Třicetileté partnerství USA a Číny se vyčerpalo a bez zásadní změny krizi nepřežije.
Na nedávném zasedání Globální asociace rizikového managementu v New Yorku vyvolal oživení v sále projev ředitele Výboru pro bankovní regulaci Čínské lidové republiky (ČLR) Luo Pchinga. Ujistil přítomné, že Čína bude nadále nakupovat americké dluhopisy, protože to je dnes jediný možný způsob ukládání peněz. Dle deníku The Financial Times však popsal situaci značně expresivně: „Věřte, že je nám to odporné. Víme, že emitujete další biliony dolarů a že dolar bude ztrácet na hodnotě. Nenávidíme vás, nic s tím však bohužel nezmůžeme…“ Číňanův upřímný povzdech vypovídá o povaze vzájemných vztahů více než všechna mudrování o nezbytnosti čínsko-amerického kondominia. Podstata jejich závislosti totiž spíše připomíná princip zaručeného vzájemného zničení, jenž zajišťoval mír mezi USA a Sovětským svazem v době hrozby atomové války, než svobodně zvolené partnerství. V tomto neustálém střehu by porušení statu quo jednou ze stran nutně způsobilo vzájemné nepřijatelné ztráty. Zatímco před 30 lety odstrašujícím prostředkem byly jaderné hlavice, dnes jím je kolísání trhů. Pro čínský trh je takovou hrozbou náhlý propad poptávky po místním zboží, pro americký zase případné odmítnutí dále financovat deficit USA.
Studená válka
V dobách studené války hrozba vzájemného jaderného zničení vedla obě strany ke zdrženlivosti. Stejný účinek má i nevypověditelná finančně-ekonomická závislost. Nutně z ní nevyplývá snaha o zlepšení vzájemných vztahů, spíše naopak. V Číně se nyní často zpochybňuje starý model ekonomického růstu založený výlučně na vývozu – země by chtěla oslabit svou závislost na vnější konjunktuře. Úsilí o rozvoj vnitřního trhu je snazší vyhlásit než uskutečnit, ale samým snahám je třeba věnovat pozornost – zejména pokud si uvědomíme, že Peking je známý „přímým tahem na branku“.
Zatímco Čína ví, co chce, a neví, jak na to, USA v tom jasno ani zdaleka nemají. Na jedné straně je pro Washington zásadní, aby Čína nepřestala nakupovat americké dluhopisy, což Hillary Clintonová na své návštěvě často a nepokrytě zdůrazňovala. Proto záměr čínské vlády investovat více prostředků v Číně neodpovídá americkým zájmům. Na druhé straně, jak už to v krizových situacích bývá, v USA nyní vládnou ochranářské nálady a jejich hlavním terčem je právě Čína. Američtí výrobci by jásali, kdyby čínské zboží bylo určené především pro vnitřní spotřebu. Otázka zní, jak skloubit a sladit tyto naprosto protichůdné snahy. Barack Obama nyní hledá nové způsoby, jak zajistit americké vůdcovství ve světě. Zatím k tomu nejvíce používá diplomacie. Donutit Peking, aby zkorigoval v americký prospěch svůj kurz, ať již politický nebo měnový, je však v podstatě nemožné. Číně je tudíž třeba nabídnout jakési veledílo, v jehož rámci by každý čínský posun nebyl vnímán jako ústupek, nýbrž jako krok k novému mezinárodnímu řádu. Peking pokládá trik za průhledný a k myšlence kondominia zaujímá více než rezervovaný postoj. Komunistické vedení v ní vidí past, která jen prohloubí závislost na USA. Proto spatřuje východisko z této situace spíše v překonání dnešních vztahů než v jejich posílení a přechodu k nové kvalitě.
V USA je mnoho myslitelů, kteří se domnívají, že právě zrod zmíněné „Čímeriky“ měl za následek současný globální hospodářský úpadek. Ochota Číny kumulovat americké dluhopisy a dolary vydělané vývozem čínského zboží umožňovala v USA udržovat mimořádně nízké bankovní úroky, a tím i stimulovat spotřebu Američanů – nákup rodinných domů a stále nových čínských výrobků. ČLR na oplátku dostávala záruku postupného zvyšování životní úrovně obyvatel, aniž by musela přikročit k transformaci poměrů – politických, sociálních a jiných. Jak poznamenal známý komentátor Thomas Friedman, toto 30leté partnerství se nyní vyčerpalo a bez zásadní změny ekonomickou krizi nepřežije. Je sporné, zda je vůbec třeba usilovat o obnovení tohoto modelu, jenž byl pumpou, která nafoukla gigantickou bublinu. Bez něj však ze „společného osudu“ Číny a Ameriky mnoho nezbývá. Možná že je poněkud předčasné slavit objevení „Čímeriky“.
Krize? Hlavně, že hezky nasněžilo
Zprávy o ekonomických problémech vyznívají přesto ve většině čínských sdělovacích prostředcích vesměs pozitivně. Ulice Pekingu zasypaly bílé vločky. Událost, která překvapila třináctimilionovou metropoli, se dostala mezi hlavní zprávy, jež vysílala čínská státní televize CCTV. Vždyť Peking trpěl suchem od konce října. Tehdy totiž naposledy zapršelo. Vedle počasí se média také detailně zajímala o cestu prezidenta Chu Ťin-tchaa po Africe. Na rozdíl od všech zahraničních televizních stanic, v nichž první minuty zpravodajství vyplňuje globální finanční krize, si CCTV všímá ekonomických turbulencí zhruba stejně jako opravě Potaly ve Lhase, rozvoji kultury a umění menšin nebo organizované cestě zahraničních novinářů do Tibetu.
Reportáže o krizi v Číně vyznívají víceméně pozitivně. Televize sice připouští, že i Čína má problémy, ale díky vládním stimulačním balíčkům zemi žádné tragické otřesy nečekají. Uklidňující hlas médií se pochopitelně odráží ve veřejném mínění.
Africké turné a Tibet
Ve zprávách televize CCTV jednoznačně převládají informace, které s finanční krizí nesouvisejí. Dlouhé reportáže byly minulý týden věnovány cestě čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa po Africe. Pro Čínu je Afrika důležitým zdrojem nerostných surovin a již několik let si investicemi snaží naklonit místní vlády. Čínský prezident proto zdůrazňoval, že chce pokračovat ve sbližování Číny a Afriky. Nezapomněl také zdůraznit, že navzdory finanční krizi Čína nesníží přislíbenou pomoc africkým zemím.
Za africkým turné následovalo trochu překvapivě zpravodajství z Tibetu. Čínská vláda uspořádala pro zahraniční reportéry čtyřdenní program – návštěvu klášterů, tibetských rodin i podnikatelů. Prý aby novináři „získali obrázek o životě mnichů a situaci ve Lhase“. Šlo o první organizovanou cestu zpravodajů do Tibetu od loňského roku, kdy do Lhasy doputovala olympijská pochodeň. Státní televize také přinesla reportáž o pokračování opravy bývalého sídla dalajlámy ve Lhase, Potaly. Vláda na rekonstrukci dá 34 milionů dolarů. Stavební práce by měly skončit v září letošního roku.
Nelze říci, že čínská televize krizi zcela ignoruje. CCTV sice připouští, že i Čínu negativně postihly globální finanční turbulence, ale reportéři zdůrazňují, že vláda má situaci pod kontrolou. Čínští ekonomové, alespoň ti, kteří vystupují ve státní televizi, důvěřují vládě a jsou přesvědčení, že díky stimulačním opatřením země problémy zvládne. Premiér Wen Ťia-pao dokonce tvrdí, že Čína bude první zemí na světě, které se podaří dopady krize zažehnat. Argumentuje tím, že hospodářské problémy jsou v Číně spojené s reálnou ekonomikou, nikoli s finančním sférou. A že finanční rezervy umožňují vládě podporovat ekonomiku masivními vládními výdaji. Schválené podpůrné balíčky považují čínští ekonomové za správně načasované a adekvátní situaci. Hlavními slabinami proto zůstávají export a realitní oblast.
Zvládneme to
CCTV odvysílala reportáž na základě údajů China Economic Monitoring and Analysis Center, instituce, která spadá pod statistický úřad. Ta oslovila 73 ekonomů, z nichž 92 procent konstatovalo, že se Číně podaří zažehnat dopady finanční krize už letos. A to díky vládnímu stimulačnímu programu. Dotázaní také věří, že se Čína zotaví z komplikací dříve než zbytek světa. Největší optimisté odhadují, že se nejlidnatější zemi světa letos podaří dosáhnout devítiprocentního růstu. Přesto však půjde o nejhorší výsledek od roku 2001. Pozitivní vyznění reportáže umocňují vybrané názory renomovaných zahraničních firem. Hongkongská pobočka Morgan Stanley očekává oživení ekonomiky ve druhém pololetí letošního roku. Předpovídá růst HDP okolo 7,5 procenta. Pokud se vyplní optimistický scénář, může si čínská ekonomika polepšit až o devět procent, v opačném případě jen o pět.
Zatímco média v západní Evropě a v USA náladu diváků příliš nezlepšují, situace v Číně je zcela opačná. Na otázku zveřejněnou na internetových stránkách CCTV, zda lidé věří, že se letos Číně podaří udržet tempo růstu alespoň na osmi procentech, což si vláda dala za cíl, odpověděla v minulém týdnu více než polovina účastníků ankety kladně. Zhruba 32 procent neví, pouze sedmnáct procent odpovědělo záporně. O takové důvěře mohou západní vlády jen snít.
Žádný protekcionismus
Čínská televize věnuje velký prostor protekcionismu. Krize učinila z Číňanů nejhlasitější zastánce volného obchodu. Čínští představitelé zdůrazňují, že na rozdíl od Američanů, kteří uvažovali, že do svého stimulačního balíčku zahrnou i opatření Buy American, považují takový krok za chybný a nic neřešící. Čínské ministerstvo obchodu tvrdí, že přistupuje stejně k domácím i k zahraničních producentům. „Žádný národ není schopen vyhovět veškeré poptávce pouze z vlastních zdrojů,“ upozorňují představitelé ministerstva obchodu.
Dle čínských statistik pětinu domácí poptávky uspokojuje dovoz. Země prý musí dovážet ohromné množství obilnin a sojových bobů ze Spojených států amerických, Kanady a Austrálie. „Každá země by měla podporovat mezinárodní obchod. Je to nejlepší cesta, jak vyhovět poptávce spotřebitelů. Nemyslím si, že by Čína provedla opatření Buy China,“ říká Ťiang Ceng-wej, náměstek ministra obchodu. Pro Čínu, která je závislá na exportu svých produktů do zahraničí, jsou zmínky o ochranářských opatřeních nepříjemné. Výpadky vývozu se vláda snaží nahradit podporou domácí spotřeby. Loni v listopadu proto odsouhlasila první balíček ve výši 586 miliard dolarů. Většina z těchto peněz je určena na investice do infrastruktury.
Bez práce, ale odpočinutí
Zprávy z Číny na zahraničních televizních kanálech nejčastěji líčí příběh milionů lidí, kteří přišli ve městech o práci a přesouvají se zpět na venkov. Růst nezaměstnanosti připouštějí i oficiální čínské zdroje. Tamní odbory považují udržení pracovních míst za hlavní prioritu, kterou by vláda měla řešit. CCTV přinesla reportáž o třicetiletém Cchaj Chaj-chua, který pochází z vesnice na východě Číny. Kvůli práci se odstěhoval do rozvíjející se provincie Če-ťiang. Kvůli nedostatku zakázek však podnik omezuje výrobu. Aby nemuselo vedení propouštět, zkrátilo pracovní dobu. Cchaj si proto místo 250 vydělá měsíčně jen 88 dolarů. Původně plánoval, že si najde jinou práci poblíž rodné vesnice. To se mu však nepodařilo. Stejný nezdar zažívají miliony dalších lidí.
Čínská média zdůrazňují, že neexistuje oficiální statistika, kolik obyvatel se musí kvůli krizi vrátit domů. Nicméně přiznávají, že za prvních šest měsíců loňského roku skončilo na 67 tisíc malých a středních podniků. Vláda odhaduje, že v roce 1992 se za prací do měst vydalo zhruba 60 milionů vesničanů, v roce 2003 okolo 120 milionů lidí a loni to bylo zhruba 210 milionů. Těm, kteří jsou nucení se z ekonomických důvodů vrátit, vyplácí místní vláda příspěvek, aby mohli začít vlastní byznys. Mohou se přihlásit také do rekvalifikačního programu. Ani zprávy o růstu nezaměstnanosti nekončí zcela pesimisticky. Na internetových stránkách CCTV jeden z pisatelů sice přiznává, že přišel o práci, ale teď prý bude mít aspoň víc volného času.