Mao Ce-tung by měl radost. Pod jeho nosem pochodovali vojáci, projížděly alegorické vozy, záplava lidí se měnila v barevné mozaiky a do kamer se smáli rozjásaní Pekiňané. Všechno klaplo na vteřinu a milimetr. Jen tomu nějak chyběla šťáva.
Zatímco loňské olympijské hry přes veškerou organizační šikanu, uzávěry města a checkpointy na jeho okrajích Peking nadchly, oslavy šedesáti let vzniku ČLR byly v prožívání Číňanů jaksi mdlejší. Přípravy přitom byly dvojnásobné. Měsíc se na hlavních třídách nacvičoval každý krok a policejní kontroly a zácpy narušovaly rytmus města. Obyvatelé domů podél Třídy věčného klidu, kterou celá estráda proudila na Náměstí nebeského klidu, měli zakázáno shlížet na tu nádheru byť ze zavřeného okna, hrozila jim v rámci bezpečnosti kulka. Facebook, Twitter a jiné virtuální prostory přestávaly fungovat, do Tibetu a Ujgurska nesměl žádný zahraniční novinář, disidenti raději ani nevycházeli, a kdo z cizinců mohl, z města odjel. Nebýt světové ekonomické krize, vláda by připravila seriál monstrózních akcí ve všech provinciích. Ale řada továren v posledním roce v důsledku recese vypínala pásy a přestala prostřednictvím svých dělníků živit miliony rodin v chudých oblastech. Na nepokoje v den výročí nikdo ani nepomyslel, ale oslavy se v rámci bezpečnosti raději omezily na hlavní město. Jsme vaši vůdci, slavíme za vás, vysílali svými kamennými pohledy kádři z tribun 1. října. Doktorandka moderní literatury z Pekingské univerzity Sie Čchiung dlouho přemýšlela, jak mi dojmy lidí z oslav popsat. „Lidé tu říkají, že to byla úžasná podívaná, ale také pochybují, že by účastníci show byli tak nadšení, jak je ukazovala čínská televize, kde každý zpíval a poskakoval.“ Maovo mauzoleum však zářilo do noci jako diskotéka. Koneckonců tento robustní muž to celé spískal. Jeho obří portrét shlíží z brány do Zakázaného paláce. Odtud před šedesáti lety éru nového čínského státu svým silným chunanským dialektem vyhlásil. Po občanské válce to byl pro vyčerpaný lid hlas shůry. Před šedesáti lety lidem slíbil jistotu železné misky rýže a oblečení. Když nastupoval k moci, číst a psát umělo sotva dvacet procent populace, mnohým dívkám podvazovaly matky chodidla do tradičních a bolestivých „zlatých lotosů“, aby se lépe provdaly, a nebyla vzácná dětská prostituce. Dnes je v Číně analfabetů minimum, ženy takřka šéfují svým mužům a prostituce je zakázána. Ale především je z Číny celosvětový chrlič veškerého materiálna. Z Maa se stal bůžek moci a prosperity, kterého si lidé vylepují do svých domovů. Z jeho osudu už se dávno oddrolily vzpomínky na jeho hrůzné experimenty s čínským národem. Zpravidla končily smrtí, podle různých údajů až 70 milionů lidí Maovy marxistické pokusy nepřežilo. Vyhlašoval zákeřné kampaně jako onu s mottem „ať rozkvete sto květů“, která ponoukala vzdělance ke konstruktivní kritice systému. Na půl milionu jich to pár měsíců nato zaplatilo na popravišti nebo ve vězení. Cynicky naivní projekt Velký skok, kdy v roce 1959 lidé nuceně opustili svá pole a plácali ve vesnicích tavicí věže na mizernou ocel, se proměnil v obrovský hladomor, který zahubil 20 až 40 milionů obyvatel. Když o deset let později v hlavách dumavých intelektuálů začala sílit nedůvěra v Maovo vedení, poštval proti nim jejich vlastní dorůstající děti. V málokteré čínské rodině se v období likvidování inteligence a tradic zvaném Kulturní revoluce nebáli rodiče o svůj život a v mnoha případech o něj také přišli. Teenagery pak Mao poslal převychovat na drsný venkov, což předznamenalo další podivné, bolestné desetiletí. Ke zděšení i úlevě národa Velký kormidelník nakonec v roce 1976 zemřel.
Bohatství pod slamníkem
Objevil se Teng Siao-pching, kterého si nikdo do obýváku nevylepuje. Mnohem pragmatičtější muž než Mao a mnohem menší bohém. Mao miloval revoluce, Teng reformy. Ukázal prstem do budoucnosti a holou větou vysvětlil svému národu, o co půjde: „Být bohatý je skvělé.“ Do země pustil první zahraniční investory od opiových válek v 19. století. Ekonomická rozšafnost však neměla automaticky znamenat svobodu a demokracii, jak si začali studenti mylně domýšlet. V roce 1984 ho z Pekingské univerzity ještě zdravili transparentem „Dobrý den, Siao-pchingu“. O pět let později nad mládeží demonstrující na Tchien-an-men za neúnosné podmínky na studentských kolejích a svobodný dialog otočil palcem dolů. Hodně se pak zlobil a mlžil, aby krvavý masakr nebyl tím posledním, co v jeho životopise zbude. Žádný strach, dnešní mládež o Tchien-an-menu nic neví.
Současný čínský prezident Chu Ťin-tchao je zdatný obchodník. Mao by zíral, kdo je dnes největším věřitelem imperialistických států. Chu svému vysmívanému národu napravil sebevědomí a zvedl ho až tam, kde už se stýká s arogancí. „Mnoho lidí, dokonce i ti, kteří žijí na chudém venkově, věří, že žijí ve slibné zemi,“ uvažuje doktorandka Sie Čchiung. „Hlavně po finanční krizi mají dojem, že během ní utrpělo mnoho zemí, zatímco Číňané si stále mohou užívat života. Přitom stále zbývá vyřešit mnoho problémů, než se stane Čína skutečně silnou. Pochybnosti má ale jen malá skupina vzdělaných lidí.“ Vydělat hodně peněz je nejsladším ze snů mnoha Číňanů. Ruku v ruce s bohatstvím však jde také tradiční šetrnost v čínských rodinách. Hodinkami Patek Philippe možná chřestí oněch 130 miliardářů, od střední třídy níž si dává pozor na utrácení každý. Během světové krize začala čínská vláda nabádat občany, aby utráceli, a banky dostaly příkaz půjčovat. Čína má obrovský domácí trh a koleje, které dosud z továren mířily rovnou do přístavů, začíná překládat směrem do nitra Číny. Ale nikdo utrácet nezačal. Dříve se přechovávala doma rýže, spoléhat na počasí a úrodu nebylo moudré. Mít doma rýži znamenalo přežít. Rýži dnes nahradily peníze. Podle dva a půl tisíce let starého kánonu Tao te ťing patří šetrnost mezi tři největší poklady, jaké člověk může mít, vedle slitování a ostychu. A tak i děti dostávají k čínskému Novému roku „červené obálky“ s penězi. S penězi jsi drak, bez peněz červ, říká se tu.
Bez rodiny ani ránu
Číňané se mají ve své čtyřtisícileté historii nejlépe, jak se kdy měli. Po šedesátce let socialismu si tu snad i proto lidé nenárokují ani zlomek toho, co my ze své hustě rozvětvené sociální sítě. O každodenním boji čínského člověka nemáme reálnou představu. Platí se všechno a tvrdě, včetně zdravotnictví. A i když zaplatíte za lékaře, nemáte vyhráno. Jestli bude mít pacient pohodlí a jídlo, záleží na jeho rodině. Často se do nemocnice nastěhuje rodinný příslušník, který nemocnému vaří a umývá jej. A penze? Většina důchodců by z ní nevyžila ani náhodou a jejich potomci, prořídlí politikou jednoho dítěte, se o své rodiče musejí postarat. Cizí člověk je pro Číňana vzduch, ale rodina je mu nade vše. Těžko říci, co je čeho průvodní jev. Možná v některých čínských rodinách chybějí emoce, ale rozhodně ne odpovědnost. Nikdo neočekává, že kdokoliv mimo rodinu bude v zemi zvíci kontinentu solidární právě s ním.
Sie Čchiung mi však vysvětluje, že staří Číňané šetří jinak než mladí. Pro starší generaci je to pud sebezáchovy. „Mladí šetří, aby si mohli koupit drahý dům, a když ho koupí, nemají už žádné úspory, zato splácejí 2 až 5 tisíc jüanů měsíčně. Pak šetří na budoucí dítě, takže když je mají, utratí peníze a začínají počítat, co bude stát jejich vzdělání. Takže úspory mezi mladými Číňany mohou být vysoké, ale to nejsou peníze našetřené na něco neočekávaného, jako to dělají staří.“
Do prosperity se omočila jen východní, pobřežní část čínského kolosu. OSN příjmy v Pekingu a Šanghaji přirovnává k těm v Řecku, zatímco provincie Kan-su na východě je na stejné úrovni se Súdánem. Světová banka za naprostou chudobu označuje stav, kdy se domácnosti dostává méně než jeden dolar na den. V Číně je takových lidí 203 milionů. Neustále hladový byl na počátku Tengových reforem každý čtvrtý, dnes je to každý dvanáctý. Lidem se nechce sedět doma a čekat na podporu, která nikdy nepřijde, a tak se ze zemědělských oblastí vydávají za prací kamkoliv. Sice tak svého partnera a dítě uvidí jednou do roka a přijdou o zbytek statusu občana s trvalým bydlištěm, protože změnit si legálně trvalé bydliště z menšího do většího města je značně obtížné a většina migrantů se o to ani nepokouší, ale taková je realita pro 150 milionů Číňanů.
Ustavičné šetření ale vyvolává v lidech stres, především v mladých mužích. Ti musejí vydělat na dům a postarat se o rodiče i budoucí rodinu. V důsledku upřednostňování mužských potomků – porodit syna bylo v tradiční rodině mnohem větší štěstí než mít dceru – je žen na trhu méně, a tak se kolem nich musejí muži pěkně ohánět. Na čínských společenských serverech probíhají dlouhé vyčítavé debaty. Muži prý stále častěji narážejí na ženy, které je místo něhy a podpory popadnou za klopy a „show me the money!“. Webové stránky chinasmack.com, které přebírají diskuse z mnoha jiných čínských serverů, jsou nářků mladých žen i mužů plné. Ženy očekávají více „západní“ romantiky a jasné finanční zázemí, muži řeší, zda se nejdříve oženit, nebo si koupit byt, deset let ho splácet a pak do něj hledat ženu. Zároveň si tu ale mladí Číňané procvičují národní hrdost, která u nich nebezpečně bobtná už od olympijských her. Rozčilují se tu, že jejich peníze vydělané v potu a krvi prošustrovala Amerika životem na dluh.
Také ideologie se změnila, pokud vůbec nějaká zůstala. „Nejzvláštnější na systému je to, jak složité je ho definovat – částečně komunistický, částečně socialistický, částečně kapitalistický a hodně tržní,“ myslí si Sie Čchiung. Komunistická strana Číny není žádný urnový háj, ale elitní klub. Zájemců o členství je dosti, znamená totiž výtah k možnostem, a strana si proto vybírá, kdo jí čím bude užitečný. Straníci sice dbají o vládu proletariátu, ale zároveň splétají předivo státních a polostátních podniků a korporací. Komunistické orgány se dál vzájemně volí do funkcí jako před lety, jen mezi ně začínají pronikat majitelé zámořských titulů MBA.
Podle překladatele a sinologa Martina Kříže má Komunistická strana Číny k monolitu daleko a vnitrostranická opozice částečně nahrazuje opozici demokratickou. „Současná čínská společnost má dvě polohy,“ říká Kříž. „První generace je tradicionalistická, druhá, generace inženýrů mezi 40 a 60 lety, je pragmatická, má za sebou práci pro zahraniční firmy a duchovní hodnoty jsou pro ni až na druhém místě. Chce zlepšovat současný materialistický stav. Tyto dva názory na sebe narážejí. A do toho se objevuje generace nynějších studentů, kteří za patnáct let budou tvořit hlavní produktivní sílu. Ti obdivují Západ, studovali tam a čerpají z něj, což může tvář Číny významně proměnit.“ Přesto má vláda panickou hrůzu ze síly, která by mohla ovlivnit nebo zmařit její plány. A tak blokuje internetové diskuse a perzekvuje skupiny jako Fa-lun-kung. Nakonec další z Tengových hesel zní: „Menšina se musí podvolit většině.“ Martin Kříž však předpokládá postupné povolování: „Až se relativně vzdělaná střední třída, které je dnes v Číně zhruba 30 procent, rozšíří na 70 procent, bude společnost odolnější vůči extrémům.“
Potřebujeme filozofy
Zároveň musí strana pracovat na marketingu sebe sama ve světě, a tak se Čína zapojuje do nejrůznějších mezinárodních dohod a smluv. Politický model Číny, který se nám zdá nesnesitelný a absolutně neinspirativní, je však sympatický například Latinské Americe. „Do Chile, Argentiny a také do afrických zemí pouští Čína investice dvoucifernou rychlostí,“ říká Martin Kříž. „Nediskutuje se tu příliš o lidských právech, mnohem pružněji lze přijímat a propouštět pracovní síly a tyto země tolik nevyžadují vyspělé, sofistikované výrobky. Čína si tu zatím pomáhá k surovinám.“
Dnes je Čína třetím nejsilnějším hospodářstvím světa a nedávno předběhla Německo v objemu vývozu. Proudí sem největší přímé investice. Čína vyrobí cokoliv, třeba 60 procent mobilních telefonů nebo 70 procent všech dětských hraček na světě. Má možná ze všech zemí největší vliv na to, co tu po naší civilizaci zbude.
Jednou ze současných celebrit Číny je Chung Chuang. Korpulentní dáma, ve svém oboru celebrita, šéfuje mediální společnosti China Interactive Media Group. Vydává lesklé časopisy, ve kterých představuje movité klientele luxus, a píše vtipné a chytré blogy o čínské mentalitě. Je dcerou učitelky angličtiny, která dávala lekce samotnému Maovi. Chung Chuang byla vyslána na studia do USA, po nichž se vrátila do Pekingu. Nedávno se jí jakýsi korespondent zeptal, co se v moderní Číně proti té tradiční vytratilo. Chung o tom napsala blog. „Máme tu generace a generace Číňanů, kteří neumějí svobodně přemýšlet. Jsme praktičtí, umíme vydělávat, ale nevíme, jak sdělit světu své hodnoty. Vlastně ani nevíme, co naše hodnoty jsou. Je k tomu zapotřebí svobodný tisk, který by o těchto tématech diskutoval. Co přimělo studenty během Kulturní revoluce vyvléct profesory z učeben a na ulici je zbít? Protože Mao z tribuny mávl rukou a řekl: Jděte a zbijte profesory? Co je s člověkem špatně, že něco takového poslechne? Myslím, že se Číňané sami sebe ještě nezeptali. Stačilo jim, že se řeklo, že Mao nebyl v pořádku a vše je to jeho vina. Nemůžeme se poučit z vlastních chyb, protože chybí svobodné myšlení. Potřebujeme filozofy. Když člověku nedovolíte padesát let přemýšlet, tak ten návyk ztratí.“