Člověka to musí napadnout nad novinovými články, které výsledky těchto vědeckých experimentů přinášejí. Jeden z nich publikovala na problematiku vědy a zdraví zaměřená novinářka Carey Goldbergová v deníku International Herald Tribune ze šestého března pod titulkem Západ a Východ vidí svět přes odlišná zvětšovací skla.
ODHADNI ČÁRU
Goldbergová líčí, jak letos v lednu ověřoval existenci hluboce zakořeněných kulturních stereotypů tým vědců z Massachusettského technologického institutu, vedený psychology Treyem Heddenem a Johnem Gabrielim. První úkol spočíval v odhadu délky čáry (lepší výsledky měli Američané), ve druhém šlo o odhad její délky ve vztahu k velikosti čtverce - zde dominovali Asiaté. Při zobrazení mozkové činnosti jejím měřením na bázi změn průtoku krve vyvstávaly rozdíly v aktivitě orgánů myšlení řešitelů. U obou pokusných skupin se oblasti spojené s pozorností aktivovaly více, když si lámaly hlavy nad zadáním, jež vnímaly jako těžší. Pro Američany to byl odhad relace, pro Asiaty změření prosté délky.
V jiném experimentu soutěžily skupiny dětí ve skládání puzzle. Malým Američanům se dařilo nejlépe, když pracovali se skládačkami, které si sami vybrali. Asijské děti dosahovaly nejlepších výsledků s těmi, o nichž jim bylo řečeno, že je pro ně vybraly jejich matky. Hlavní roli zde hrála skutečnost, že americké děti vyrůstají v atmosféře programové nezávislosti a cítí se nejlépe, když v rozhodování mohou uplatnit svobodnou volbu, zatímco ty asijské ovládá vědomí, že jejich zájmy nejlépe zná láskou prodchnuté srdce matky. Celkově při nejrůznějších testech vychází najevo, že lidé Západu, formovaní kulturou k životnímu pocitu nezávislosti, mají sklon soustředit se při vnímání více na centrální objekty než na jejich okolí. Východoasijské kultury, zdůrazňující vzájemnou závislost a dominanci kolektivu, vedou své příslušníky spíše ke vnímání celkového kontextu situace než jejích dominantních prvků.
Vědci se dnes začínají zaobírat otázkou, jak hluboko zmíněné rozdíly sahají; zda experimenty ukazují na skutečné rozdíly v optickém vnímání, nebo jde jen o následek odlišného uvažování. John Gabrieli je přesvědčen, že všichni vidíme totéž, viděné jen jinak "filtrujeme". "Kultura nevnáší změnu do toho, jak svět vidíte, ale spíš, jak jej myslíte a interpretujete," říká. Z toho vyvozuje snazší možnost shody mezi příslušníky rozdílných kultur, neboť se podle něj nevymyká našim rozumovým schopnostem. Podle dr. Denise Parkové z Texaské univerzity není na překážku ani fakt, že s věkem vzrůstá i zapuštěnost jednotlivce do určité kulturní tradice. Některé psychologické studie totiž naznačují, že při přechodu z jedné kultury do druhé se způsoby myšlení a vnímání rychle mění.
KOLIK MÁME ROZUMU?
Optimismus amerických vědců, podle nichž "v komunikaci může dojít k mnoha karambolům" (Parková), avšak stačí si je rozumově uvědomit a vyříkat, je sympatický, není však úplně snadné jej sdílet. Velmi výmluvné jsou vzpomínky analytického psychologa Carla Gustava Junga, jenž ve třicátých letech minulého století jezdíval služebně do nacisty ovládaného Německa. Jeho první dojem po příjezdu do země byl vždy stejný, měl intenzívní pocit, že se ocitl v obřím blázinci. Ovšem po dvou týdnech plně sdílel s domorodci jejich nadšení pro tehdejší realitu, byť jeho brilantní analytický mozek nějaké varovné signály vysílal. Po návratu do rodných Švýcar nevycházel z údivu nad sebou samým.
Jungovu zkušenost lze vysvětlit jeho teorií, pod niž by se v článku zmiňovaní američtí vědci nejspíš nepodepsali a naopak. Podle ní se naše životy odehrávají ve dvou sférách. V jedné používáme chladný rozum, kalkulujeme, počítáme, zvažujeme a dennodenně se pro něco vědomě rozhodujeme. V té druhé o nás rozhodují obrovské síly osobního i kolektivního nevědomí, jež nás formují do velkých a stabilních, společnou kulturou svázaných společenství a velmi neprohlédnutelně a složitě rámují první sféru. Příkladem mohou být právě Jungovy zážitky z Německa, jež však častěji míří k opačnému pólu reakčního spektra. Srážka s cizím prostředím vede spíše k prudkému odmítnutí jeho životních způsobů i hodnot a fanatickému přilnutí k vlastní kultuře. Příkladů v dnešním světě najdeme požehnaně na každém rohu.
Že pravdu má spíš Jung, ukazuje i skutečnost, že Západ z vědomí rozdílů vyvozuje rovnocennost kultur teprve v posledních desetiletích, a to ještě dost váhavě. Fakt, že o ní píše kdejaký humanitní vědec, ještě neznamená, že se s jeho závěry vnitřně ztotožňuje i politik či byznysmen, o obecném povědomí, které nemá k latentnímu rasismu nikdy daleko, nemluvě. Byť koloniálním říším už dávno odzvonilo, pořád je na Západě zcela běžné považovat především východní kultury a mentality v lepším případě za předstupeň kultury naší, v horším za něco, co se musí "přeprogramovat" na naše způsoby vnímání, uvažování a chování, protože ty představují vyvrcholení dosavadních dějin. Koneckonců globalizace je toho jedním velkým dokladem.
Lze namítat, že například vztah islámu k euroamerické kultuře je mnohem militantnější než naopak. Zde se uplatňuje v dějinách mnohokrát vypozorovaná souvislost, že zatímco silnější kultura bývá expanzívní a přezíravá, slabší v sebeobraně obvykle reaguje hystericky. V čem by tedy měla spočívat naděje, že experimenty amerických vědců do těchto vztahů vnesou posun k lepšímu? Kulturní rozdíly se podařilo prokázat na úrovni tvrdých přírodovědných dat, jimž jedině na vědě zbudovaná západní racionalita přiznává reálnou existenci. Už nelze dále tvrdit, že Asiaté a další jsou jiní z příčin ryze duchovní povahy, jež údajně nemají žádnou vlastní existenci, lze je podle nás libovolně vyvracet jako bludy a jejich nositele obracet na naši víru. Mohlo by to přispět ke zkvalitnění mezikulturního dialogu, aby byl konečně brán vážně, byť se v něm těžko kdy dobereme jungovských hloubek.