Čínská demokracie?

14.08. 2008 Reportáže, analýzy, rozhovory
V roce pekingské olympiády jsou slova „svoboda“ a „lidská práva“ v čínských médiích pořád cenzurována. Přesto se vláda čínských komunistů mění. Podle skeptiků směrem k promyšlenější diktatuře, podle optimistů naopak pomalu směrem k občanské společnosti.

Centrální shromažďovací a překladatelský výbor, jméno pekingského úřadu jako by pocházelo z Orwellova románu 1984. Jeho posláním bývalo představit Číňanům ortodoxní socialistické myšlení, stranický orgán třeba do čínštiny překládal Marxův Kapitál nebo Leninův spisek Co dělat?. Jenže na marxistické spisy před třiceti lety, kdy nastartovaly čínské kapitalistické reformy, začal sedat prach a výbor si musel najít úlohu v nové době. A našel ji. Překvapivě ale v podpoře demokratických reforem. Od roku 1999 výbor, který si ponechal název připomínající časy maoistické „poetiky“, uděluje cenu za demokratické experimenty na lokální a regionální úrovni. „Nápadů na reformy místní vlády je v celé Číně hodně, snažíme se je srovnávat a vybírat z nich ty nejnadějnější,“ říká zástupce ředitele Jü Kche-pching, muž se zkušenostmi ze studijních pobytů v USA a neformální poradce prezidenta Chu Ťin-tchaa, jehož strana práci výboru platí. Kapitalismus v Číně kdysi začal v malých hospodářských zónách na východním pobřeží. Jü věří, že podobně se i politické reformy rozšíří z úspěšných místních experimentů. Hovoří přitom o drobných, lokálních projektech. O soutěži několika politických stran, o svobodě i o rychlých změnách mlčí, a proto na rozdíl od disidentů požadujících demokracii západního střihu neskončil v převýchovném táboře či na psychiatrii, ale ve výzkumném ústavu. Do měst a okrsků, které jeho institut ocení, se vždy začnou sjíždět desítky čínských vědeckých týmů, jež tam zkoumají možnou budoucnost své země. Proti komunistickým feudálům Okrsek Pching-čchang leží ve středočínských horách. Silnice vedou kolem terasovitých polí, na kterých se pěstuje rýže; městečkům dominují šedé siluety paneláků. Rolníci si stěžují na snižující se úrodu a na odchod většiny mladých mužů za prací do vzdálených měst. „Naše hospodářství je pořád zaostalé, zato naše experimenty s demokracií jsou rozvinuté,“ říká pyšně Liou Čchien Siang, šéf okresní organizace komunistické strany. V Pching-čchangu totiž lidé volí stranické funkcionáře ve svobodných volbách – ovšem jen za podmínky, že sami vlastní stranickou knížku. I tento pokus o „vnitrostranickou demokracii“ v jediném z 2500 čínských okrsků je průlomový. Obvykle jsou v Číně všichni funkcionáři jmenováni svými nadřízenými, a zodpovídají se proto spíše jim a straně než lidem, kterým poté vládnou. Přitom jsou právě místní politici – chovající se často spíše jako lokální feudálové – nejslabším článkem komunistického vládního stroje. Právě proti nim a jejich zkorumpovanosti, nikoli proti vládě jedné strany, míří nejvíce občanských protestů. V roce 1993 v Číně proběhlo 8700 veřejných protestů; v roce 2005 jich už bylo 87 000 – na sedmnácti z nich se bouřilo dokonce více než 10 tisíc lidí. Číňané díky kapitalistickým reformám ochutnali možnosti volby na trhu s výrobky a službami, teď už nechtějí být jen tichými poddanými strany. Po jarním zemětřesení v S’-čchuanu například svět obletěly záběry místního komunistického bosse Ťiang Kuo-chua, jak klečí před demonstranty a prosí je o odpuštění a ukončení protestů. Ti mu dále spílali a ukazovali fotografie svých dětí, které zemřely v nekvalitně a narychlo postavených školách. Žalujte stát Centrální vláda nad mnoha lokálními oligarchy ztratila kontrolu, a proto protesty občanů proti nim obvykle nepotlačuje. Letos o nich poprvé otevřeně, navíc se sympatiemi k demonstrantům informovala státní média a několik funkcionářů poté kvůli „dlouhodobě necitlivému chování vůči občanům“ přišlo o práci. Čínští komunisté také poprvé v jakékoli zemi ovládané jednou stranou umožnili občanům žalovat stát. Před pěti lety stát čelil 10 000 žalob a občané v nich zvítězili jen výjimečně; vloni se již stát před soudem musel zodpovídat stotisíckrát a ve čtyřiceti procentech případů prohrál. Jü Kche-pching a mnoho jiných čínských politologů si myslí, že demokratické pokusy musejí začít uvnitř vládnoucí komunistické strany, a proto oceňují experiment v Pching-čchangu. 70 milionů straníků ochutná výhody voleb jako první a ve straně se podle něj vyprofiluje pravicové a levicové křídlo s alternativními programy. Podle zpráv médií se už vloni před komunistickým sjezdem mezi dvěma favority na post příštího předsedy strany – jedním více tržním a druhým více sociálně orientovaným – rozhodovalo v tajné volbě mezi funkcionáři. Skutečnou demokracii s více politickými stranami ale požadují jen drobné skupinky disidentů. Čínské debaty o politických reformách tedy možnost soutěže více politických stran nepřipouštějí, ubírají se úplně jiným směrem, než bychom na Západě očekávali. „Západní demokracie je, jako když jdete do restaurace a volíte si mezi německým, italským a francouzským kuchařem, který pak za vás vybere menu. V Číně máme pořád stejného kuchaře – komunistickou stranu –, ale stále více si smíme volit, co nám uvaří,“ říká politolog Fang Ning z Čínské akademie společenských věd, podle něhož budoucnost čínské politiky leží ve městě Čchung-čching. Zapojit se do rozhodování V městském území Čchung-čchingu žijí čtyři miliony lidí, pod vládu zdejší radnice ale spadá třicet milionů lidí z okolní aglomerace. S’-čchuanské město je tak možná největším na světě, ačkoli o něm v Evropě málokdo slyšel. Zdejší zastupitelé volby nepřipouštějí, přesto chtějí obyvatele města více zapojit do rozhodování. „Pokud vláda na rychlý hospodářský rozvoj nebude reagovat politickými inovacemi, tak nás čekají problémy,“ tvrdí Li Tien-sün, čtyřicetiletý ředitel městského právního výboru a tvůrce zdejších reforem. V Čchung-čchingu totiž organizují veřejná slyšení, na kterých se rozhoduje třeba o cenách hromadné dopravy, o minimální mzdě, o odškodnění rolníků za jejich zabranou půdu. Šesti set slyšení se zatím účastnilo celkem zhruba sto tisíc lidí. O zdejších experimentech bylo v čínských novinách a na webech napsáno 60 tisíc článků a své zkušenosti už Li Tien-sün odpřednášel nejužší státní elitě v úřadu vlády. Podobných pokusů v celé Číně vznikají stovky. Ve stodvacetitisícovém městě Ce-kuo na východě Číny například zastupitelé náhodně vybrali vzorek 275 občanů a odborníci je důkladně seznámili s klady a zápory třiceti možných stavebních projektů. Vylosovaní obyvatelé pak vybrali dvanáct z nich, do kterých podle nich mělo město ze svého omezeného rozpočtu investovat. „Místní vláda se pak doporučením skupiny občanů skutečně řídila,“ píše Mark Leonard v knize What Does China Think?. Nejoptimističtější národ světa Komunistický režim ale pořád sahá k odstrašujícím trestům. Například letos na jaře za „podvracení státu“ ke třem a půl rokům vězení odsoudila Chu Ťia, aktivistu pomáhajícího nemocným AIDS, který kritizoval porušování lidských práv před pekingskou olympiádou. Podle zahraničních organizací zabývajících se lidskými právy sedí v čínských vězeních či psychiatrických léčebnách stále několik stovek politických vězňů. Zpráva Amnesty International uvádí, že v měsících před olympiádou případů porušování lidských práv oproti slibům komunistů dokonce přibylo. Vláda se bojí všech nepředvídatelných událostí, a proto například šikanuje a preventivně zavírá všechny své „nebezpečné“ kritiky. Číňané jsou ale se svými komunistickými politiky spokojeni, za jejich vlády totiž rychle bohatnou – v minulých třiceti letech uniklo 400 milionů Číňanů z pasti chudoby a hladu. Sedmdesát šest procent Číňanů si proto myslí, že se jim za pět let bude dařit lépe než dnes – to z nich podle mezinárodních srovnávacích průzkumů veřejného mínění činí nejoptimističtější národ světa. Podle výzkumu Andrewa Nathana z Kolumbijské univerzity jsou zase Číňané v celé východní Asii nejspokojenější se svým současným režimem – více než třeba Jihokorejci, Tchajwanci nebo Japonci. Čínští komunisté vědí, že se v rychle bohatnoucí zemi musí měnit i způsob jejich vlády. Neustále zadávají studie zkoumající slabé stránky jejich režimu a zkouší se z nich poučit a posílit svůj mocenský monopol. Možná přitom budují sofistikovanější diktaturu, ale řadoví Číňané každým rokem získávají trochu nové svobody.

Olympijské hry

Olympijské hry mají světu ukázat přívětivou tvář říše středu. Po „dvou staletích ponížení“ jsou pro Číňany symbolem návratu mezi velmoci. Jak Číňané vidí roli své země ve světě? A jak chtějí, aby svět vnímal je? Mao Ce-tung se Konfucia bál a ještě v závěru své vlády žádal od čínského lidu, aby na veřejných shromážděních odsoudil „reakcionářské“ filozofovy myšlenky, staré dva a půl tisíce let. Jenže karta se obrátila. Maovy portréty sice ještě visí na zdech veřejných budov, ale pekingská vláda se dnes raději obrací ke starému odkazu Konfucia. Na campusu elitní Čching-chua univerzity byla postavena Konfuciova socha a studium jeho spisů bylo zařazeno do osnov středních škol. Komunistické slogany vystřídalo krédo o „harmonické společnosti“, o níž prezident Chu Ťin-tchao mluví snad v každém projevu. Konfuciánské učení vyzdvihuje právě společenskou harmonii, respekt k autoritám a odpovědnost vládců k lidu. Komunisté se k němu obracejí v době, kdy Čína kvůli zvyšující se nerovnosti a zkorumpovaným lokálním vládám a oligarchiím ročně zažívá přes osmdesát tisíc rolnických a dělnických vzpour. Čínská vláda ale postupně mění nejen domácí ideologii, ale také svůj vztah ke světu. Co si myslí Čína? Rozpočet čínské armády stoupá ročně více než o deset procent. Čína dnes spotřebovává čtyřicet procent světového uhlí a třetinu světové oceli. Podobné statistiky čínského vzestupu pravidelně ohromují čtenáře novin na celé Zemi. Zítřejší svět ale nebude utvářet jen čínský hlad po surovinách a dobývání nových trhů, ale také výsledky diskusí vedených na čínských univerzitách. „Důraz na rychlost a měřitelné statistiky nás oslepuje. Neklademe si zásadnější otázku, jak vzestup Číny změní povahu našeho světa. Vlivem hospodářského úspěchu totiž začínají lidé Číňanům naslouchat a kopírovat jejich model,“ píše v knize What does China think? (Co si myslí Čína?) politolog Mark Leonard. „Kdo z nás dokáže vyjmenovat více než pět současných čínských myslitelů a spisovatelů? Kdo ví, o jaké budoucnosti Číny a celého světa sní? Evropané a Američané si mysleli, že si bohatnoucí Číňané osvojí náš životní styl a pohled na svět. Mýlili se.“ Tisíce vědců v čínských think tancích rýsují směřování své země. Na jedné straně stojí „liberálové“. Chtějí Čínu zapojit do existujících mezinárodních struktur a hovoří o „mírumilovném vzestupu“ říše středu, který prospěje celému světu. Ostatně Čína ke svému dalšímu růstu potřebuje hlavně mezinárodní stabilitu, a proto se snaží vyhýbat konfliktům se sousedy i se Západem. Jen tak může v klidu vyřešit své vlastní sociální a ekologické problémy. S „liberály“ polemizují nacionalisté, po vzoru amerických neokonzervativců („neo-cons“) přezdívaní „neo-comms“. Upřednostňují sebevědomější, v případě potřeby i jednostrannou zahraniční politiku podpořenou silnou armádou. Díky tomu si prý Čína jednou bude moci vytvořit mezinárodní pravidla hry podle vlastních představ. Čínský sen Oba hlavní myšlenkové směry zatím pojí „čínský sen“, který nabízejí zbytku světa. Je založený na úspěšném modelu hospodářského rozvoje a důrazu na státní suverenitu, která má vyšší hodnotu, než třeba lidská práva. K „čínskému snu“ patří také autoritářská vláda, jejíž model postupně uvolňované ekonomiky pohřbil iluzi z devadesátých let, že demokracie a hospodářský liberalismus jsou neoddělitelné a jejich kombinace je jediným úspěšným typem vlády. Chudší země jsou čínským snem okouzleny. Předloni se do Pekingu sjelo 48 hlav afrických států, kterým Čína slíbila, že v Africe vytvoří několik speciálních hospodářských zón podle vlastního modelu. Číňané také Afričanům na rozdíl od Západu odepisují všechny dluhy a rozdávají rozvojovou pomoc bez ohledu na dodržování lidských práv nebo stav demokracie – Čína tak nadále zůstává například partnerem Mugabeho diktatury v Zimbabwe. Západ tento postoj ostře kritizuje, ovšem v samotných rozvojových zemích Čína boduje. „V čínské zahraniční politice se také projevují konfuciánské tradice, hlavně respekt k partnerům. Čína je opravdu u afrických a latinskoamerických vlád oblíbená i proto, že se k nim chová jako rovnocenný partner. Evropané a Američané je tlačí k různým reformám, Číňané jim ponechávají volnou ruku,“ říká sinolog Ondřej Kučera z Univerzity Palackého v Olomouci. Konfucius z Olomouce Čína dnes nezískává vliv jen nákupem nových stíhaček a rychlým růstem bohatství. Sloužit jí k tomu mají také kurzy bojových umění, výuka kaligrafie nebo lekce vaření. Pekingská vláda se totiž před čtyřmi lety rozhodla vystavět po celém světě síť kulturních institucí, kde se zájemci mohou tyto dovednosti naučit. Po vzoru německého Goethe Institutu, Britské rady nebo také Českých center mají ve světě šířit čínskou kulturu a zvyšovat prestiž říše středu. Konfuciových institutů, jak se čínská centra jmenují, po čtyřech letech funguje již 260 v 75 zemích (pro srovnání – Goethe Institut má na celém světě 128 poboček). Od loňského podzimu je v provozu i jeden český – na katedře asijských studií Univerzity Palackého v Olomouci. „Čínská vláda nám platí jednoho jazykového lektora, multimediální materiály k výuce čínštiny, do knihovny koupila tři a půl tisíce knih,“ říká olomoucký sinolog Kučera. Instituty mají hlavně učit čínštinu. Komunistická vláda si přeje, aby se ji v roce 2010 jako cizí jazyk učilo sto milionů lidí, zhruba trojnásobek dnešního počtu (pro srovnání – angličtinu se jako cizí jazyk učí 400 milionů lidí). Ne každý se ale z první čínské kulturní ofenzivy raduje. „Aby Čína dosáhla svých mocenských cílů, tak ji musí lidé alespoň částečně obdivovat. Čína chce docílit toho, aby ji svět vnímal pozitivně,“ píše se například v loňské zprávě kanadské tajné služby. O politických vězních, cenzuře internetu nebo kulturním útlaku v Tibetu se na Konfuciových institutech přednášet nebude – slouží především propagaci jazyka a kultury. I podle čínské strany je cílem akademií změnit údajně pokřivený pohled Západu na vzestup jejich vlasti. „Je nejvyšší čas, aby nám obyvatelé světa začali rozumět. Až Čínu lépe poznají, tak pochopí, že základem naší kultury a civilizace je harmonie, a naše hodnoty proto nepředstavují pro zbytek světa nejmenší hrozbu,“ píše například deník China Daily. Hledání čínské sochy Svobody Konfuciovy instituty jsou nejviditelnějším projevem aktivnější zahraniční politiky současného prezidenta Chu Ťin-tchaa, která se nese v duchu „měkké síly“. Za měkkou sílu bývá považována atraktivita kultury a hodnot, schopnost státu získat si uznání v očích jiných a určovat mezinárodní pravidla hry. Svých cílů tak země může dosáhnout bez tradiční „tvrdé síly“, jako je nátlak či zásah armády. Socha Svobody, kokakola a Hollywood hrály podle zastánců měkké síly při šíření amerického modelu liberálního kapitalismu ve světě důležitější úlohu než jakákoli vládní politika. Dnešní Čína věří, že se jí to může také podařit. Konfuciovy instituty šíří jazyk a kulturu. Ze státní tiskové agentury Sin-Chua už například africké deníky čerpají stejně často jako ze zpráv renomovaných západních agentur Reuters či AP. Z televizního zpravodajského kanálu CCTV 6 má vyrůst asijská obdoba CNN. Na čínských univerzitách také studuje stále více zahraničních studentů – v roce 2006 165 tisíc studentů ze 185 zemí a toto číslo se má do roku 2010 zdvojnásobit. Čínská vláda a univerzity chtějí Západ, především Spojené státy, zbavit „monopolu na morálku“ v mezinárodních vztazích. A začíná se jim to dařit. Podle průzkumu respektovaného institutu Pew Global Attitudes většina Latinoameričanů a Afričanů hodnotí vliv Číny na jejich zemi pozitivněji než vliv Spojených států a podle průzkumu BBC World Service ve čtyřiadvaceti zemích světa vnímalo Čínu kladně 48 procent respondentů, o deset procent více než Spojené státy. Pro Evropany je Čína pořád hlavně diktatura porušující lidská práva, případně továrna světa. Pro chudé země se ale stala spíše vzorem k následování, příležitostí k tomu, aby už nemusely hledět jen jedním směrem k bohatému Západu.

Zdroj:Respekt

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.