustanovení o "ochraně a správě přístupu na mezinárodní počítačové sítě". Tato opatření mají jasně restriktivní charakter, současně jsou však i svérázným vyjádřením oficiálního odhodlání podporovat internet jako takový. Vžijeme-li se do mentality Pekingu, poselství těchto směrnic je zhruba následující: chceme internet, ale bojíme se jeho ideologických dopadů, proto se musíme sami ujmout iniciativy a alespoň formálně, rituálně nad ním vykonávat dohled.
Ministerstvo spojů, které má spolu s ministerstvem vnitra na starosti dohled nad internetem, dostálo své rituální povinnosti loni na jaře, když zablokovalo přístup zhruba na stovku adres, většinou předvídatelných obětí podvědomých cenzurních pudů, jako je Playboy, čínský politický exil a vybraný zahraniční tisk. Čínští surfaři se však bez potíží dostanou na jiné stránky daleko ostřejší pornografie i na stránky jiných organizací a médií. Vzhledem k tomu, jak neustále přibývá nových stránek a existující stránky mění adresy, je nad lidské i stranické síly všechno uhlídat. Schopnější uživatelé, a nemusí to být zrovna "temní hosté" (chej-kche, hackeři), se navíc při troše snahy dostanou i na "zablokované" stránky - čínské exilové organizace v USA hlásí stovky přístupů z pevninské Číny na své stránky týdně. Zablokované stránky se krom toho dají vyžádat e-mailem, jenž jde v podstatě úplně mimo dohled cenzorů.
Stranické a státní úřady se tak spíše než o důslednou kontrolu snaží Číňanům jejich surfování (man-jou) znepříjemnit byrokratickými obezličkami a současně jim neustále připomínat, že nad nimi a jejich "duchovní civilizací" bdí všudypřítomný Velký bratr. Každý žadatel o účet se musí registrovat na policii a podpisem stvrdit, že se bude vyhýbat zakázanému ovoci. Zřejmě největší překážku však zvláště pro mladé adepty internetových umění představují vedle omezené telekomunikační infrastruktury horentní poplatky za připojení a za telefon, které mohou ve městech dosáhnout až poloviny průměrného platu.
Informace pro elitu
Relativně omezené množství lidí, kteří si mohou dovolit komerční připojení nebo k němu mají přístup ve škole či v zaměstnání, zřejmě čínským cenzorům velké starosti nedělá. Předpokládají možná, že se tato elitní skupina v duchu Tengova pragmatismu a Lee Kuan Yewova postliberálního učení nakonec vypořádá s nějakým tím duchovním znečištěním sama. Pokud by se objevily problémy, mají úřady spoustu možností, jak jim přístup k informacím dále ztížit. Mohou třeba ještě zvýšit poplatky za připojení, zavést systém celostátních proxy-serverů jako v Singapuru anebo důsledně dobudovat kontrolovanou vnitrostátní síť, jakýsi gigantický intranet, který již funguje v některých velkých městech pod názvem China Wide Web. Jde o společný projekt agentury Nová Čína a "vlastenecké" hongkongské firmy China Internet Corporation se značným podílem zahraničních tiskových agentur a renomovaných internetových podniků, jako je PointCast.
Tento projekt také naznačuje další možný směr ve filtrování nepohodlných myšlenek: namísto blokováních zahraničního zpravodajství si příslušné agentury prostě "koupit" - nabídnout jim spolupráci na nějakém intranetovém projektu, aby si pak ve vlastním zájmu filtrovaly své zpravodajství do Číny samy. Názorným příkladem tohoto elegantního postupu je mediální magnát Rupert Murdoch, vlastník londýnských The Times a četných dalších listů a nakladatelství, který má v Číně rozsáhlé obchodní zájmy v oblasti satelitního televizního vysílání. Bývalý redaktor Timesů pro východní Asii, význačný publicista Jonathan Mirsky, nedávno popsal, jak Murdochovy obchodní zájmy ovlivňují zpravodajství jím kontrolovaných médií o Číně. "Kdysi nejslavnější noviny na světě" (Times of London) podle něj "přistoupily na stanovisko svého vlastníka a nechaly Čínu na pokoji". Murdoch také osobně intervenoval u redaktorů nakladatelství Harper Collins, které rovněž vlastní, aby odmítli rukopis vzpomínek posledního britského guvernéra v Hongkongu Chrise Pattena, protože je prý příliš kritický vůči Číně.
Snaha Pekingu o kontrolu médií odráží přesvědčení totalitní vlády, že má právo si informace přivlastňovat, neboť sama nejlépe ví, jak s nimi naložit, komu je poskytnout a komu nikoli. V současné době je ochotna se o toto své "vlastnictví" podělit s větším počtem svých obyvatel (podle svého výběru) než dříve, vlastnických nároků se však rozhodně vzdát nehodlá. Tento v zásadě elitářský přístup představuje pro internet v Číně možná větší nebezpečí než sama cenzura. Peking snad bude schopen tolerovat relativně volný tok informací ve vybraných sektorech společnosti, což ostatně naznačuje i dosavadní zkušenost z Hongkongu, kde se čínské úřady zatím vyvarovaly hrubších cenzurních zásahů do internetu. Na druhé straně bude ovšem zuby nehty bránit normálnímu oběhu informací a přístupu k nim v rámci celé společnosti. Podobně jako v materiální sféře, kde čínští komunisté dávno rezignovali na někdejší rovnostářské vize z éry Mao Ce-tunga, bude i přístup k informacím hierarchicky odstupňován. Nebezpečí, na něž se často upozorňuje v jiných částech světa, totiž že internet by mohl za jistých okolností vést k prohloubení rozdílu mezi privilegovanými a ostatními vrstvami obyvatel, je zřejmě v Číně reálnější než kde jinde.
Na skupinu privilegovaných uživatelů už si internetoví cenzoři posvítí, takže nějaké velké předběžné filtrování nebude ani zapotřebí. Vždy je tu možnost následného postihu těch, kdo se vymknou z hlavního proudu, běžnými policejními metodami. Tradiční model čínské "superstabilní" civilizace jako by se i v tomto bodě vracel do své zaběhané polohy. Řádné fungování státu je založeno na vzájemné spolupráci politické moci a úzkého kruhu privilegované elity na úkor té miliardy ostatních.
Nacionalismus, konzum a Tunel z izolace
Současná čínská elita ("elita"), představovaná hlavně státními a stranickými aparátčíky a novými zbohatlíky éry byrokratického kapitalismu (s čínskými rysy) zatím většinou neprojevuje ani na internetu žádné tendence zpochybňovat ideologii či legitimitu své vlády. Nacionalismus a konzum, dvě udičky, na něž vábí čínský režim v 90. letech svůj lid, mají svůj přesný odraz i na Síti. Většina uživatelů se politice vyhýbá a mezi nejčastěji zmiňované výhody internetu patří možnost nákupu luxusního zboží z ciziny, samozřejmě máte-li kreditní kartu (a známého na celnici).
Mezi internetovými podnikateli v Šanghaji a Pekingu se více pozornosti než dolování nezávislých informací věnuje tepání amerického "kulturního imperialismu".
"O tom nemůže být žádných pochyb: internet je informační kolonie. Od chvíle, kdy se nalogujete, jste vystaveni hegemonii angličtiny," říká v rozhovoru s Geremie Barmém v časopisu Wired Sia Chung, představitel společnosti s vzletným názvem China InfoHighway Space, "nezávislého" poskytovatele připojení k internetu v Pekingu.
"Naším cílem je vytvořit exkluzivní síť pouze v čínštině. Bude to Síť s čínskými rysy, informační dálnice pro masy." Masy si ještě chvíli počkají, ale o čínských rysech nemůže být pochyb.
Takové zdůrazňování konkurence a rivality v globální vesnici na počítačových sítích je zajímavou analogií některých módních proudů populárních v posledních letech na Západě, jež aplikují teorii "kulturních studií", postkolonialismu apod. na kyberprostor. Podle této "virtuální geografie" je vznik kybernetického prostoru srovnatelný s érou velkých zámořských objevů na sklonku evropského středověku. Nové území je třeba kolonizovat, zabrat a nepustit - na naprosté většině tohoto Nového světa se dnes pyšně rozpíná západní, konkrétně angloamerický živel. Dokonce i Timothy Leary mluvil o Kolumbovi jako o prvním kyberpunkovi. (Leary to ale myslel pozitivně; nedávnou "dekonstrukci" Kryštofa Kolumba u příležitosti půlmilénia jeho plavby označil za "diktát ministerstva politické správnosti".)
V Číně se, jak patrno, stejně jako jinde ve světě neděje na Síti nic, co by nebylo k vidění v hmatatelném reálu. A stejně jako v reálném světě nepropadají všichni obyvatelé Číny nacionalistickým náladám, nebudují ani všichni čínští surfaři internet s čínskými rysy. Toto radostné zjištění může dokumentovat především samizdatový elektronický bulletin Suej-tao (Tunel). Tunel se rediguje z větší části v Číně, ale občas publikuje i materiály převzaté z hongkongského nebo i světového tisku. Hotové číslo se odešle e-mailem do Kalifornie, odkud se pak posílá prostřednictvím anonymního remaileru na stovky, možná tisíce adres zpátky do Číny a jinam do světa. Na rozdíl od webu se nedá e-mail dost dobře zablokovat. Možná by šlo dodatečně vystopovat jednotlivé adresáty v Číně, avšak samotné přijímání elektronické pošty není (zatím) ani v Číně nijak postižitelné.
Redaktoři Tunelu jsou očividně dobře informovaní lidé. Jednotlivá čísla jsou věnována alternativnímu pohledu na žhavé problémy doby, od konfliktu s Tchaj-wanem přes kontroverzní vodní dílo v San-sia až po hospodářské a politické analýzy. Od loňského června vyšlo zatím na padesát čísel s periodicitou jednoho až dvou vydání týdně.
Tunel je první výrazná samizdatová iniciativa v Číně od potření hnutí Zdi demokracie na konci 70. let. Fakt, že se vůbec drží, je sama o sobě dokladem měnící se situace v Číně. Změny probíhají hlemýždím tempem, ale dějí se. Nejnadějnější je skutečnost, že se z Číny konečně zase ozývá střízlivý hlas oproštěný od ideologických nánosů doby. Bez internetu by tento hlas asi nikdy nepronikl z Číny ven, a daleko by se nedostal ani v Číně samotné.
Singapur: cenzura jako symbolický akt
V Singapuru podléhá kybernetická kultura přísným omezením v rámci zákona o masmédiích z roku 1995, který se vztahuje plošně na všechna média od televize po internet. Cílem tohoto zákona je, aby obyvatelé Singapuru nenašli nic z toho, co neuvidí v kabelové televizi, ani na internetu. Poskytovatelé připojení k internetu jsou povinni blokovat přístup ke všem webovým adresám, které příslušné vládní orgány označí za nežádoucí. V zásadě jde o pornografii a myšlenky, jež by mohly podle názoru mocných narušit rasovou a náboženskou harmonii v tomto etnicky různorodém městském státě. Taková definice je samozřejmě dost vágní na to, aby se jí dalo využít i proti nepohodlným politickým myšlenkám a neautorizovaným informacím.
Cenzura v Singapuru je už léta terčem kritiky obhájců svobody projevu. Komentátor listu The New York Times William Saffire si ji bere ve svých sloupcích na paškál se železnou pravidelností a obvykle si neodpustí ani pár tvrdých slov na adresu otce singapurského "zázraku" Lee Kuan Yewa, jemuž přisoudil epiteton constans diktátor. Občas se zvedne hlas protestu i v samotném Singapuru - naposledy minulý týden, když místní diváci projevovali hlasitě svou nevoli nad vystřižením milostné scény z velkofilmu Titanik. "Diktátor" Lee ovšem dokáže cenzuru v Singapuru hájit s větším šarmem a inteligencí, než je v podobných případech běžné, a dostává se mu tak často nečekané podpory i z relativně liberálních kruhů na Západě.
Například Nathan Gardels, redaktor čtvrtletníku New Perspectives Quarterly, dává v příspěvku pro Washington Post, nazvaném příznačně "Singapur - postliberální město budoucnosti", tento stát včetně jeho "regulace" internetu světu za vzor: "[Jejich] kulturní odhodlání bránit svůj úděl je postmoderní ctnost; komunity mají právo nepodrobovat se slepě všemu, o čem představitelé zábavního průmyslu, novinoví redaktoři a marketingoví kouzelníci usoudí, že je to pro ně to nejlepší." Gardels dále cituje argument Lee Kuan Yewa, že zdaleka ne všichni se dokážou se svobodou včetně svobody informací samostatně vypořádat.
"Když se experimenty s životním stylem kulturní avantgardy demokratizují (stanou se všeobecnou normou), společnost sama sebe podrývá... Nejvyspělejší tři procenta nebo pět procent ve společnosti takový myšlenkový třesk snad zvládne... Přidáte-li k tomu ale celou masu, vznikne chaos..." Většina lidí je podle něj příliš omezená, aby byla s to orientovat se v často protichůdných informacích a myšlenkách. Lee však současně nemá iluze o tom, že by cenzura mohla být někdy stoprocentně účinná:
"Cenzura je symbolický akt, potvrzení hodnot sdílených ve společnosti."