Dle smlouvy z roku 1898 mezi Čínou a Británií byla k tehdy už britské kolonii Hong Kong na 99 let pronajata Nová teritoria – oblast, kde dnes žije většina obyvatel téměř 7 milionového Hong Kongu. Když po uplynutí pronájmu Británie po 156 1.července 1997 předávala Číně celou kolonii, Čína získala moc nad tehdy už jedním z nejvýznamnějších obchodních a finančních center kontinentu a světa vůbec. Zároveň byl Hong Kongu udělen nový status Zvláštní administrativní oblasti – koncept „jedna země, dva systémy“, prosazený Deng Xiaopingem. Na bázi tohoto systému, dohodnutého už v roce 1984 s Velkou Británií, funguje správní oblast dodnes – Hong Kong se má od Číny odlišovat jak politicky (což se zcela naplnit nepodařilo), tak ekonomicky (dokud bude Čína nazývat svůj kapitalismus specifickým socialismem, pak se toto podařilo naplnit). Až do roku 2047 si Hong Kong ponechá svůj vlastní politický a ekonomický systém a vysokou dávku autonomie s výjimkou obrany a zahraniční politiky. S vědomím, že tento systém znamená prakticky světovou raritu. V době předcházející červenci 1997 se média jen hemžila katastrofickými scénáři o „konci Hong Kongu“ po jedo předání Číně. Tyto vize byly ještě umocněny asijskou finanční krizí, která vypukla těsně po oficiálním předání a která musela Hong Kong nutně dostihnout. Jakoby chtěla dát kritikům zapravdu. Další rány v podobě ptačí chřipky a viru SARS na sebe nenechaly čekat a měly na svědomí dvě hluboké recese. Přesto – nebo právě proto – Hong Kong ukázal, že má tuhý kořínek. Nutno říci, a to dnes čínští představitelé velice rádi zdůrazňují, že většina předpovědí byla neopodstatněně negativní. Ovlivňuje více Hong Kong Čínu nebo Čína Hong Kong? „Dva systémy“ dovolily Hong Kongu dále budovat svou ekonomiku na kapitalistických principech, avšak na úkor většího posunu v rozvoji demokracie. Až na několik výjimek Čína výrazněji do fungování Hong Kongu nezasahovala. V posledních 5 letech se Hong Kongu ekonomicky daří výtečně. Zdravý hospodářský růst, ročně okolo 6%, byl dost možná nastartován právě šoky, kterým Hong Kong musel v posledním desetiletí čelit. Díky transparentnějšímu právnímu prostředí, skvělému přírodnímu přístavu, výbornému spojení se světem a v neposlední řadě vysokému procentu anglicky mluvících obyvatel je místem vhodným pro obchod a finanční transakce. Tisíce zahraničních (a čínských) společností tu mají své sídlo, podnikatelé z pevninské Číny sem jezdí podepisovat kontrakty, nadnárodní společnosti tu rozvíjejí svá regionální zastoupení. Takto to vypadalo pod koloniální správou a zůstalo dnes pro Hong Kong jakousi komparativní výhodou oproti Číně. A zejména v porovnání s velice ambiciózní Šanghají. Ne nadarmo nedávno čínský premiér prohlásil, že pozice Hong Kongu jako finančního a obchodního centra „je nenahraditelná“. A Hong Kong tak je jakousi bránou pro podnikání v Číně. Na první pohled Hong Kong zůstal podobný i pod čínskou správou. Na pohled druhý už lze zaznamenat změny, byť jen postupné a určitě ne radikální. A není to překvapivé, pokud si uvědomíme rozkvět ekonomiky pevninské Číny v posledních deseti letech a také polohu Hong Kongu – přímo v deltě Perlové řeky, oblasti, která je považována za dlouhodobého tahouna čínského ekonomického boomu. Bylo tedy nasnadě přesunout podstatnou část výroby na pevninskou Čínu – a pro Hong Kong to nemusí být nutně hospodářská tragédie, ačkoliv jeho podíl na čínském HDP postupně klesal. Takto kontroluje velkou část investic v klíčové oblasti, zaměstnává zde přes 10 miliónů lidí – a sám se zaměřuje na sféry s vyšší přidanou hodnotou a zejména se profiluje jako ekonomika orientovaná na služby. S tím souvisí i turismus – pod čínskou správou byl podstatně usnadněn přechod osob z pevninské Číny do Hong Kongu. I díky tomuto opatření se do Hong Kongu podívá stále více turistů, hraniční přechody, zejména hlavní tepna z města Guangzhou, jsou neustále napěchované lidmi, přepravní společnosti na jejich přepravě vydělávají horentní sumy. Nelze přesně odhadnout, který z těchto dvou sousedů má na druhého větší vliv. Před deseti lety to snad byl Hong Kong, kdo by se tím mohl chlubit. Dnes je Čína jeho partnerem a „matkou“ a stále více také silným konkurentem. Dle čínského listu China Daily „předběhl“ letos šanghajský přístav ten v Hong Kongu na pozici druhého největšího (v objemu přepravy), v příštím roce by Hong Kong měl porazit i přístav v sousedním Shenzhenu. A Hong Kong ví, že zrovna tato oblast je pro něj jednou z klíčových. Prozatím. Nicméně osud Hong Kongu je minimálně ekonomicky spjat s vývojem na pevninské Číně. Obavy by mohlo vzbuzovat hlavně možné přehřátí čínské ekonomiky – aby properující Hong Kong nestáhlo na dno. Přesto si během hlavních oslav čínští i hongkongští lídři mohli gratulovat k podařenému oboustrannému vývoji – a zdá se, že oprávněně. I podle posledního koloniálního guvernéra, lorda Chrise Pattena, Hong Kong zůstává „velmi zvláštním místem po 10 letech po správném a nevyhnutelném předání pod čínskou nadvládu“. Mohlo by se zdát, že Hong Kong „má všechno“. A běžný návštěvník Hong Kongu tento pocit skutečně získá. Pravdou ale je, že oblasti chybí jedna podstatná věc. Respektive dvě. Začněme s tou první – čistý (v městských podmínkách) vzduch. Opravdu se může zdát, že město (ale i ostatní části Hong Kongu) se brzy udusí. Míra, v jaké je dnes hongkongská obloha znečištěná, může mít i dalekosáhlé ekonomické následky, migraci obyvatel atd. Druhý nedostatek je však o mnoho vážnější a pro mnohé palčivější. Ačkoliv se Hong Kong pyšní jedním z nejsvobodnějších systémů, s nezávislými soudy, spravedlivým procesem, svobodou slova (i přes některé kritiky, že určitá míra cenzury z vlastních řad přece existuje) i shromažďování, jeho občané si nemohou přímo zvolit jejich správce a legislativu. Ačkoliv Čína při převzetí Hong Kongu souhlasila se systémem „obyvatelé Hong Kongu volí hongkongské zastupitele“ a hongkongští se měli konečně dočkat plné demokracie, jsou správci i dnes v podstatě dosazováni Pekingem – vždyť Hong Kongu se výborně dařilo i v „nedemokratických“ dobách britské koloniální nadvlády. Obyvatelé Hong Kongu už však začínají být netrpěliví. V periodikách se toto téma objevovalo v poslední době často. Hlavně ve spojení s březnovým znovuzvolením Donalda Tsanga správcem – ve „volbě“ měl poprvé protikandidáta. Prezident ČLR během své první návštěvy Hong Kongu při této příležitosti a v této funkci měl být svědkem další z řady prodemokratických demonstrací. Ve svém projevu při slavnostní ceremonii opět zdůraznil houževnatost, s jakou se Hong Kong dokázal v poslední dekádě poprat s nečekanými událostmi, které ho ohrožovaly a vyzdvihl nynější oboustranně výhodné vztahy pevniny s Hong Kongem i udržení specifického způsobu života jeho občanů. Ožehavému tématu plné demokratizace se však diplomaticky vyhnul – pouze podotknul, že „obyvatelé Hong Kongu požívali a požívají rozsáhlých demokratických práv a svobod“ a „demokracie zde roste spořádaně“. Podle něho by všechny centrálně přijaté politiky měly být pouze v souladu se zájmem Hong Kongu. Mnozí komentátoři se shodují, že případná plná demokratizace Hong Kongu by byla pro Čínu vlastně dobrou investicí. Hong Kong by pak mohl fungovat jako jakýsi demokratický inkubátor poskytující Číně obrázek toho, jak by mohla v budoucnu sama fungovat. Dohodnutý princip „jedné země, dvou systémů“ by pak byl dodržen do detailu, s Hong Kongem jako předzvěstí směru vývoje pevninské Číny.