Centrální shromažďovací a překladatelský výbor, jméno pekingského úřadu jako by pocházelo z Orwellova románu 1984. Jeho posláním bývalo představit Číňanům ortodoxní socialistické myšlení, stranický orgán třeba do čínštiny překládal Marxův Kapitál nebo Leninův spisek Co dělat?. Jenže na marxistické spisy před třiceti lety, kdy nastartovaly čínské kapitalistické reformy, začal sedat prach a výbor si musel najít úlohu v nové době. A našel ji. Překvapivě ale v podpoře demokratických reforem. Od roku 1999 výbor, který si ponechal název připomínající časy maoistické „poetiky“, uděluje cenu za demokratické experimenty na lokální a regionální úrovni. „Nápadů na reformy místní vlády je v celé Číně hodně, snažíme se je srovnávat a vybírat z nich ty nejnadějnější,“ říká zástupce ředitele Jü Kche-pching, muž se zkušenostmi ze studijních pobytů v USA a neformální poradce prezidenta Chu Ťin-tchaa, jehož strana práci výboru platí. Kapitalismus v Číně kdysi začal v malých hospodářských zónách na východním pobřeží. Jü věří, že podobně se i politické reformy rozšíří z úspěšných místních experimentů. Hovoří přitom o drobných, lokálních projektech. O soutěži několika politických stran, o svobodě i o rychlých změnách mlčí, a proto na rozdíl od disidentů požadujících demokracii západního střihu neskončil v převýchovném táboře či na psychiatrii, ale ve výzkumném ústavu. Do měst a okrsků, které jeho institut ocení, se vždy začnou sjíždět desítky čínských vědeckých týmů, jež tam zkoumají možnou budoucnost své země. Proti komunistickým feudálům Okrsek Pching-čchang leží ve středočínských horách. Silnice vedou kolem terasovitých polí, na kterých se pěstuje rýže; městečkům dominují šedé siluety paneláků. Rolníci si stěžují na snižující se úrodu a na odchod většiny mladých mužů za prací do vzdálených měst. „Naše hospodářství je pořád zaostalé, zato naše experimenty s demokracií jsou rozvinuté,“ říká pyšně Liou Čchien Siang, šéf okresní organizace komunistické strany. V Pching-čchangu totiž lidé volí stranické funkcionáře ve svobodných volbách – ovšem jen za podmínky, že sami vlastní stranickou knížku. I tento pokus o „vnitrostranickou demokracii“ v jediném z 2500 čínských okrsků je průlomový. Obvykle jsou v Číně všichni funkcionáři jmenováni svými nadřízenými, a zodpovídají se proto spíše jim a straně než lidem, kterým poté vládnou. Přitom jsou právě místní politici – chovající se často spíše jako lokální feudálové – nejslabším článkem komunistického vládního stroje. Právě proti nim a jejich zkorumpovanosti, nikoli proti vládě jedné strany, míří nejvíce občanských protestů. V roce 1993 v Číně proběhlo 8700 veřejných protestů; v roce 2005 jich už bylo 87 000 – na sedmnácti z nich se bouřilo dokonce více než 10 tisíc lidí. Číňané díky kapitalistickým reformám ochutnali možnosti volby na trhu s výrobky a službami, teď už nechtějí být jen tichými poddanými strany. Po jarním zemětřesení v S’-čchuanu například svět obletěly záběry místního komunistického bosse Ťiang Kuo-chua, jak klečí před demonstranty a prosí je o odpuštění a ukončení protestů. Ti mu dále spílali a ukazovali fotografie svých dětí, které zemřely v nekvalitně a narychlo postavených školách. Žalujte stát Centrální vláda nad mnoha lokálními oligarchy ztratila kontrolu, a proto protesty občanů proti nim obvykle nepotlačuje. Letos o nich poprvé otevřeně, navíc se sympatiemi k demonstrantům informovala státní média a několik funkcionářů poté kvůli „dlouhodobě necitlivému chování vůči občanům“ přišlo o práci. Čínští komunisté také poprvé v jakékoli zemi ovládané jednou stranou umožnili občanům žalovat stát. Před pěti lety stát čelil 10 000 žalob a občané v nich zvítězili jen výjimečně; vloni se již stát před soudem musel zodpovídat stotisíckrát a ve čtyřiceti procentech případů prohrál. Jü Kche-pching a mnoho jiných čínských politologů si myslí, že demokratické pokusy musejí začít uvnitř vládnoucí komunistické strany, a proto oceňují experiment v Pching-čchangu. 70 milionů straníků ochutná výhody voleb jako první a ve straně se podle něj vyprofiluje pravicové a levicové křídlo s alternativními programy. Podle zpráv médií se už vloni před komunistickým sjezdem mezi dvěma favority na post příštího předsedy strany – jedním více tržním a druhým více sociálně orientovaným – rozhodovalo v tajné volbě mezi funkcionáři. Skutečnou demokracii s více politickými stranami ale požadují jen drobné skupinky disidentů. Čínské debaty o politických reformách tedy možnost soutěže více politických stran nepřipouštějí, ubírají se úplně jiným směrem, než bychom na Západě očekávali. „Západní demokracie je, jako když jdete do restaurace a volíte si mezi německým, italským a francouzským kuchařem, který pak za vás vybere menu. V Číně máme pořád stejného kuchaře – komunistickou stranu –, ale stále více si smíme volit, co nám uvaří,“ říká politolog Fang Ning z Čínské akademie společenských věd, podle něhož budoucnost čínské politiky leží ve městě Čchung-čching. Zapojit se do rozhodování V městském území Čchung-čchingu žijí čtyři miliony lidí, pod vládu zdejší radnice ale spadá třicet milionů lidí z okolní aglomerace. S’-čchuanské město je tak možná největším na světě, ačkoli o něm v Evropě málokdo slyšel. Zdejší zastupitelé volby nepřipouštějí, přesto chtějí obyvatele města více zapojit do rozhodování. „Pokud vláda na rychlý hospodářský rozvoj nebude reagovat politickými inovacemi, tak nás čekají problémy,“ tvrdí Li Tien-sün, čtyřicetiletý ředitel městského právního výboru a tvůrce zdejších reforem. V Čchung-čchingu totiž organizují veřejná slyšení, na kterých se rozhoduje třeba o cenách hromadné dopravy, o minimální mzdě, o odškodnění rolníků za jejich zabranou půdu. Šesti set slyšení se zatím účastnilo celkem zhruba sto tisíc lidí. O zdejších experimentech bylo v čínských novinách a na webech napsáno 60 tisíc článků a své zkušenosti už Li Tien-sün odpřednášel nejužší státní elitě v úřadu vlády. Podobných pokusů v celé Číně vznikají stovky. Ve stodvacetitisícovém městě Ce-kuo na východě Číny například zastupitelé náhodně vybrali vzorek 275 občanů a odborníci je důkladně seznámili s klady a zápory třiceti možných stavebních projektů. Vylosovaní obyvatelé pak vybrali dvanáct z nich, do kterých podle nich mělo město ze svého omezeného rozpočtu investovat. „Místní vláda se pak doporučením skupiny občanů skutečně řídila,“ píše Mark Leonard v knize What Does China Think?. Nejoptimističtější národ světa Komunistický režim ale pořád sahá k odstrašujícím trestům. Například letos na jaře za „podvracení státu“ ke třem a půl rokům vězení odsoudila Chu Ťia, aktivistu pomáhajícího nemocným AIDS, který kritizoval porušování lidských práv před pekingskou olympiádou. Podle zahraničních organizací zabývajících se lidskými právy sedí v čínských vězeních či psychiatrických léčebnách stále několik stovek politických vězňů. Zpráva Amnesty International uvádí, že v měsících před olympiádou případů porušování lidských práv oproti slibům komunistů dokonce přibylo. Vláda se bojí všech nepředvídatelných událostí, a proto například šikanuje a preventivně zavírá všechny své „nebezpečné“ kritiky. Číňané jsou ale se svými komunistickými politiky spokojeni, za jejich vlády totiž rychle bohatnou – v minulých třiceti letech uniklo 400 milionů Číňanů z pasti chudoby a hladu. Sedmdesát šest procent Číňanů si proto myslí, že se jim za pět let bude dařit lépe než dnes – to z nich podle mezinárodních srovnávacích průzkumů veřejného mínění činí nejoptimističtější národ světa. Podle výzkumu Andrewa Nathana z Kolumbijské univerzity jsou zase Číňané v celé východní Asii nejspokojenější se svým současným režimem – více než třeba Jihokorejci, Tchajwanci nebo Japonci. Čínští komunisté vědí, že se v rychle bohatnoucí zemi musí měnit i způsob jejich vlády. Neustále zadávají studie zkoumající slabé stránky jejich režimu a zkouší se z nich poučit a posílit svůj mocenský monopol. Možná přitom budují sofistikovanější diktaturu, ale řadoví Číňané každým rokem získávají trochu nové svobody.
Další články
Co znamenají čínské barvy
05.06. 2005Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.
První Nobelova cena pro čínského spisovatele
05.06. 2005V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.
Křesťané a komunisté v Číně
05.06. 2005Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…