Obranný rozpočet Číny v posledních dvou desetiletích zaznamenal téměř jistě dvouciferný nárůst. Podle výzkumného institutu SIPRI vzrostly roční výdaje na obranu z více než 30 miliard dolarů v roce 2000 na téměř 120 miliard v roce 2010. SIPRI obvykle připočítává k výdajové částce, kterou Čína oficiálně udává, zhruba 50 %, protože do rozpočtu nejsou zahrnuty základní vojenské položky jako výzkum a vývoj. Jejich započítání by znamenalo, že na základě nejnovějších údajů Pekingu dosáhnou celkové vojenské výdaje v roce 2012 nějakých 160 miliard dolarů. Spojené státy i tak vynakládají na obranu čtyřiapůlkrát více, ale při současných trendech by čínské vojenské výdaje mohly ty americké předhonit už po roce 2035 (viz graf Předstihnout orla). Tyto investice proměňují možnosti Čínské lidové osvobozenecké armády (ČLOA). Před dvaceti lety spočívala čínská vojenská moc především v obrovském počtu mužů ve zbrani; jejich hlavním úkolem bylo bojovat s nepřítelem tváří v tvář nebo obsazovat území. Se 2,3 miliony vojáků v aktivní službě je ČLOA stále největší armádou světa. Avšak skutečná vojenská síla Číny se čím dál více přesouvá jinam. Stratégové Pentagonu se domnívají, že Čína má v úmyslu získat potenciál, jemuž se v hantýrce říká A2/AD (anti-access/area denial neboli strategie zamezení přístupu a nevpuštění do prostoru). Využívat by k tomu měla přesně cílené pozemní útoky, protilodní střely, rozrůstající se flotilu moderních ponorek a kybernetických a protidružicových zbraní, jež by na dálku zničily nebo zneškodnily arzenál cizí země. V západním Tichomoří by se tak na mušce ocitly skupiny amerických letadlových lodí i letecké základny na Okinawě, v Jižní Koreji, a dokonce na Guamu. Americká schopnost vojenského nasazení v Asii by byla riskantnější a nákladnější a spojenci by se nemohli nadále spoléhat na to, že USA odstraší agresora nebo se postaví slabším formám nátlaku. Číně by to rovněž umožnilo naplnit opakované hrozby, že obsadí Tchaj-wan, pokud by ostrov někdy vyhlásil formální nezávislost. Čínské zbrojení Asii zneklidňuje a už způsobilo obrat v americké obranné politice. Nové "strategické směrnice" vydané v lednu prezidentem Barackem Obamou a ministrem obrany Leonem Panettou potvrdily, co už ve Washingtonu všichni věděli: a sice, že změna v prioritách vůči Asii, jež měla nastat dávno, už konečně probíhá. V dokumentu se praví, že "americká armáda bude nadále přispívat k bezpečnosti v globálním měřítku, přesune však nevyhnutelně ohnisko zájmu k regionu Asie a Tichomoří". V USA se v příštích deseti letech chystají škrty v plánovaných obranných výdajích ve výši zhruba 500 miliard dolarů. Ale jak říká dokument, "aby mohly USA přesvědčivě odstrašit potenciální protivníky a zabránit jim v dosažení jejich cílů, musí si udržet schopnost nasazení v oblastech, kde mají znesnadněný přístup a svobodu působení". Je poměrně jasné, co to znamená. Spojené státy se nechaly rozptýlit kampaněmi v Iráku a Afghánistánu a zanedbaly hospodářsky nejdynamičtější region světa. Zejména dostatečně nezareagovaly na rostoucí vojenskou moc Číny a její politickou průbojnost. Podle vysoce postavených amerických diplomatů má Čína ambice – a čím dál více také moc – stát se regionálním hegemonem. Soustředěně se věnuje úsilí vytlačit Ameriku z regionu, který za svůj životně důležitý bezpečnostní zájem považovala každá administrativa od dob prezidenta Theodora Roosevelta, a "automaticky" vtahuje země jihovýchodní Asie do své sféry vlivu. Spojené státy musí reagovat. V rámci této reakce prezident Obama vloni v listopadu oznámil, že brzy bude v Austrálii umístěno 2500 příslušníků americké námořní pěchoty. Letos v únoru se začalo mluvit i o zesílené americké vojenské přítomnosti na Filipínách. Princip nejistoty Zbytek světa znepokojuje nejen rozsah čínského zbrojení, ale také nedostatek informací o tom, jak by Čína mohla nových sil využít, či dokonce kdo jim ve skutečnosti velí. Americký strategický dokument toto znepokojení jasně formuluje. "Nárůst čínské vojenské síly musí doprovázet větší transparentnost ohledně jejích strategických záměrů, aby se zabránilo vzniku napětí v regionu," uvádí se ve směrnici. Oficiálně se Čína řídí svým heslem "mírového růstu". Její zahraničněpolitičtí odborníci zdůrazňují její oddanost multipolárnímu světu s danými pravidly. Pochybovačně kroutí hlavami nad domněnkami, že Čína sama sebe považuje za vojensky "téměř souměřitelnou" s Amerikou. V Jihočínském a Východočínském moři však situace vypadá jinak. V posledním roce a půl došlo ke střetům mezi čínskými plavidly a loděmi Japonska, Vietnamu, Jižní Koreje a Filipín ohledně teritoriálních práv ve vodách bohatých na zdroje. Úvodník ve státním listu Global Times vloni v říjnu popuzeně varoval: "Pokud tyto země nehodlají změnit své jednání vůči Číně, budou se muset připravit na hřmění děl. Musíme být v pohotovosti, protože je to možná jediný způsob, jak námořní spory vyřešit." Nešlo sice o oficiální vládní prohlášení, ale zdá se, že pokud jde o hru na nacionalistickou strunu, cenzoři nechávají tisku značnou svobodu. Distingovaní úředníci ministerstva zahraničí se možná kvůli výrokům Global Times (čínského ekvivalentu americké stanice Fox News) cítí trapně, ale názory listu nejsou až tak vzdálené horlivému velení překotně se rozrůstajícího námořnictva. ČLOA si navíc ve svém programovém spisu Věda vojenské strategie uveřejněném v roce 2005 nebrala servítky. Uvádí se v něm, že "zásadním prvkem čínské vojenské strategie je sice aktivní obrana, pokud však nepřítel ohrozí naše národní zájmy, jako by už vypálil první ránu". V tom případě je posláním ČLOA "udělat vše, co je v našich silách, abychom nepřítele zdolali tím, že udeříme první". Celá situace je ještě znepokojivější, protože kvůli nedostatečné transparentnosti není zcela jasné, kdo skutečně má zbraně a lodě pod kontrolou. Čína je mezi světovými velmocemi jedinečná v tom, že její armáda není formálně začleněná do státní struktury. Zodpovídá se komunistické straně a řídí ji stranická Ústřední vojenská komise, nikoli ministerstvo obrany. Přestože k sobě strana a vláda v Číně mají samozřejmě velmi blízko, je stranická organizace ještě neprůhlednější, a člověk zvnějšku proto jen obtížně pochopí, jaké jsou priority ČLOA a vůči komu je loajální. Lepší vzájemné vztahy mezi vojenskými orgány Spojených států a Číny by mohly do tohoto temného kouta vnést trochu světla, ČLOA ale často vojenské rozhovory "za trest" přeruší, kdykoli ve vztazích s USA vzroste napětí ohledně tchajwanské otázky. Zároveň se ČLOA paranoidně obává, že by USA mohly z prohloubení vztahů ozbrojených složek obou zemí něco vytěžit. Tyto nejistoty v konečném důsledku způsobují, že i když lidé zvnějšku věří, že úmysly Číny jsou převážně mírumilovné – přičemž některé z nich takové evidentně nejsou –, mohou na takovém předpokladu jen stěží zakládat své plány. Jak poukazuje vlivný americký think tank Centrum pro strategické a rozpočtové zjišťování (CSBA), v autoritářských režimech se mohou záměry měnit velmi rychle. Také je třeba brát v potaz povahu a rozsah vojenského potenciálu, jejž Čína získala. Historické milníky Růst čínské vojenské síly probíhá v nepravidelných skocích. Započal v první polovině 50. let 20. století, kdy byl Sovětský svaz nejdůležitějším spojencem Číny i dodavatelem zbraní, ale poté, co Mao Ce-tung zahájil v polovině 60. let dekádu své kulturní revoluce, SSSR s dodávkami okamžitě přestal. Obě země se ocitly na pokraji války kvůli sporům o státní hranice a Čína uskutečnila své první jaderné zkoušky. Druhá fáze modernizace začala v 80. letech za Teng Siao-pchinga. Teng usiloval o zreformování celé země a armáda nebyla výjimkou. Prioritou nicméně bylo hospodářství, generálové museli zůstat trpěliví a vyžít s rozpočtem, který činil necelých 1,5 procenta HDP. Třetí fáze začala na počátku 90. let. ČLOA byla otřesena ničivým dopadem špičkové vojenské technologie Západu na iráckou armádu a uvědomila si, že její ohromné pozemní jednotky se z vojenského hlediska přežily. Pedagogové na Akademii vojenských věd v Pekingu začali u amerických think tanků důkladně studovat "revoluci ve vojenských záležitostech" (RMA). Jde o změnu strategie a zbrojení způsobenou exponenciálním růstem výpočetní kapacity. Hlavní autor čtyř nejnovějších bílých knih o obraně generál Čchen Čou na své schůzce s týdeníkem The Economist v akademii uvedl: "Studovali jsme RMA dopodrobna. Naším hrdinou byl Andy Marshall z Pentagonu [mocný šéf Úřadu čisté analýzy, kterému se říkalo vrchní futurolog Pentagonu]. Přeložili jsme každé jeho slovo." V roce 1993 generální tajemník komunistické strany Ťiang Ce-min učinil z RMA základ čínské vojenské strategie. ČLOA se nově měla stát silou, která by podle strategie byla schopna vítězit v "lokálních válkách s využitím špičkové technologie". Tažení měla být krátká, rozhodná a zemět pisně omezená, s omezenými politickými cíli. Obrovské investice tak měly být vynaloženy na vzdušné a námořní síly a na Druhou dělostřeleckou jednotku, která řídí čínské jaderné i konvenční rakety. Další změny přišly v letech 2002 a 2004. Zbraně se špičkovou technologií samy o sobě nestačí – záleží totiž na tom, jak jste na bitevním poli schopni vše propojit. Generál Čchen popisuje období do roku 2010 jako "pokládání základů modernizovaných sil". V nadcházejícím desetiletí by mělo dojít k nástupu tzv. mechanizace (nasazení moderních vojenských platforem) a informatizace (jejich propojení do jediné sítě). Oba procesy by měly být z hlediska vybavení, začlenění a cvičení hotové do roku 2020. Podle generála Čchena však Čína dosáhne plné informatizace až mnohem později. Říká: "Velkým problémem je, že jsme dosud mechanizovaní pouze částečně. Často nevíme, jak investovat, když se technologie překrývají a zároveň předbíhají." Zatímco Západ dokončil svou vojenskou transformaci díky tomu, že zavedl tyto dva procesy postupně, Čína se je snaží provést oba najednou. To však nezbrzdilo vysoké investice, jejichž prostřednictvím má Čína porážet i technologicky vyspělejší nepřátele díky "nejlepšímu využití našich silných stránek k napadení nepřítelových slabých míst". V roce 2010 CSBA určilo základní vojenské složky, jež bude mít Čína při zachování současných trendů k dispozici do deseti let. Jedná se mimo jiné o: satelity a průzkumné bezpilotní letouny; tisíce střel země-země a protilodních střel; přes 60 konvenčních ponorek s technologií stealth a nejméně šest atomových útočných ponorek; bezpilotní i pilotované bojové letouny; a schopnost vést válku z oběžné dráhy Země i v kyberprostoru. Námořnictvo se dále musí rozhodnout, zda podstoupí nesmírně nákladnou proměnu ve sbor, jemuž by dominovaly letadlové lodě, jako je tomu v USA. Letadlové lodě by byly neklamným znamením, že má Čína do budoucna ambice demonstrovat svou sílu i daleko od domova. Jejich nasazení by rovněž korespondovalo s kroky Japonska a Indie očekávanými v blízké budoucnosti. Čína bude pravděpodobně mít do pěti až deseti let tři malé letadlové lodě, ale podle vojenských analytiků jí bude mnohem déle trvat, než se je naučí správně využívat. Nová politika dělových člunů Vypadá to na impozantní arzenál. Takové vyzbrojení je z větší části "asymetrické", protože jeho účelem není vyrovnat se americké vojenské síle v Tichomoří přímo, ale spíše těžit z jejích slabin. Jak by jej tedy bylo možné využít? Hlavní motivací pro čínskou vojenskou modernizaci je Tchaj-wan. V roce 1996 Spojené státy zareagovaly na zkoušky čínských balistických střel prováděné poblíž tchajwanských přístavů tím, že vyslaly do Tchajwanského průlivu dvě skupiny letadlových lodí. Od roku 2002 staví strategie Číny především na možnosti ozbrojeného konfliktu vedeného přes průliv, při němž by čínské jednotky musely překonat nejen tchajwanský odpor, ale také odradit, oddálit nebo zmařit pokus Američanů o intervenci. Podle nedávných zpráv CSBA a RAND, dalšího z amerických think tanků, je Čína na dobré cestě získat do roku 2020 prostředky, kterými by zabránila operacím amerických letadlových lodí a letadel v rámci tzv. prvního řetězu ostrovů vedoucího ze severu od Aleutských ostrovů k Tchaj-wanu a dále na jih k Filipínám a Borneu (viz mapa). V roce 2005 přijala Čína Zákon proti odtržení Tchaj-wanu, který ji zavazuje k vojenské akci, pokud by Tchaj-wan vyhlásil nezávislost, případně pokud by pekingská vláda došla k názoru, že padly veškeré možnosti mírového sjednocení. Ťia Siou-tung z Čínského ústavu mezinárodních studií (hlavního think tanku ministerstva zahraničí) k tomu uvádí: "Hlavní prioritou je Tchaj-wan. Kontinentální Čína je trpělivá, ale nezávislost není budoucností Tchaj-wanu. Čínská armáda by měla být připravena odrazit jakoukoli intervenční sílu. USA zachovávají tzv. strategickou nejistotu ohledně své reakce, pokud by odtržení Tchaj-wanu vyústilo v konflikt. My v tom naopak máme naprosto jasno. Využijeme veškerých prostředků, abychom odtržení zabránili." Čínští armádní plánovači se dosud sice zaměřovali hlavně na politiku vůči Tchaj-wanu, ale Čína má díky rozšiřujícímu se vojenskému potenciálu nové možnosti – a naskýtají se jí i další pokušení. V roce 2004 čínský prezident Chu Ťin-tchao prohlásil, že lidová osvobozenecká armáda by měla být s to podniknout "nové historické mise". Patří k nim i mírové mise OSN. V posledních letech přispěla Čína z pěti stálých členů Rady bezpečnosti na mírové mise největším kontingentem vojáků. Ovšem odpovědnost za většinu těchto nových misí připadla námořnictvu. Krom svého prvořadého úkolu zamezit nepřátelům Číny v přístupu k námořním trasám čím dál častěji dostává za úkol demonstrovat sílu nejen sousedním státům. Námořnictvo na sebe podle všeho pohlíží jako na ochránce stále se rozšiřujících čínských obchodních zájmů, od podpory čínských nároků na svrchovanost (například kategoricky prohlašují větší část Jihočínského moře za svou výlučnou ekonomickou zónu) až po ochranu rozsáhlé čínské obchodní flotily, čímž své zemi zajišťuje přístup k palivu a surovinám, i prudce se zvyšujícího počtu čínských občanů, kteří pracují v zahraničí (dnes je jich pět milionů, ale očekává se, že do roku 2020 vzroste jejich počet na 100 milionů). Díky rostoucímu počtu výkonných torpédoborců, "neviditelných" fregat a katamaránů vybavených řízenými střelami může vést operace v "zelených vodách" (tedy plnit regionální, ne jen pobřežní úkoly). Čína rovněž rozvíjí vojenský potenciál pro operace v "modrých vodách". Na počátku roku 2009 vyslalo čínské námořnictvo tři lodě na protipirátské hlídky kolem Adenského zálivu. Loni bylo jedno z těch plavidel vysláno do Středozemního moře na pomoc při evakuaci 35 000 čínských dělníků z Libye – pozoruhodném logistickém úkolu, kterého se zhostilo čínské letectvo. Politická moc z hlavně pušky Není divu, že se sousedé Číny a celý Západ tohoto vývoje obávají. Dosah sil zmobilizovaných proti Tchaj-wanu plus čínská schopnost zatlačit v rámci strategie "A2/ AD" jednotky dalších zemí za obzor již nahlodaly důvěru asijských spojenců USA, že garant jejich bezpečnosti skutečně vždy přijde na pomoc. Obamovy plány na přesunutí ohniska zájmu směrem k Asii tyto obavy do jisté míry utiší. Spojenci USA rovněž budou muset napnout své síly, včetně vývoje vlastního A2/AD potenciálu. Ale dlouhodobé trendy ve výdajích na obranu hrají do karet Číně. Ta se totiž může zcela soustředit na Asii, zatímco Amerika bude nadále nést globální odpovědnost. Asijské obavy z draka jen tak nezmizí. Přesto by se čínská hrozba neměla zveličovat, protože ji omezují tři faktory. Zaprvé má Čína na rozdíl od někdejšího Sovětského svazu zásadní národní zájem na stabilitě globálního ekonomického systému. Její vojenští vůdci ustavičně zdůrazňují, že rozvoj této doposud středněpříjmové země se spoustou velmi chudých lidí má přednost před vojenskými ambicemi. Za nárůst výdajů na zbrojení může růst ekonomiky, nikoli rozhodnutí věnovat armádě větší podíl z HDP. Po mnoho let totiž Čína dává na obranu stejný podíl HDP (o něco víc než 2 %, zatímco Amerika utrácí kolem 4,7 %). Skutečná zkouška odhodlání udržet vojenské výdaje na konstantní úrovni přijde v okamžiku, kdy se čínský překotný hospodářský vývoj začne dále zpomalovat. Ale na základě předchozích zkušeností se čínské vedení bude víc obávat vnitřního ohrožení své moci než vnějších hrozeb. Loni výdaje na vnitřní bezpečnost překonaly náklady na obranu. Vzhledem k rychle stárnoucímu obyvatelstvu je rovněž velmi pravděpodobné, že uspokojení poptávky po lepší zdravotní péči bude mít přednost před zachováním stejné úrovně armádních výdajů. Tak jako všechny ostatní supervelmoci si i Čína musí vybrat mezi puškami a berlemi. Zadruhé, jak uznávají někteří pragmatičtí američtí politici, nemělo by nás překvapovat či šokovat, že země takového významu a historie jako Čína má právo na armádu odpovídající představám o jejím místě na světě. I Západ si ohledně čínské síly občas protiřečí: je z ní nervózní, a přitom Čínu žádá o to, aby přijala větší odpovědnost za globální pořádek. Jak říká generálka Jao Jün-ču z Akademie vojenských věd: "Kritizují nás, když toho děláme více, a kritizují nás, když toho děláme méně. Západ by si měl rozmyslet, co chce. Mezinárodnímu vojenskému pořádku díky NATO a bilaterálním smlouvám s asijskými zeměmi dominují USA – a neexistuje tu obdoba WTO, do níž by Čína mohla vstoupit." Zatřetí čínská armáda nejspíš není tak hrozivá, jak vypadá na papíru. Čínská vojenská technologie utrpěla uvalením západního embarga na dovoz zbraní po potlačení protestů na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Je pro ni například doposud značným problémem vytvořit výkonné proudové motory. Západní zbrojařské firmy se domnívají, že právě proto se často stávají terčem kyberútoků, které podle všeho přicházejí z Číny. Čínský zbrojní průmysl se sice zlepšuje, ale zůstává roztříštěný, nevýkonný a příliš závislý na dovozu nejmodernější techniky z Ruska, které ovšem klidně prodá stejné zbraňové systémy místním rivalům Číny, tedy Indii a Vietnamu. Čínská armáda rovněž trpí nedostatkem bojových zkušeností. Se skutečným nepřítelem naposledy bojovala ve válce proti Vietnamu v roce 1979, a tehdy nepořídila právě nejlépe. Naopak po desetiletí konfliktů se americké ozbrojené síly dostaly na novou úroveň profesionality. Existují jisté pochybnosti, zda by čínská armáda dokázala realizovat složité kombinované operace, které se po ní čím dál víc žádají. Generálka Jao tvrdí, že americkou a čínskou armádu od sebe dělí "přinejmenším 30, možná 50 let". "Čína," říká, "nemá potřebu vyrovnat se vojensky USA. Ale snad tou dobou, kdy se staneme skutečnou konkurencí, bude mít vedení obou zemí dost moudrosti na to, aby se s problémem vypořádalo." Globální bezpečnost v několika následujících desetiletích bude záviset na tom, zda se její naděje naplní.