Rozhovor s filozofem Sü Jou-jü (Xu Youyu) 徐友渔 o mladých Číňanech a svobodě bádání
Rozhovor s filozofem Sü Jou-jü (Xu Youyu)
徐友渔
Prezident Chu Ťin-tchao v každoročním projevu přiznal, že v roce 2009 očekává spoustu sociálních protestů. Překvapila vás ta upřímnost, se kterou vyjádřil své obavy?
Já bych v tom neviděl v první řadě upřímnost.
Ta situace je totiž vzhledem k ekonomickým problémům a řadě letošních citlivých výročí tak očividná, že ji vůbec nemá smysl skrývat. Ale pravda – je v tom i něco hlubšího. Chu tím ukazuje, že si je vědom rizik, že počítá s demonstracemi, se sociálními bouřemi, že o tomhle všem ví. Tohle je veskrze čínský rys – upřímná slova jsou znamením moci a síly.
Od masakru na náměstí Nebeského klidu uplynulo dvacet let. Když se podíváte zpátky, máte dnes více svobody k bádání?
Stále platí jistá omezení, ale kontrola už není tak přísná. Pokud se zabýváte něčím, co není moc blízké politice, můžete si říkat a psát co chcete. To se týkalo i mě v době, kdy jsem se zabýval hlavně filozofií jazyka – tehdy jsem byl naprosto svobodný. Všechno se změnilo koncem minulého roku, kdy jsem se kvůli podpisu Charty 2008 (jde o dokument, ve kterém chartisté nabádají režim, aby ctil základní principy moderní civilizace a lidství; pozn. red.) dostal na černou listinu. Můj vydavatel a editoři v novinách teď odmítají publikovat mé texty.
Na Akademii sociálních věd se zabýváte západní politickou filozofií. Jak to, že vás komunistická strana nechá věnovat se oboru, který je v rozporu s její ideologií?
V 50. až 70. letech platila čínská vláda jen malou skupinu učenců, kteří měli západní filozofii studovat jen proto, aby pochopili myšlení nepřítele. To už je pryč. Čínští vědci se už smí západní filozofií zabývat otevřeně, já jsem například psal knihu o liberálním americkém politickém filozofovi Johnu Rawlsovi a jeho knize Teorie spravedlnosti. Lidi, jako je on, obdivujeme a přinášíme o nich znalosti do čínské společnosti, kritizují je už jen někteří dogmatičtí vědci.
Tu knihu si tedy každý může koupit v obchodě?
Ano, kdokoli, moje kniha je všude v knihkupectvích. Časy se změnily a v tomto smyslu máme opravdu jakousi omezenou svobodu. Naše země je tak velká, má tak bohatou kulturu a dlouhou historii, že podle našich vládců prostě musíme znát všechno na světě. Když pak čínští politici a úředníci hovoří s cizinci o jejich kultuře, tak chtějí vynikat, mít přehled o všem.
Pořád nechápu logiku režimu. Jeho předáci vědí, že je kritizujete a jste proti systému, ale přesto vás nechají pracovat na prestižní státní akademii?
Situace v Číně je opravdu komplikovaná. Zaprvé se snažím být co nejvíce opatrný, vyjadřuji své ideje nepřímo, nekritizuji stranu a vládu přímo. Na druhou stranu je moje pozice v akademii ohrožena. Během patnáctiletého výročí masakrů na náměstí Nebeského klidu v roce 2004 jsem podepsal otevřený dopis, který masakr připomínal. Tehdy mě akademie chtěla vyhodit a několikrát jsem byl varován, že musím svůj podpis vymazat, jinak že mě čekají vážné následky. Neudělal jsem to a oni si to na poslední chvíli rozmysleli. Musí totiž přemýšlet nad tím, že už mám nějakou reputaci, že by trest vzbudil mezinárodní reakci. Dali mi ale jasné varování, že to byla moje poslední šance a nikdy bych už neměl nic podobného podepsat.
Ale vy jste to udělal, podepsal jste Chartu 2008.
Ano, ale mám na univerzitě přátele, kteří se za mě postavili. Někteří mladí vědci neměli takové štěstí a byli kvůli svým podpisům vyhozeni.
A jaká je dnešní generace studentů? Před dvaceti lety šli do ulic proti tankům, protože chtěli demokratické reformy. Je naděje, že se něco takového stane letos?
Pokud se objeví takový impulz, nepřijde od studentů. Dnešní generace je úplně jiná než generace roku 1989. Po krvavém masakru se čínské autority postaraly o získání kontroly nad univerzitami. Například od roku 1990 všichni studenti musí chodit na vojenský kemp, kde jsou podrobováni politickému ideologickému tréninku. Jsem celkově z hodnot a přístupu současných studentů zklamaný. Mnozí o samotném masakru ani nevědí. Například před pěti lety jsme chtěli v nějakých novinách otisknout jako inzerci informaci o tom, že se ty události vůbec odehrály. A prošlo nám to bez problémů. Jednoduše proto, že mladý editor o tom masakru nic nevěděl, netušil, jak je to výbušné téma.
Většina studentů je tedy s režimem spokojená?
V tomto smyslu mladí ztratili sebe sama, své vědomí, svou identitu. Po masakru 1989 se čínští studenti vůbec o politiku nezajímají, zajímají se jen o sebe. Ale já je vlastně chápu. Jsou pod velkým tlakem zaměstnavatelů. Vloni z univerzit odešlo pět milionů studentů, je pro ně velmi těžké najít práci. Letos se k nim přidalo dalších šest milionů absolventů. Proto se většina soustředí jen na studium, nemají zájem, čas, ale ani energii na to, aby se starali i o politickou a sociální situaci.
Takže nevidíte v Číně nějaké náznaky demokratizace, třeba uvnitř strany nebo na lokální úrovni?
Ale ano, čínská vláda dělá pár experimentů. Na velmi nízké, vesnické úrovni centrální komise Komunistické strany umožňuje farmářům svobodně zvolit své vůdce. Farmáři můžou zvolit své lídry, nad nimi však vždycky bude stát nějaký dosazený straník. I to je ale pokrok směrem k demokracii a proto ho podporujeme.
Proč vláda takové experimenty dělá?
Pro Číňany je důležité zachovat si tvář. Cizinci náš systém často kritizují, takže strana se snaží vymyslet něco pěkného, co jim budou moci ukázat. Další důvod je v tom, že totalitáři v Číně stejně budou muset odejít, nejsou tak silní jako před 20 lety, nemůžou už kontrolovat všechno. Proč tedy nenechat farmáře svobodně řešit své vlastní problémy? Spousta politiků v tom objevuje výhodu demokracie. Koneckonců pak budou moci také říct, že za špatnou situaci nenesou zodpovědnost jen oni, ale sami farmáři. Navíc to pro vládce není problém, jedná se jen o nejnižší vesnickou úroveň. Neumím si představit, že by se v příštích letech demokratické reformy šířily do vyšších pater státní správy, třeba na úroveň okresů, krajů, provincií. V tom mají naši vládci jasno.
Mluvili jsme o různých proměnách tváře režimu. Když se podíváte zpět na posledních deset let, řekl byste, že se Čína mění více směrem k občanské společnosti? Nebo je to jen chytřejší diktatura?
Než se Chu stal šéfem strany, tak si hodně lidí – v Číně i na západě – dělalo velké naděje. Mě ale nakonec hodně zklamal. Situace se sice v mnohém zlepšila, ale pokrok není výsledkem snažení strany, celá společnost se prostě jen automaticky hýbe, vyvíjí. Čínská střední třída, podnikatelé, jsou jiní než v Evropě - musí být zadobře s vládou, se stranou, hlavní nutností jsou pro ně tyto dobré vztahy, ne demokracie.
Dřív se věřilo, že když země bohatne, tak se posune i směrem k větší svobodě a demokracii. Vyvrací Čína tuhle teorii?
Možná je tahle teorie v dlouhodobém hledisku správná. Spolu s tím, jak bude většina Číňanů bohatší, nutně přijde další krok, který musí požadovat, a to je demokracie.
Měl by tedy Západ, demokratický svět, považovat Čínu za rivala? Symbol ohrožení? Máme mít z Číny strach?
Nemyslím, že by západní země měly považovat čínský režim za nepřátelský. To není dobrá politika. Spíš by měli na Čínu nahlížet jako na osobu, která ještě potřebuje vzdělat, proto ji musí kritizovat. Ale pokud ji budou považovat za nepřátele, tak tím povzbudí jen iracionální stránky vůdců strany. Proto je myslím důležité, aby čínští vládci jasně cítili, že svět je mírumilovný, že necítí naší společnost jako nepřítele. Pak možná budou také přemýšlet nad tím, jak se mohou změnit a reformovat.