Východ odsouzený k rudé

01.09. 2011 Reportáže, analýzy, rozhovory
Vedle sebe v Rusku po Stalinově smrti chodili oběti a pachatelé stejně jako u maoistů, kde se na sebe usmívají rodiny komunistů likvidovaných za velké kulturní revoluce s těmi, kteří je persekvovali a vyháněli na venkov (1966–1976).

Porodní báby čínského zázraku.

Zrádcovství v autoritativních režimech má svou specifickou náplň: zrádcem je pro státní orgány i ten, který si myslí něco jiného, s vnuceným kultem se neztotožňoval a nikdy netvrdil, že mu fandí; dokonce útěk z takového státu přes zdi a dráty je zrada… Ničili se tak mezi sebou od počátku svých dějin křesťané a například během americké války v Iráku se sunnitští mudžáhidové pod vedením Jordánce Abú Musaba az-Zarkávího starali o likvidaci svých šíitských souvěrců důsledněji než o boj s okupanty (2003–2011). Pád ruské říše brzdí od roku 2000 agent tajné služby Vladimír Vladimírovič Putin (58), který se z dobrého komunisty a oddaného čekisty proměnil v muže národně konzervativních pravoslavných hodnot, jak sám praví. Z Ruska žijícího z nerostných pokladů Sibiře vybudoval ojedinělý zjev světových dějin, státně kapitalistické impérium tajných policistů ovládajících veškeré důležité firmy země, politiku kremelskou i provinční. Východ je asi odsouzen k tomu, aby zůstal hodně dlouho rudý. Aby se udrželi, přebíhají vůdcové z jedné frakce do druhé. Z velkého pročínského polpotovce Huna Sena (59) se v Kambodži stal provietnamský kolaborant a také vlastenec, který přivolil k mezinárodní soudní frašce s Rudými Khmery, svými bývalými spolubojovníky. Ani tak velký revolucionář, jako byl generalissimus a "věčný prezident" Kim Ir-sen, nezůstal věrný starému dobrému marx-leninismu (zemřel roku 1994, ale stále je hlavou státu). Proletářskou část Koreje oblažil nadtřídní teorií čučche, přátelstvím mezi třídami, harmonií řízenou armádou. O zradě idejí, s nimiž v ústech se dostali lidé k moci, není jednoduché psát v době, kdy z nich činovníci tyjí nebo pro ně trpí. Teprve odstup prokáže, co byla lest, co slabost, co "zrání". Vždyť historie začíná tam, kde skončila politika, kde už není cítit živá návaznost. V Čechách je touto hranicí možná rok 1914…

Třídní boj a luxus

Nesrovnatelně úspěšnější než ruští transformátoři neúspěšného socialismu jsou jeho budovatelé v Číně. Reformátor bigotního maoismu se jmenoval Teng Siao-pching (Deng Xiaoping; zemřel roku 1997) a jeho zásluhou čínští komunisté tak trochu uklidili po šílených projektech Mao Ce-tunga (zemřel 1976). Tengův "jiný" postoj k ekonomice rudé revoluce zněl poeticky: "Nezáleží na tom, je-li kočka žlutá nebo černá, hlavně když chytá myši." Hlavně uchovat moc komunistické armády, strany a kliky, která soudruhy ovládá. Třebaže v Číně formálně existuje i několik stran tolerovaných komunisty, s otevřením politického života si Teng nikdy nehrál ("možná za sto let…"). Pokyn k likvidaci studentských nepokojů v Pekingu roku 1989 dal také on. Přesto je symbolem partajní liberalizace. Mao přitom v Rudé knížce nakázal: "Revizionismus je druh buržoazní ideologie. Revizionisté smazávají rozdíl mezi socialismem a kapitalismem, rozdíl mezi proletářskou a buržoazní diktaturou!" Revizionista Teng ovšem nebyl sebevrah, takže nezrušil Maovu poučku o soustavném třídním boji, ani o konci amerického "papírového tygra imperialismu": sice má atomovky, ale stejně bude zničen. Namísto revoluční rétoriky dnes střední vrstva křepčí v konzumismu a mamonu. Stovky milionů lidí mlčí, a dokud Čína roste, neodporují. Do módy tajemníků v drahých oblecích dokonce právě přišla jakási "únava" z neoliberální podoby státního kapitalismu s jeho brutálními praktikami a s jedinou jeho funkční sociální sítí, s rodinou. Příští rok začne předávat pravomoci stávají vládce Chu Ťin-tchao (68). V pořadí jsou epigoni vyrostlí v purpuru a s chutí po návratu ke klasikovi maoismu, pryč od technokratů, které za své nástupce vybíral ještě Teng (vybral mimo jiné i Chua, ale už nikoli nastupující hvězdu Si Ťin-pchinga, 58).

Kissingerova zrada

Kdyby jsou pouze kdyby. S jistou pravděpodobností lze tvrdit, že by nebylo křesťanství, kdyby nechal Pontius Pilatus Ježíše běžet. S takovým "kdyby" lze říci, že by nebylo čínského hospodářského zázraku, kdyby nebylo nositele Nobelovy ceny za mír Henryho Kissingera (dnes 88) a prezidenta Richarda Nixona (zemřel roku 1994). Koncem šedesátých let a v letech sedmdesátých za vlády Leonida Brežněva získávali Sověti navrch. Alespoň si to Američané mysleli a stratéga Kissingera napadlo, že by se proti rudému nebezpečí kremelskému vyplatilo postavit konkurenci z pekingského Zakázaného města. Prezidentův poradce a později ministr zahraničí Kissinger prosazoval sblížení Spojených států s komunistickou Čínou. V Číně jednal s vůdcem Maem a jeho premiérem Čou En-lajem tak důvěrně (první cesta roku 1971 byla dokonce tajná), že je dodnes komunisty nazýván přítelem čínského lidu a on sám ve svých knihách pojednává o aktérech genocidní diktatury s nepochopitelným uznáním jako o velkých státnících. Cena za čínský růst byla prostá. Američané se spokojili s tichým spojenectvím proti Sovětskému svazu, Číňané získali diplomatické uznání, a hlavně, Američané opustili svého spojence na Tchajwanu, maršála Čankajška (Ťiang Ťie-š', zemřel roku 1975) a jeho Čínskou republiku, která díky Západu zastupovala Čínu v pětici stálých členů Rady bezpečnosti Spojených národů. Od roku 1971 to jsou komunisté z kontinentální Číny. Kissingerova diplomacie přivedla do světa kapitalismu i to nejcennější, co komunisté měli a mají – bídu a nejlevnější pracovitou dělnickou sílu. V kombinaci s přesunem výrob celých západních koncernů do Číny a soustavnou kontrolou transformačního procesu partajními kádry povstal Tengův zázrak – a z Kissingerovy zrady malého spojence. Američané mají o růst Číny asi větší zásluhy než Teng, jsou však ale také lidé, kteří tvrdí, že Západ sedl maoistům na lep… Ministr obrany Donald Rumsfeld řekl roku 2005 při návštěvě Číny, že Američané jsou znepokojeni rostoucím počtem raket namířených na Tchaj-wan. Odpovědí byla slova generála Ču Čcheng-chua (Zhu Chenghu), který mezi soudruhy požívá volnosti komentovat zahraničněpolitické události: "Tchaj-wan je rakovina čínské bezpečnosti a nádor je nutné zastavit nebo nejlépe vyléčit úplně." Prý i s použitím jaderné zbraně. Obrozené Maovy strany se svět bojí čím dále tím více.

Zdroj:Tyden

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.