Oficiální čínský týden měl vypadat úplně jinak. Partajní vůdce a prezident lidové republiky Chu Ťin-tchao (66; Hu Jintao) se vypravil do Itálie, kde se na summitu zemí G 8 v L’Aquile mohl chlubit, že řídí jedinou z mocností, která za globální recese udržuje ekonomický růst.
V neděli jednal čínský prezident v Římě s hvězdou evropské jižanské politiky Silviem Berlusconim (72) a podepsal jednu z těch miliardových obchodních zakázek, které z politiků demokratického světa dělají hluché, slepé a němé k čínské realitě. Také na summitu se mlčelo.Ruský prezident Medveděv připomněl, že to jsou vnitřní záležitosti Číny, a u toho zůstalo.Téhož dne se na západě maoistické říše udál nebývalý masakr, jehož příčiny i počty obětí jsou spíše předmětem spekulací než jasných informací. V sídelním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiangu během krvavého konfliktu, který netrval déle než dvě tři hodiny, zemřelo několik set lidí.Situace vypadala na národní povstání a Chu letěl v úterý ještě před summitem z Itálie domů.
Cesta domu
Úřady tvrdí, že v neděli 5. července ve více než dvoumilionové Urumči (Wu-lu-mu-čchi) zemřelo 156 lidí, tisíc že bylo zraněno a přes 1400 zatčeno. Za nepokoji prý stojí ujgurští exulanti, teroristé a živly usilující o narušení územní integrity ČLR. Pokud bychom věřili číslům maoistického režimu, k horšímu masakru došlo naposledy před dvaceti roky na náměstí Brány nebeského klidu v Pekingu.
Ministerstvo zahraničí přímo obvinilo z organizování násilností Světový ujgurský kongres (WUC) a jeho předsedkyni Rebiju Kádirovou (62; Rebiya Kadeer). Než ji zatkli pro „vyzrazení státního tajemství“ (tj. poslání čínských novin manželovi do zahraničí), byla úspěšná podnikatelka do roku 1999 poslankyní čínského „parlamentu“. Roku 2005 ji vláda na žádost Condoleezzy Riceové z vězení pustila do Spojených států.
Ujgurská vůdkyně odmítá, že by měla styky s militantním Východoturkestánským islámským hnutím (angl. zkratka ETIM) Hasana Mahsuma, zastřeleného Pákistánci roku 2003 (rok před smrtí v rozhovoru se stanicí RFE/RL popřel, že by spolupracoval s kajdisty).
Druhá největší exilová ujgurská skupina o pěti stech členech žije v Mnichově, kde byl WUC před pěti roky založen a jeho místopředseda Asgar Can se svými lidmi se dostal pod dohled policie, neboť na čínském generálním konzulátu minulé pondělí někdo spálil vlajku a Číňané požádali o ochranu.
Začalo to na jihu
Co se vlastně v Urumči přihodilo a jak mohlo dojít k takovému masakru, oblastní vláda nesdělila, třebaže ve městě povolila činnost několika desítek novinářů. Kádirová žijící ve Washingtonu pro svou verzi v listu Wall Street Journal použila zpráv ze staré vlasti a z emigrantských kruhů („pravý příběh ujgurských nepokojů“).
Podle ní masakr spustila událost z 26. června v Šao-kuanu (Shaoguan) u Kantonu, kde po řadě incidentů v jedné z továren na hračky došlo mezi Číňany (Chanové) a Ujgury na zabíjení, při němž zemřeli dva Ujgurové. Neochota policie zatknout čínské pachatele měla odezvu tisíce kilometrů od místa vražd, v autonomní oblasti Sin-ťiangu (Xinjiang).
V neděli 5. července zorganizovalo osmdesát studentů v urumčiské čtvrti Döng Körük protest proti liknavosti úřadů. Byla z toho demonstrace asi tří tisíc lidí, proti nimž postavila policie zátarasy. Ujgurové je obešli a došlo k bitkám a rabování. Kádirová odhadla počet obětí na čtyři sta, mnichovská skupina Ujgurů mluví o osmi stech mrtvých.
Létaly kameny a dav se obrátil proti všemu čínskému. Šéf městské stranické organizace v Urumči Li Č’ (Li Zhi) státní agentuře Sin-chua tvrdil, že během bouře bylo zničeno 260 aut a poničeny dvě stovky domů.
Následujícího dne vyrazili do ulic proti muslimským Ujgurům Číňané ozbrojeni vším, co měli po ruce: od tyčí, řeznických nožů a sekáčků po sekery („Zabte Ujgury!“). V místní továrně na traktory bylo podle mnichovských Ujgurů ubito 150 lidí, u lékařské fakulty ubodány čtyři ujgurské studentky, jimž útočníci uřízli hlavy a těla pověsili na vchod. Ověřit obě informace nelze.
Koloniální pořádky
V úterý za propuštění svých manželů a synů se v ulicích před kamerami zahraničních korespondentů objevilo i několik desítek Ujgurek. Pak se do ujgurských čtvrtí chráněných policisty pustili Číňané. Došlo i k násilnostem Ujgurů na Kazaších a muslimských Chuejích (Hui). Není známo, kolik obětí je čínských a kolik ujgurských.
Demonstrace přerostla do vážných národnostních nepokojů. Ujgurů i Číňanů žije v Sin-ťiangu zhruba stejně, ale všechna důležitá místa ve správě a ekonomice pevně drží Číňané. Situace je stejná jako ve Vnitřním Mongolsku nebo Tibetu.
Ostatně současný satrapa ve Lhase Čang Čching-li (58) má rovněž zkušenosti s vládou nad Ujgury, kde roky řídil práci Sinťiangského výrobního a stavebního sboru, svérázné polovojenské instituce pro rozvoj čínské kolonizace, kontrolující celé kraje a vymykající se kontrole místních orgánů.
Pekingská vláda podporuje přistěhovalectví Chanů do autonomní oblasti bohaté na suroviny a jestliže před padesáti roky tvořili Ujgurové v Sin-ťiangu tři čtvrtiny obyvatelstva, dnes to už není ani polovina. Ze třiceti tisíc studentů univerzity je pouze třetina ujgurská. Nepokoje se v následujících dnech rozšířily do dalších měst a v historickém centru Ujgurů Kašgaru (Kcha-š’; Kashi) úřady nařídily obchodníkům na hlavních ulicích na tři dny zavřít. Komunistický satrapa Sin-ťiangu Wang Le-čchüan (64; Lequan), maoistický kádr, který je v oblasti od roku 1991, vyhlásil v úterý zákaz vycházení a do oblasti povolal rozsáhlé vojenské posily.
Ujgurové poprvé demonstrovali proti čínské aroganci roku 1997 a od té doby represe neustávají (viz TÝDEN č. 39/05 a 9/07). Od té doby jich bylo na dvě stě popraveno, mnoho set uvězněno. Třebaže nezávislost není dominantní přání Ujgurů, významně je ovlivnil rozpad Sovětského svazu a suverenita středoasijských turkických států. Ve vzdoru jde spíše o akce jedinců nebo menších skupin, ojediněle došlo k napadení policistů. Naposledy ujgurské podzemí udeřilo loni před olympijskými hrami.
Jakékoli uvolnění uzdy v Tibetu a Ujguristánu nepřipadá v Pekingu v úvahu. Jeho západní teritoria jsou bohatá na suroviny, domorodci kolonizačně snadno přečíslitelní a Sin-ťiang s novodobou hedvábnou cestou k pokladům Střední Asie a blízkovýchodní oblasti jsou pro dračí megavelmoc neoddělitelnou součástí.
Ten den prijde
Mrtví, zranění, uvěznění. V čínské Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang na západě Číny takový výsledek protestů není ničím novým. Podobně jako v Tibetu i v Sin-ťiangu existuje silné protičínské hnutí. Nepokoje v Sin-ťiangu, které propukly minulý týden, se na rozdíl od těch předešlých nepodařilo Pekingu před světem ututlat. Stejně jako ty dřívější protesty dostaly nálepku separatistického hnutí několika stovek výtržníků.
Oficiální média přiznávají, že v Sin-ťiang došlo k nepokojům, při kterých zemřelo minimálně 156 lidí a více než tisícovka dalších byla zraněna. „Všechny národnosti v Sin-ťiangu ocení větší ostražitost a přísnější dodržování bezpečnosti, aby byl ochráněn mírový život,“ píší čínské deníky. Peking svaluje vinu za nepokoje na World Uygur Congress (Světový ujgurský kongres). Ten podněcování protestů odmítá a označuje je za pokojné demonstrace. „Čínské úřady by měly uznat, že protesty začaly po nezákonných rvačkách na jihu Číny a zabití dvou Ujgurů před dvěma týdny,“ zní prohlášení kongresu. Poukazuje tak na nedávné události v jedné jihočínské továrně na hračky, kde byli zabiti dva Ujguři, protože se rozšířila fáma, že znásilnili dvě ženy chanské národnosti. Chanové tvoří bezmála 92 procent obyvatel Číny.
Bohatý Sin-ťiang
Sin-ťiang, region bohatý na ropu, zemní plyn a další nerostné suroviny, je nejvýbušnější částí Číny, přestože svět spojuje nepokoje hlavně s Tibetem. I když se o většině protestů zahraničí vůbec nedozví, nějaké zprávy o dřívějších protestech se přeci jen ven dostaly. V roce 1990 došlo k několik útokům na mešity a státní instituce, zemřelo osm lidí. O dva roky později zemřeli tři lidé při nepokojích během Svátků jara, což je největší oslava Chanů. V roce 1997 vyšlo do ulic tisíc Ujgurů. Doposud není jasné, kolik lidí tehdy zahynulo. O pět let později zemřelo pět lidí při bombovém útoku na vlak. Loni, pouhé čtyři dny před začátkem olympijských her, zaútočili Ujguři na policejní stanice v Sin-ťiangu a zabili šestnáct policistů.
Ujguři, kteří se hlásí k sunnitskému islámu, poukazují na to, že se cítí jako druhořadí občané. Čínská ústava sice zaručuje etnickým menšinám stejná práva a určitý stupeň autonomie, Ujguři ale tvrdí, že jsou často majoritní společností diskriminováni. Jsou nejpočetnějším etnikem v Sin-ťiangu, je jich asi 45 procent z devatenáctimilionové populace v oblasti, přistěhovalecká politika Pekingu ale podporuje příliv Chanů do západočínské provincie. Již nyní tvoří čtyřicet procent obyvatelstva. Chanové ovlivněni vládní propagandou se domnívají, že islám je kořenem sociálních problémů v Sin-ťiangu. „Ujguři jsou líní,” citoval kašgarského podnikatele International Herald Tribune. „A je to tak kvůli náboženství. Tráví tolik času motlitbami. Za co se stále modlí?”
Přes území Sin-ťiangu vedla kdysi Hedvábná stezka. Region, původně Východní Turkestán, obsadili komunisté v roce 1949. Ani po šedesáti letech se Pekingu nepodařilo potlačit protičínské nálady. Za jedny z největších nepřátel považuje komunistické vedení členy Výboru pro Východní Turkestán se sídlem v kazašském Almaty. Je to organizace, která metodami boje připomíná palestinský Hamas. Policejní akce Tvrdý úder, která trvá od roku 1996, ale umožnila pod záminkou protiteroristického boje stíhat prakticky každého Ujgura. Za islámský extremismus jsou považovány projevy víry, v některých oblastech či pro některé věkové kategorie i pouhá návštěva mešity nebo dodržování ramadánu.
Další radikalizace
Peking veškeré projevy odporu považuje za snahu ujgurských separatistických skupin vytvořit nezávislý muslimský stát. Humanitární organizace ale tvrdí, že tvrdé potlačování jakéhokoli nesouhlasu radikalizuje další Ujgury. Na začátku války s terorismem, krátce po útocích v roce 2001, zařadili Američané po nátlaku Pekingu islámské hnutí Východního Turkestánu na seznam teroristických organizací. Několik Ujgurů bylo zajato v Afghánistánu a skončilo na Guantánamu.
Ujgursko zabírá šestinu Číny, etnicky a kulturně však patří k islámským zemím střední Asie. Tato spřízněnost má ale jiné rozměry, než na jaké je našinec z těsné Evropy zvyklý. Například když se jede do Ujgurska ze sousedního Kyrgyzstánu, musí se člověk připravit na den a noc trvající cestu starým autobusem po prašné cestě uprostřed pouště a hor. Linka končí ve městě Kašgar, kdysi jedné z perel legendární hedvábné stezky, dnes ovšem symbolu proměny Made in China.
Co chtějí Ujguři
Ulicím na nově vystavěných předměstích dominují Číňané, jejich obchody a „výzdoba“ v podobě umělých, křiklavě barevných stromů. Nejlépe je ovšem čínský vliv vidět v historickém centru Kašgaru, donedávna doméně muslimů. Z unikátního, ovšem beznadějně zchátralého centra jsou původní obyvatelé vystěhováváni pryč. Buldozery chatrné cihlové domy plošně srovnávají se zemí, aby uvolnily místo pro nová odchodní střediska ze skla a betonu.
Masivní, čínskou vládou podporované přistěhovalectví z východu Číny znamená, že podíl čínských Chanů (většinového čínského etnika) dosáhl podle cenzu z roku 2000 čtyřiceti procent, oproti šesti procentům v roce 1949. Čínští Chanové ovládají provincii nejen politicky, ale i ekonomicky. Vláda je oproti ujgurské konkurenci zvýhodňuje dotacemi určenými na osídlení západu země. Dále pak systematickým vyháněním Ujgurů odevšad, kde čínskému byznysu překážejí. Může jít o naleziště ropy a plynu nebo třeba stavbu hotelů pro turisty. Znalci upozorňují, že Chanové dnes v Ujgursku ovládají tři nejdůležitější hospodářská odvětví – těžařství, zemědělství a stavebnictví. Ujguři naproti tomu vykazují mnohem vyšší nezaměstnanost.
Kdo má nějaké povědomí o tragické situaci Tibeťanů, je na dobré cestě porozumět i potížím Ujgurů. Jejich mešity se sice nestaly terčem tak brutální likvidace jako buddhistické chrámy Tibeťanů, výčet represí proti nim však zcela zapadá do čínských reálií posledních šedesáti let. Amnesty International hlásí zavírání každého, kdo veřejně projeví touhu po nezávislosti Ujgurska. Hnutí za nezávislost – ať již v ilegalitě nebo z exilu – se samozřejmě opírá o muslimskou identitu Ujgurů, takže čínská vláda využila 11. září 2001 a separatisty spojuje s al-Káidou.Pro tuto linku ale zatím nejsou přesvědčivé indicie. Někteří Ujguři sice podstoupili teroristický výcvik v Afghánistánu a skončili na Guantánamu, na terorismus citlivá americká vláda z toho ale ujgurskou opozici neviní. Jako další důkaz ujgurského „terorismu“ Číňané používají sérii loňských výbuchů v čase konání olympijských her. Výbuchy podomácku vyrobených náloží ale směřovaly proti čínským vojákům v Ujgursku a odehrály se v hodinách (třeba pozdě v noci nebo časně ráno), které neodpovídají představě útoku na civilisty.
***
Turkestán: čínská brána na západ
O území Autonomní oblasti Sin-šiangu, "Nové hranice", odjakživa bojovali Číňané s turkicko-mongolskými národy. Z Číňanů poprvé dostal celou oblast pod kontrolu kolem roku 100 př. n. l. císař Wu. Vedla jí v několika větvích "velká hedvábná cesta", která končila v syrské Antiochii. První stát turkických Ujgurů vznikl v 5. století n. l. a jeho elita vyznávala manicheismus a buddhismus. Ujgurskou říši vyvrátili roku 846 Kyrgyzové. Teprve ve 13. století se prosadil islám. V 19. století byl Turkestán, jak se Střední Asii říkalo, rozdělen na západní ruskou a východní čínskou část (roku 1884 vznikla poprvé provincie Sin-šiang), ve 30. letech 20. století byl i čínský Turkestán de facto sovětským protektorátem (krátká povstání Východoturkické republiky neboli Ujguristánu).
V roce 1949 jej ovládli čínští komunisti a Sověti odešli. Statut autonomní oblasti dostal Sin-šiang roce 1955, dnes má 19 milionů lidí 55 národů, z toho Ujgurů asi devět milionů a Číňanů (Chan) asi osm. V roce 1953 tvořili Ujguři ještě 75 procent obyvatelstva. Oblast patří mezi nejméně rozvinuté regiony Číny, ale leží tam třicet procent čínských zásob ropy a většina zemního plynu, naleziště uranové rudy a mnoha další rud. Se Střední Asií spojuje Sin-šiang šest silničních přechodů a jeden železniční. Číňané intenzivně budují přístav Gvádar a přes Pákistán, aby se pevněji napojili na ekonomiku a zdroje západní Asie.