Západ, Čína, Vystrčil a Taiwan

Česká politika žila krátce cestou předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan. Poté, co se pevninská Čína uchýlila k tradiční metodě vyhrožování blíže neurčenými následky („Přimějeme ho zaplatit vysokou cenu za jeho krátkozraké chování" - čínský ministr zahraničí), při vzpomínce na jeho předchůdce Jaroslava Kuberu, po němž návštěvu ostrova nový předseda Senátu zdědil i s funkcí, a konečně vzhledem k tomu, že s Tchaj-wanem máme od 90. let vynikající vztahy, Vystrčil téměř nemohl nejet. Na druhou stranu je to krystalický příklad toho, s jakou úlevou se věnujeme odlehlým tématům ve chvíli, kdy nám - ve Vystrčilově případě ODS - chybí bud' odvaha, nebo seriózní zájem o témata, u nichž bychom třeba měli šanci něco ovlivnit. To je Evropská unie a plán masivního společného zadlužení a evropská zelená revoluce, to je zásadní otázka, jestli se doma postavit koronavirové hysterii, nebo jet s Babišovou vládou a Českou televizí a podstatnou částí národa do zdi. Vystrčil a česká opozice se v souvislosti s Tchaj-wanem dovolávají Václava Havla, což je dokonalý paradox. Havel byl, pokud to náhodou nevědí, celoživotním kritikem úhybného myšlení! A kdo má pravdu, který civilizační okruh má šanci na dlouhodobější přežití? Konec civilizací přitahuje pozornost, nejen proto, že to je literárně vděčné, ale jistě i proto, že obava ze zániku světa, v němž se odehrávají naše životy, je na pozadí vždy přítomná. A těžko přehlédnout, že naše civilizace si momentálně nevede úplně skvěle. Důvody zániku kultur předcházejících té naší vidí vědci v ledasčem: nájezdy nepřátel, vyčerpání zdrojů, opuštění hodnot, na kterých byly vystavěny, změny klimatu ... Jeden z často přehlížených scénářů vystihuje výrok spisovatele Thomase S. Eliota: „Ani to nemusí bouchnout, někdy to jen tak zanikne." Přihodím ještě jeden možný důvod: odtrženost od reality. Vznikající společnost musí racionálně reagovat na skutečné problémy, ale později, když je úspěšná a prosperuje, může si dovolit pěstování intelektuálních konstrukcí, jejichž vztah se skutečným světem se postupně rozvolňuje. Je jedno, jestli to je náboženství, ideologie, pseudovědy, nakonec-obrazně řečeno - se na neúrodu místo změny osevních postupů reaguje většími dary kněžím. A ti už vězí ve svých dogmatech tak hluboko, že si jiné řešení ani neumí představit. Nenamlouvejme si, že se nás to netýká. Vymoženosti vědy a techniky způsobily, že žijeme v bublině, která umožňuje holdovat mnoha myšlenkám odtrženým od reality. Mnohým z nich nechybí ambice na superioritu. Máme jedinou šanci, jak přežít: zachování svobody myšlení a diskuse. A udržení myšlenkového kontaktu s fyzickým světem prostřednictvím kritické vědy.