Když současný čínský prezident Si Ťin-pching před deseti lety nastupoval do čela ČLR, nebylo o něm možné seriózně psát. „O jeho názorech nevím prakticky nic. Jako ostatně nikdo,“ řekl v říjnu 2012 harvardský profesor Roderick MacFarquhar, který se studiem čínských elit zabýval přes půl století. Jeho kurz přitom pouhý rok předtím navštěvovala i dcera samotného Si Ťin-pchinga, která na americké univerzitě studovala. „Více nevědí ani Číňané, kteří se o politiku zajímají. Pro tamní politiky je riskantní říkat otevřeně své názory dříve, než vyšplhají do nejvyšších pozic. Mohli by si tím jen získat nepřátele, kteří je v zákulisí odstraní,“ řekl tehdy slavný profesor.
Jediným podrobnějším zdrojem informací o novém vladaři se při tehdejší rešerši ukázala být zpráva americké ambasády v Pekingu, kterou zveřejnil server WikiLeaks. Přátelé se v jeho přítomnosti nedokázali úplně uvolnit, zdál se jim extrémně ambiciózní, popisoval v ní nastupujícího prezidenta například zdroj, který se s ním v osmdesátých letech denně stýkal. Siův pohled na svět a na budoucí směřování Číny ovšem ani z tohoto dokumentu vyčíst nešlo. Někteří znalci se v této nevědomosti optimisticky upínali k postojům Siova otce, někdejší oběti politických čistek za Mao Ce-tunga, jenž se počátkem osmdesátých let významně podílel na vzniku speciální ekonomické zóny v Šen-čenu. Její úspěch byl klíčovým momentem čínského otevírání se světu a spouštěčem rychlého hospodářského vzestupu.
Když si na právě skončeném sjezdu komunistické strany Si Ťin-pching upevnil svou moc, svět už dobře ví, co od něj čekat. V minulé dekádě ve svých rukou soustředil tolik moci jako žádný vladař po Mao Ce-tungovi. Využil ji k uzavírání své vlasti před světem, k návratu komunistické strany a propagandy do každodenního života Číňanů, k omezení soukromého sektoru. Tyto trendy budou podle všeho pokračovat a kardinální otázka do příštích let je zřejmá. Povedou k jím slibované „velké obrodě čínského národa“, nebo se stanou začátkem konce čínského vzestupu, který jeho otec pomáhal nastartovat?
Ilustrací proměny Číny pod Siovým vedením jsou titulní strany nejčtenějších čínských novin Žen-min ž‘-pao (v překladu Lidový deník) po sjezdech komunistické strany. Před patnácti lety byla na titulce oficiálního stranického deníku zobrazena střídmě velká fotka tehdejšího vladaře Chu Ťin-tchaa a pod ní podobně velké snímky zbylých osmi členů nejužšího vedení, stálého výboru politbyra. Letos titulní straně zcela dominuje velký portrét Si Ťin-pchinga a ostatní muži z vedení strany jsou zobrazeni na malé společné fotografii, navíc pořízené z takové dálky, že jsou jejich tváře sotva rozeznatelné.
Od konce devadesátých let do roku 2013 vládl stálý výbor politbyra jako kolektivní orgán, prezident Chu byl v podstatě jen prvním mezi rovnými. Podle profesorky Cchaj Sia, která v letech 1998–2012 vyučovala politické kádry na Stranické škole ústředního výboru Komunistické strany Číny, tehdejší vedení rozhodovalo jednohlasně. Jeho členové si mezi sebou obvykle vyměňovali dokumenty sepsané vlivnými úředníky ministerstev, poradci či akademiky (ti z její instituce mimochodem dostávali odměnu 1500 dolarů, když se nějaký jejich text dostal až na psací stoly politického vedení), připisovali k nim své poznámky a postupně se rodil konsenzus.
Vládce Chu byl v důsledku dlouhého hledání shody nevýrazný, mnohé potřebné reformy pomalé. Rostla moc různých stranických frakcí, které měly ve stálém výboru politbyra své zástupce. A také korupce, proti níž málo akční vedení země nezakročilo. Současně, jak píše Cchaj Sia v aktuálním vydání dvouměsíčníku Foreign Affairs, tento systém bránil ukvapeným, radikálním rozhodnutím. Vláda prezidenta byla dále omezena na dvě funkční období, a zdálo se tedy, že čínští komunisté vyřešili dva problémy ležící v jádru všech diktatur: Jak zajistit nekrvavé, spořádané předání moci? A jak ochránit režim před zničujícími chybami příliš sebevědomého vladaře?
Nalezené řešení se v Číně během minulé dekády ztratilo, věčný rébus diktatur je zpět. Říjnový sjezd představoval korunovaci absolutního vládce Siho. Byl zvolen na třetí funkční období. Neukázal na možné nástupce, což naznačuje, že chce vládnout déle než jen dalších pět let, možná nadosmrti. V nyní sedmičlenném stálém výboru politbyra i v širším pětadvacetičlenném politbyru zasednou pouze „jeho“ lidé. Symbolickým stvrzením proměny Číny bylo vyvedení Siova předchůdce, chřadnoucího osmdesátníka Chua, z kongresového sálu na konci sjezdu. Dělo se to viditelně proti jeho vůli. Vedle něj sedící Si a přední funkcionáři v okolních řadách neprojevili žádné emoce ani zájem a čínská tisková agentura zůstala u strohého vysvětlení, že se mu udělalo nevolno.
Vypovídající je také osud pánů Liho a Liho. Dosavadní premiér Li Kche-čchiang, který býval oblíbencem Chu Ťin-tchaa a byl vstřícnější k reformám i smířlivým vztahům se Západem, se nedostal ani do 205členného širšího vedení strany. A naopak Li Čchiang, jenž řídil nepovedený, mezi obyvatelstvem vysoce nepopulární letošní lock-
down v Šanghaji, je nově stranickou „dvojkou“ a favoritem na post nového premiéra. „Mysleli jsme, že lockdown v Šanghaji byl selháním, ale Si Ťin-pchingovi – otci doktríny ,nulového covidu‘ – ukázal Liovu loajalitu,“ komentoval tuto překvapivou volbu Alfred Wu z Národní univerzity v Singapuru. Loajalita vůči vladaři se stala, jak se shodují znalci čínské politiky, hlavním kritériem výběru do nejvyšších pozic strany a státu.
Čínští zastánci této absolutní moci argumentují podobně jako samotný Si. Vláda komunistické strany nad Čínou byla podle nich před deseti lety kvůli rozmachu internetu, zanedbané propagandě, korupci a růstu soukromého sektoru ve vážném ohrožení. Bylo proto potřeba utáhnout opratě. Cchaj Sia, která patřila k liberálnímu stranickému křídlu a žije v americkém exilu poté, co byla předloni kvůli kritice prezidenta vyloučena z komunistické strany, to vidí opačně. „Siův úspěch povede k turbulencím,“ píše v již citovaném pozoruhodném eseji ve Foreign Affairs. „Obklopen přikyvovači ztratí kontakt s realitou.“
Autorka, která podle svých slov „patnáct let sledovala intriky na dvoře Komunistické strany Číny z první řady“ a stále si v Číně udržuje řadu kontaktů, popisuje mezi straníky rozšířenou nespokojenost se Siovou dominancí. Nespokojenci ale mlčí ze strachu, že se mohou kdykoli stát obětí represe. Píše dále, že kvůli všudypřítomnému, na moderních technologiích vystavěnému sledování se komunistické elity, včetně bývalých lídrů země, mimo oficiální akce nescházejí a nebaví. Nechtějí vzbudit podezření, že spolu něco konspirují. Jejich bublající nespokojenost však může vzrůst a zvýšit riziko, že samovládce Si ve chvíli pociťovaného ohrožení „udělá katastrofální rozhodnutí, například napadne Tchaj-wan“. Siova moc už nemá překážek – a překážky nestojí tedy ani v cestě tomu, že učiní chyby s dalekosáhlými důsledky.
Přípravy na bouři
„Centrálním sdělením bylo, že národní bezpečnost, tak jak ji vidí Si, se stane hlavním budoucím důrazem Číny. A už nikoli ekonomika,“ shrnul na sjezdu ohlášenou politiku pro příštích pět let Kevin Rudd, sinolog a bývalý australský premiér. Toto uvažování se projevuje například i v zemědělství, kde vládce označil za národní prioritu zajištění potravinové bezpečnosti. Farmáři po celé zemi musejí omezit pěstování bambusových výhonků, květin a dalších komerčních plodin a místo toho povinně sázejí rýži a pšenici do státních rezerv. Vládních zásahů přibývá i v jiných sektorech – a podle kritiků z řad západních ekonomů je otázkou času, kdy to povede ke stagnaci.
Si na nynějším sjezdu vyzval k omezení investic čínských koncernů v zahraničí, což se dotkne i projektů stavěných v rámci tzv. Nové hedvábné stezky. Zdroje mají místo toho mířit dovnitř Číny, a to zvláště do moderních technologií a vědy. Cílem je stát se globálním lídrem v oblasti umělé inteligence a dosáhnout nezávislosti na Spojených státech ve výrobě čipů, za jejichž dovoz země podle The New York Times vydává více peněz než za dovoz ropy.
Minulé desetiletí ale ukázalo, že velké plány nutně nekončí jejich dosažením. I moc všemocného vládce je v posledku omezena složitostí reálného světa. Si například vyzval k zastavení prudkého poklesu porodnosti, k němuž vedla čínským státem dlouho nařizovaná politika jednoho dítěte. Výsledky se však ani po zrušení této politiky nedostavily: počet nově narozených dětí v letech 2012–2021 klesl o nebývalých 45 procent a populace Číny v letošním roce pravděpodobně poprvé v dějinách klesne. Podle odborníků ji v příštích dekádách čeká historicky zcela nebývalý demografický propad, a ten pravděpodobně omezí i možnosti vládců. Na péči o stárnoucí obyvatele bude třeba vydávat více peněz, hospodářský růst bude nutně pomalejší, dohánět Západ nebude tak snadné jako dosud.
Australský Lowy Institute letos vydal hojně citovanou studii, která se přiklání ke scénáři, že právě kvůli demografickým trendům poroste americká ekonomika po roce 2040 rychleji než ta čínská. Pokud se tento trend začne naplňovat, tak se může změnit i kalkul čínských vládců. Už nemohou tak jako minulých čtyřicet let předpokládat, že „čas je na jejich straně“. Pokud dospějí k závěru, že jejich země bude za dvacet let na vrcholu, a pak se dohánění Západu zadrhne, tak mohou více riskovat ve snaze přepsat pravidla ve svém asijském sousedství i v globální politice.
Tyto scénáře samozřejmě teprve potvrdí, nebo vyvrátí budoucnost, současná slova Si Ťin-pchinga k zahraniční politice však na klidu nepřidávají. Jeho předchůdci na stranických sjezdech zdůrazňovali, že Čína nemá vnějšího nepřítele a „zažívá dobu strategických příležitostí“. Si teď naopak, jak ve svém zpravodajství citují evropské deníky, hovořil o „vážné a složité mezinárodní situaci“, nabádal stranu, aby byla i „v mírových časech připravena na hrozby“, aby se „připravila na bouři“ a udržovala si „bojovného ducha“. Příštích pět let bude podle Siho „kritických“ pro budování mocné Číny.
Taková silná slova – doprovázená častějším porušováním vzdušného prostoru Tchaj-wanu, sbližováním s Putinovým Ruskem, rozdrcením autonomie Hongkongu, masovým zavíráním příslušníků ujgurské menšiny do převýchovných táborů atd. – však v minulých letech probudila Spojené státy. I tam nyní, jak dokládá nová národní bezpečnostní strategie, v politice vůči Číně převládá zájem o národní bezpečnost, a nikoli o ekonomický užitek. Zpráva jednoznačně za nejdůležitější geopolitickou hrozbu označuje komunistickou Čínu, a to ačkoli byla psaná už po začátku ruského vpádu na Ukrajinu.
Americká vláda nyní v jejím duchu zakázala vývoz veškerých technologií, které Čína potřebuje k výrobě vlastních rozvinutých čipů, základu moderní ekonomiky. Zákaz se týká i firem z Evropy, Jižní Koreje nebo Japonska, které používají americké technologie. Znalci, například bývalý šéf strategie umělé inteligence na americkém ministerstvu obrany Gregory Allen, to označují za „absolutně historický krok“. Deklarovaným cílem technologické války je zabránit tomu, aby se čínská armáda dostala k nejlepším čipům. Sankce se ale netýká jen firem spojených s armádou, ale celé Číny. V sázce je tedy rozvoj moderní čínské ekonomiky. Čína bude o to více tlačit na domácí investice do technologií, které by tuto Bidenovu strategii zmařily.
Kdo jsou však ti, kteří v novém Stálém výboru politbyra hrají druhé housle?
A ten, kdo by snad ještě doufal, že někdo mezi těmi sedmi bude Si Ťin-pchingovu sílící moc aspoň nominálně vyvažovat, musel odhodit i poslední zbytky naděje. „Maximální Si“, začalo se už novému Stálému výboru přezdívat.
„Všichni nově jmenovaní jsou Si Ťin-pchingovi věrní. V tom systému už nezůstaly vůbec žádné protiváhy ani kontroly. Moc v Si Ťin-pchingových rukách bude ještě soustředěnější, než už doposud byla,“ shrnul to lakonicky znalec čínské politiky Jean-Pierre Cabesan.
Jeho kolega Dexter Tiff Roberts je ještě pesimističtější. „Připravte se na méně stabilní a méně kamarádskou Čínu,“ varoval ještě před koncem 20. sjezdu KS Číny po analýze Si Ťin-pchingova projevu.
Dobrá příprava nikdy nepovede skrze strach. Tou nejlepší cestou je poznání a porozumění.
Dvojka Li Čchiang (63)
Vysokým patrům Komunistické strany Číny se často přezdívá černá skříňka. Oči veřejnosti mohou dovnitř stěží nahlédnout, natož ji skrz naskrz celou prohlédnout – to je absolutně vyloučeno. Co přesně se děje uvnitř, vědí jen ti, kdo těmi patry chodí, a i ti často vidí jen na pár metrů kolem sebe. Ale Li Čchiangův příběh ukazuje, že v té neprůhledné černé skříňce se může zároveň odehrávat hutný thriller s poctivým zvratem v ději.
Trojka Čao Le-ťi (65)
Čao Le-ťi si umí vyhrnout rukávy. Bývaly časy, kdy lidi ve velkém dosazoval. Pak se věci otočily a Čao začal lidi ve velkém pro změnu odstraňovat. Nejenže se osvědčil v tom prvním i v tom druhém, ale navíc sám obojím proplul bez většího vlnobití. A ty osvědčené vody mu nakonec vynesly postavení třetího nejmocnějšího politika v Číně. Polepšil si.
Čtyřka Wang Chu-ning (67)
V srpnu 1988 vystoupil ve Spojených státech z letadla mladý čínský akademik. A poprvé se nadechl tamního vzduchu – dychtivě a zvědavě, ale nijak zvlášť okouzleně. „Návštěvníci Ameriky se dělí na dva druhy. Ti první si Ameriku chtějí užít. Ty druhé zajímá, co udělalo Ameriku Amerikou,“ poznamenal si krátce poté. O tom, do které z těch dvou skupin řadí sám sebe, neměl sebemenších pochyb.
Pětka Cchaj Čchi (66)
Cchaj Čchiho tvář nepatří mezi ty, které na očích veřejnosti rozehrávají bůhvíjakou emoční škálu. Usmívat i mračit se umí, ale typičtější je pro něj spíš ztuhlý, jako vytesaný výraz. Kamenná zdrženlivost, která nedává na odiv hnutí mysli.
Šestka Ting Süe-siang (59)
Ať nedojde k mýlce: v Ting Süe-siangovi je víc než jen to, že už roky splétá pouta blízkého vztahu se Si Ťin-pchingem jako jeho osobní tajemník. Dokáže zařídit věci tak, aby se hýbaly žádoucím směrem. Pracovat technokraticky (a s technokraty). A zjevně má politický fištrón. Jiní by možná řekli, že Ting Süe-siang umí dobře šplhat.
Sedmička Li Si (66)
Severozápadní provincie Kan-su je široko daleko proslulá nádhernými pískovcovými skalami. Ale tamní rodák Li Si připomíná spíš cement. Váže k sobě to, co má být v zájmu komunistické strany svázáno. A umí přilnout ke správnému člověku. Takový šikovný cement dokáže dojít pořádně daleko.