Čína stoupá vzhůru, nic ale nemá jisté
Wen Ťia-pao toho v Kodani na klimatické konferenci nejdříve mnoho neřekl. Podle svědectví španělského deníku El País nepromluvil čínský premiér na první schůzce s Barackem Obamou ani slovo a veškeré postoje čínské delegace vyjevil ministerský úředník, jehož jméno Američané přítomní v místnosti vůbec neznali. Pak však šéf čínské vlády neplánovaně promluvil před celým plénem OSN a zorganizoval si vlastní schůzku s vůdci hlavních rozvojových zemí, kam se americký prezident musel „vlámat“ bez pozvání a přes protesty čínských strážců protokolu. Nakonec pan Wen prostě rozhodl – odsouhlasil dohodu s „neodbytným“ Barackem Obamou, a když na ni jeden z jeho ministrů přímo v jednací místnosti reagoval hlasitými protesty, prostě zakázal jeho slova tlumočit, potřásl si rukou s Američanem číslo jedna a bylo po legraci.
Pan Wen Ťia-pao (67) je mocný muž. Americká televizní stanice ABC ho uvádí mezi desítkou lidí s největším vlivem na americkou ekonomiku (čínský premiér je jediný, kdo na seznamu nevlastní americký pas). Zatímco Spojené státy a Evropa lomí rukama nad tím, jak se jim podaří vybřednout z dluhů a válečných konfliktů, na Dálném východě září nové slunce. Hodnocení uplynulého desetiletí má na komentářových stránkách západních deníků příchuť konce civilizace, hlavní titulky stejných novin však celkem pravidelně obstarává dobrosrdečný sedmašedesátník s prchavým úsměvem a stříbrnými obroučkami brýlí. Devalvuje Čína měnu a pomůže tak obnovit rovnováhu světové ekonomiky? Přistoupí Číňané na sankce proti Íránu? Co asi řekne čínský premiér panu Kim Čong-ilovi na své průlomové návštěvě jaderné Severní Koreje?
Čína má za sebou nepochybně superúspěšných třicet let, během nichž zdesateronásobila své bohatství, vytáhla z chudoby tři sta milionů lidí a stala se mimo jiné hlavní věřitelem Spojených států amerických. Pokud je potřeba najít jednoduchý symbol trendů dnešní doby, stačí zaznamenat, že si o Vánocích poměrně neznámá čínská společnost Geely koupila od strádající americké automobilky Ford bývalou švédskou automobilku Volvo.
A pak jsou tu jiné zprávy. Ve stejnou chvíli poslal čínský soud po tříhodinovém procesu za „podvracení státní moci“ na jedenáct let za mříže vysokoškolského profesora Liou Siao-poa, autora petice Charta 08 žádající větší politické svobody. Ve zmíněné Kodani byli právě Číňané označováni za hlavní brzdu jednání. A aby bylo jasno, Čína žádostem Evropské unie nevyhoví a hodnotu své měny snižovat nebude. Světu to neoznámil nikdo jiný než premiér Wen Ťia-pao.
Jenom generální
Nejvyšší čínské vedení je však podle americké analytičky Susan Shirkové dodnes neznámá „černá skřínka“ a hierarchie skutečné moci, jíž disponují její jednotliví představitelé, je také velkou hádankou. Když se sejdou odborníci na čínské politbyro (jako tomu bylo třeba vloni na akci „Nové čínské vedení: výhledy pro politiku“ pořádané americkým The Brookings Institution), hovoří o své činnosti sebeironicky jako o pekingologii, podobně jako se kdysi analýzy sovětského vedení nazývaly kremlologií. Studie občas připomínají delfské zaříkávání. Relativní pokles moci současného prezidenta Chu Ťin-tchaa ve srovnání s jeho předchůdcem Ťiang Ce-minem se například pozná tak, že jeho vedení bývá označováno jako „šestnácté kolektivní vedení ústředního výboru se soudruhem Chu Ťin-tchaem jako jeho generálním tajemníkem“. To je prý významný posun ve srovnání s dobou, kdy se o režimu jeho předchůdce mluvilo jako o „patnáctém kolektivním vedení ústředního výboru se soudruhem Ťiang Ce-minem v jeho středu“. Prezident Chu podle všeho není tak mocný jako dřívější prezident Ťiang.
Zatímco tedy o mocných Západu víme kde co, nejvyšší čínští vůdci nabízejí především souhrn několika dokonalých vlastností. V případě premiéra Wena se jedná především o brilantní inteligenci a pedanterii. Premiér se podle BBC nechal slyšet, že jeho mozek jednou švýcarský velvyslanec přirovnal k počítači. „Skutečně, v mozku mám uloženo mnoho statistik,“ podotkl k tomu pan Wen. The New York Times zase tvrdí, že „pan Wen nechává materiály na stole ležet vždy tři dny, aby si mohl pomalu promyslet svá rozhodnutí a aby třikrát překontroloval pravopis“ (americký deník neuvádí, odkud tuhle intimitu má).
Nicméně čínské vedení se proměňuje stejně jako celá Čína. V roce 1982, když se ekonomické reformy teprve pomalu rozbíhaly, neměl jediný člen politbyra vysokoškolské vzdělání, zato 20 z jeho 25 členů prošlo přímou armádní zkušeností. O patnáct let později už sedělo v nejvyšším vedení 17 vysokoškolsky vzdělaných soudruhů z 24 a dnes je poměr 23 univerzitně vzdělaných kádrů z 25. Zato zástupci armády v podstatě vymizeli, v dnešním nejvyšším vedení jsou pouze dva profesionální vojáci a jeden jeho člen má za sebou aktivní vojenskou zkušenost. Změnila se také profesní orientace. První vlny reformátorů tvořili technici a inženýři, což bylo pochopitelné v případě země řízené jako centrálně plánovaný rozvojový projekt. Čínské vedení to zásadně odlišovalo od vládnoucích elit ve většině vyspělých západních zemí, kde převládají právníci a humanitně vzdělaní politici. Nejnovější mladé přírůstky v čínském politbyru již vykazují podobné rysy jako jejich „kolegové“ na Západě – mají za sebou studium práv, ekonomie nebo historie. Dnešní čínské vedení rozhodně již není ani obvyklým panteonem neschopných starců. Čínští komunisté se naučili odcházet spořádaně po dvou volebních obdobích do důchodu a jejich američtí pozorovatelé mluví o stále větší odbornosti, ale také disciplíně a dodržování formálních náležitostí vládnutí, které brání nekontrolovanému vnitrostranickému boji nebo kultu osobnosti.
Harmonie
V tomto kontextu je premiér Wen typickým představitelem čtvrté generace čínských komunistických vůdců – té, která se dnes pomalu chystá k odchodu a za jejímiž zády se formuje další mocenská skupina, jež by měla převzít kormidlo v roce 2012. Jeho výstup na vrchol moci nepostrádá profesní logiku – Wen Ťia-pao je geolog s postgraduálním titulem a v Pekingu se uvedl nejdříve jako ministr pro geologii a minerální zdroje. Je to technokrat a zajímají ho hmatatelné výsledky, což je typické pro zemi, která vyměnila komunistickou ideologii za pragmatismus. On sám má z titulu své funkce na starosti především ekonomiku a je to zřejmě největší zaměstnavatel na světě – jako premiér je nadřízeným stovky milionů čínských státních úředníků. Jeho premiérování se nese ve znamení domácího populismu. Cílem prvního období čínských reforem bylo dosažení „socialistické tržní ekonomiky“, což bývá jindy popisováno jako „růst za každou cenu“. Reformy ale měly také svou odvrácenou stranu – prosperita zasahovala jenom pobřeží, rozevřela se propast mezi bohatými a chudými, přesuny obyvatel do měst způsobily rozvrat společnosti a průmyslový růst vedl k zásadním ekologickým problémům. Když byl tedy na jaře 2003 zvolen do funkce dnešní premiér Wen, začala se pozornost stáčet právě tímto směrem. Čína dostala nový cíl – budování „socialistické harmonické společnosti“, což v praxi znamená především důraz na rozvoj dosud zanedbávaného venkova a sociálních a zdravotních sítí. S premiérem Wenem (a prezidentem Chuem) zkrátka nastoupila v rámci čínských komunistů něco jako levice. Silná pozitivní adjektiva je jistě potřeba brát s rezervou, Číňané ostatně o svém zřízení mluví jako o „demokratické diktatuře“. Pokud jde o harmonickou společnost, svůj vlastní názor na to mají čínští blogeři, kteří začali slovo „harmonický“ používat ve smyslu „zcenzurovaný“.
Nicméně dnešní premiér opravdu změnil agendu a je díky tomu značně oblíbený. Hned po nástupu otočil postoj úřadů k probíhající epidemii SARS – začal spolupracovat se Světovou zdravotnickou organizací, téma epidemie odtabuizoval a začal situaci řešit. Totéž později zopakoval v případě epidemie AIDS, jež hrozila vylidnit celé čínské vesnice a kterou komunistické vedení do té doby ignorovalo. Wenova vláda rozjela osvětovou kampaň a premiér osobními návštěvami u nemocných přenášenými na televizních obrazovkách zásadně proměnil veřejné mínění. Podobných veřejných vystoupení provází vládu celá řada. Mezi klasické kousky patří neohlášené návštěvy venkovských oblastí tak, aby místní pohlaváři nestačili zorganizovat Potěmkinovy vesnice a zamést stopy korupce. Do paměti se nejspíš nejvíce zapsala osobní účast premiéra na záchranných akcích po zemětřesení v roce 2008, velkou popularitu ale vyvolalo také zastavení privatizace velkých státních podniků do rukou managementu, česky „tunelování“. Na venkově pak Wenova vláda zrušila tisíce let staré daně, což jí na oblibě jistě také neubralo.
Problémů má však čínská vláda stále více než dost. Speciálně na venkově zůstává půda v kolektivním držení (zemědělci si ji jenom pronajímají) a ke skutečné reformě se nikdo neodhodlá ze strachu, že by to vyvolalo nekontrolovaný přesun stovek milionů zemědělců do měst. Ekonomickou recesi sice Čína zvládla na první pohled dobře, to ale bylo vykoupeno masivními půjčkami státních bank, jejichž návratnost je dosti pochybná. Za poslední dva roky země zažila dvě velká etnická povstání, jedno v Tibetu a druhé v Ujgursku. Osud disidenta Liou Siao-poa ukazuje, že se komunisté opozice stále bojí.
Zda lze zvládnout centrálně řízený vzestup miliardové mocnosti, není stále vůbec jasné. Mozky čínských představitelů mohou připomínat počítače, například historik Niall Ferguson, studující vzestupy a zániky impérií, ale uvádí demokratické zřízení jako jednu z podmínek úspěchu Západu. Čínští komunisté jsou přes všechny ekonomické reformy ještě daleko od toho, aby jeho hypotézu vyvrátili.