Vlna úspěšných stávek věští velké změny v čínském pojetí práce
Tan Tung neklidně obchází stoly, na nichž leží nahé dívky pokryté luxusními pokrmy. Chvíli jen pozoruje ostatní účastníky recepce dopřávající si delikates. Pak se však jindy mírumilovný mladík odhodlá a praští vší silou pana Wu, majitele stavební firmy, která recepci pořádá. Tan, který přišel do Pekingu z vesnice a živí se jako falešný novinář vyjídající recepce boháčů, se tím pasuje do role mstitele – krátce předtím byl totiž svědkem bídných podmínek, za jakých Wu zaměstnává čínské dělníky z vesnic: bydlí přímo na stavbě paneláků a výplatu neviděli už měsíce. Konečně se mu může za všechny pomstít.
Tan není reálný člověk, ale hlavní hrdina sociálního románu Příživník, jenž vyšel nedávno česky (autorkou je čínská spisovatelka Geling Yan žijící v USA). Tanova individuální vzpoura je klasickou literární katarzí, jež následuje po dlouhé pouti smetištěm divokého kapitalismu. Jenže právě na Tanově reakci je vidět, jak literatura (román vyšel anglicky v roce 2006) nestíhá popsat současnou realitu. Hlavním hrdinou dnešní Číny by už totiž nebyl osamělý bouřící se Tan, ale podobně smýšlející organizovaní stávkující dělníci.
Musíme milovat migranty
V červnu a červenci se firmami jako Mitsumi Electric, Honda či Foxconn v jihovýchodní Číně prohnala vlna stávek, jaká v moderních čínských dějinách nemá obdoby. Na rozdíl od mnoha předešlých dělnických bouří, které jsou v celé zemi už léta na denním pořádku, šlo totiž v těchto případech o stávky s jasným společným rukopisem: byly dobře organizované, měly legální oporu v zákonech a úspěch. Elektronická nadnárodní firma Foxconn (má svoji odnož i v Česku) slíbila po jedné takové stávce zvýšení platů o 30 procent a také slíbila, že většině ze svých 800 tisíc zaměstnanců v Číně zvedne do října plat na dvojnásobek (což bude v přepočtu téměř deset tisíc korun). Japonská automobilka Honda nabídla minulý týden po čtyřdenní stávce tisíců dělníků zvýšení platu o 30 procent, jenže ti žádají navíc celých 70 procent (v přepočtu tak žádají plat zhruba sedm tisíc korun). Zvyšování platů zejména pro obrovskou masu 150 milionů dělníků, kteří migrují za prací do industriální části Číny na jihovýchodním pobřeží, se děje už delší dobu, ale dosud to byl řízený a relativně krotký růst: podle deníku China Daily v roce 2008 o 19 procent a loni o 16 procent, přičemž minimální mzda se od roku 2004 zdvojnásobila (na asi pět tisíc korun). Nyní se situace vymyká kontrole a komunistická vláda váhá, jak dál. V oficiální reakci se čínská vláda postavila na stranu dělníků. „Musíme milovat a respektovat migrující dělníky, zejména jejich novou generaci,“ prolomil bariéru ticha minulý týden čínský premiér Wen Ťia-pao. Současně však vláda zakázala médiím psát o stávkách a zahájila cenzuru webů, na nichž si stávkující navzájem sdělují zkušenosti a výklad nedávno přijatých zákonů rozšiřujících jejich práva.
Pojďte raději k nám
Stávky tlačící na razantní zvyšování platů totiž ohrožují globální konkurenceschopnost firem investujících v Číně. Podle Financial Times se vývoz vozů Honda především do západní Evropy vinou stávek propadá. Japonští rivalové Suzuki a Nissan už Čínu obešli a výrobu aut na export si zařídili v Indii, kde je dělníci vyjdou asi o polovinu levněji. Také americké firmy začínají být zneklidněné vlnou stávek, protože jejich investiční strategie s takovým nárůstem platů nepočítala. Podle Jeffa Joerrese, ředitele americké personální agentury Manpower, která má v Číně čtyři sta kanceláří, nutí situace zahraniční investory pokukovat po destinacích, jako je sousední Vietnam. Sami čínští sousedé nijak nelení a právě zmíněný osmdesátimilionový Vietnam spustil nedávno masivní kampaň „Pojďte k nám“ zaměřenou výhradně na západní investory. I další asijské země jako Kambodža nebo Laos mohou nabídnout pracovní sílu několikanásobně levnější (v Laosu je minimální plat asi 800 korun). Představitelé amerických firem General Electric nebo Johnson and Johnson už byli tento měsíc v Kambodži zkoumat možnosti svých budoucích investic. Důsledky čínské stávkové vlny tedy mohou mít dalekosáhlý vliv na ekonomiku v celé Asii.
Rodiče a děti
Droboučká Liang Ja-li (22) pracuje ve fabrice na zámky a prozatím je spokojená. Bydlí v podnájmu se dvěma dalšími kamarádkami, v sobotu v noci vyráží do barů a před spaním, jak vysvětluje novinářům z New York Times, hraje na počítači kolektivní hry po síti. Život, jaký dodnes žijí její rodiče, je pro Liang něčím nepředstavitelným: „Chodí s východem slunce na pole a po západu se vracejí domů.“ Tradiční čínskou schopností „chi ku“ (jíst hořkost), jíž se otec i matka hrdě podřizují, Liang pohrdá. A není sama. Stejně jako Liang se ani další desítky milionů farmářských dětí z vnitrozemí domů na pole už nikdy nevrátí. Jejich generace je velmi početná, protože se narodila těsně před drastickým omezením porodnosti (jedna rodina, jedno dítě). Právě kvůli němu klesnou v příštích dvanácti letech počty mladých Číňanů od 16 do 24 let o třetinu, dnes jsou však jednou z nejsilnějších skupin, a co je ještě důležitější, skupinou sršící sebevědomím. Díky nebývalému ekonomickému růstu posledních dvou desetiletí jsou dnešní mladí Číňané první, kdo dostali solidní vzdělání, ovládají moderní technologie a, jak píše britský spisovatel Geoff Dyer, stávají se „malými imperátory“. Touží po drahém značkovém oblečení, chtějí žít ve městě jako střední třída a ani náhodou nechtějí „jíst hořkost“. Od roku 2008, kdy vstoupil v platnost nový zákoník práce, jsou to právě oni, kdo se začínají tvrdě dožadovat svých práv. „Jako by pasivní generaci rodičů od těchto dětí dělila staletí,“ charakterizuje pocit mladých Číňanů americký ekonom Andy Xie. Jak vtipně postřehl vlivný americký politický analytik Walter Russel Mead, komunistická Čína se dnes do značné míry vyrovnává i s odkazem vzývaného Karla Marxe. Ten viděl farmáře jako bezmocnou sílu (přirovnal je k bramborám, jež je možné zorganizovat pouze tak, že je dáte do pytle). Zemědělci jsou připoutaní k půdě, a pokud by se rozhodli stávkovat, sami umřou hlady. Zato když tovární dělníci přestanou pracovat, položí fabriky na kolena, a pokud se dobře zorganizují, mají obrovskou moc. Právě to se dnes v Číně děje a podle Russela představuje ve svých důsledcích vlna stávek již teď největší světovou událost posledních dvou let. Russel vidí v nárůstu platů vybojovaném ve stávkách velkou šanci na posílení střední třídy. To v důsledku povede ke zvýšení domácí poptávky a ekonomickému růstu Číny, který už nebude natolik závislý na exportu.
Kdo chce investory
Uspokojení potřeb „pracující třídy“, která se změní v masu spokojených konzumentů, je dnes vize, již podporuje i vláda v Pekingu. I tady však vstupuje do hry stranická linie. Čínští politici nepřestávají zdůrazňovat, že takového cíle se nedosáhne „chaotickou demokratizací země“, ale pouze „správně řízeným procesem“. Otázkou je, zda to čínští dělníci v závodě s nastupující strojovou výrobou a odtékáním investic do levnějších zemí stihnou. Zdá se totiž, že komunistické vedení si samo není zcela jisté, jaký vývoj podporovat. Vlna stávek zejména v továrnách nadnárodních koncernů – jakkoli může být nebezpečná pro samotnou autoritu komunistické moci – totiž čínským politikům v jistém smyslu nahrává. Vynucené vyšší mzdy posilují vlastní čínskou spotřebu a v důsledku podporují domácí firmy. Jak upozorňuje zahraniční komentátor Financial Times Gideon Rachman, američtí představitelé v soukromí vyslovují obavy, že Čína bude omezovat příliv zahraničních investic a pokračovat se znepříjemňováním života velkým americkým firmám, které už v zemi působí.