Zachrání Čínu SuperStar?

17.11. 2005 Reportáže, analýzy, rozhovory
Je nepochybné, že v Číně se dějí velké věci. Řada světových médií si povšimla čínské obdoby komerční soutěže SuperStar. Zajímavá ale byla především debata po soutěži; mnozí komentátoři totiž přišli s tím, že to byl netradiční závan demokratické soutěže v Číně.

Třebaže oficiální v angličtině tištěný deník China Daily v redakčním komentáři takové souvislosti ironizoval, The Economist ve stejném duchu odpověděl a z téhož článku ocitoval závěr: „Jak by imitací demokracie mohla být volba zpěváka, který má nejmenší schopnost zpívat falešně?“ A sám pak dodal: „To ovšem je demokracie.“Lidem ze zemí s evropskou tradicí demokracie to může připadat směšné, ale velký zájem mladých lidí o tuto soutěž vzbudil mezi čínskými intelektuály naděje, že se nová generace učí demokratickému smýšlení. Nebo je to důkaz, že Čína je před neodvratným kolapsem, jak soudí ve své knize Nastávající zhroucení Číny poradce americké právní firmy v Šanghaji Gordon Ch. Chang?

Sázka na nevládní organizace

Komunistická strana Číny se sice může utěšovat, že má 66 milionů členů, ale čelí stále větším problémům. Chang ve své knize tvrdí, že lidé straně nevěří. Mocenské aparáty jsou si prý této situace alespoň částečně vědomy. Čelí totiž sériím ekonomických, sociálních, environmentálních i politických problémů – roste nespokojenost se mzdami, nezaměstnanost, je nedostatek pitné vody a enormní rozdíl mezi chudým západem a bohatnoucím východem Číny. Co s tím? Mocenské aparáty se rozhodly studovat singapurský model, kde se z iniciativy a za podpory vlády rozvinulo tržní podnikání, které zemičku o počtu necelých tří milionů obyvatel zařadilo mezi nejlépe prosperující země světa. A to pod vedením lídrů autoritativní parlamentní demokracie, v níž je od roku 1959 u moci Lidová akční strana. Pro hledání nové cesty není bez významu, že členy Komunistické strany Číny se už mohou stávat i podnikatelé.Kromě strany samotné jsou i další potenciální síly, které by se mohly stát nositeli změny, mimo jiné také proto, že strana k tomu některé z nich přímo vybízí a jejich aktivity zejména v poslední době začíná podporovat. O tom svědčí zejména mediální kampaň zdůrazňující rostoucí význam nevládních organizací.Způsobem typickým pro čínskou politickou scénu a tradici se význam nevládních organizací náhle široce projevil v dubnu tohoto roku. Šlo o účast nevládních environmentálních organizací na hodnocení důsledků činností pro životní prostředí, kde se environmentalisté vyjadřovali k projektu rekonstrukce nádrže v jednom pekingském parku. V jiném případě se připomínala aktivita rovněž nevládních environmentálních organizací, protestujících již několik let proti výstavbě 13 hydroelektráren na řece Najiang v provincii Jün-nan. Po protestu organizací se ústřední úřady začaly věcí zabývat a v současnosti probíhá hodnocení environmentálních důsledků projektu. Oficiální stanovisko je, že nevládní organizace ve spolupráci s vládou budou hrát větší roli zejména v úsilí o ochranu životního prostředí. Vláda ovšem míní tyto aktivity regulovat.

Hrozící nepokoje

Za druhou skupinu možných nositelů změny se neoficiálně pokládá osm „demokratických“ politických stran. Kontroluje je obdoba bývalé Národní fronty – Čínská lidová poradní konference. Politický potenciál představuje také uvolněný systém výběru a voleb představitelů venkovanů do obecních zastupitelstev.Konečně význam trvalého příkladu má zvláštní správní oblast Hongkong, jehož inspirující role pro politický vývoj Číny je nepopiratelná.Nevypočitatelnou politickou silou je ovšem městské obyvatelstvo. Propouštění lidí v souvislosti s restrukturalizací státních podniků a s tím spojená vysoká nezaměstnanost a nízké mzdy, to vše v minulých letech vyvolávalo řadu nepokojů a stávek. Například v roce 1998 oficiální zdroje uváděly, že v zemi proběhlo 60 000 protestních akcí, v roce 1999 již 100 000, v roce 2003 to údajně bylo opět „jen“ 53 000. Ale zahraniční korespondenti, například z Die Zeit, píší o statisících stávek a nepokojů. Nepokoje vznikají také na venkově, například v důsledku nezákonného předepisování a vymáhání daní místními funkcionáři. Reálnou hrozbu vzhledem k sociálnímu a politickému napětí představuje nebezpečí iredentistických a separatistických nálad. Regionální rozdíly v příjmech jsou značné: v roce 2000 v provincii Che-nan ve střední Číně činil podle časopisu Time průměr ročních výdajů na potraviny 148 USD, zatímco v Šanghaji 473 USD. Nespokojenost bohatých s povinností přispívat na chudé je jednou z příčin obav i mezi prostými občany, že bohaté provincie by mohly odmítnout podílet se na zachování jednoty země. Iredentistické nálady mezi Tibeťany, Kyrgyzy, Turkmeny či Ujgury představují další nebezpečí. Rozpad Sovětského svazu stále nabízí inspirující příklad. Proto je pro centrální vládu tolik citlivá otázka Tchaj-wanu: po celé 19. století až do roku 1949 se Čína pohybovala na okraji rozpadu a trvale zažívala ohrožení své jednoty.

Hledání nových hodnot

Ke změnám ve společnosti ale dochází i z jiného konce. Jako by lidé více než kdy jindy pociťovali absenci myšlenek a hodnot, které vymazala Mao Ce-tungova kulturní revoluce (1966–1976). Vyplňování této prázdnoty je ale obtížný proces, v němž se mísí vliv kulturní tradice s vlivy hodnotových systémů přicházejících či přišlých zvnějšku.Projevem tohoto hodnotového tápání je vznik hnutí Fa-lun-kung, směsi exaltované spirituality spojené se zvládáním tělesných procesů. Režim hnutí pokládá za potenciál chiliastických nálad, a proto je systematicky sleduje a pronásleduje.Pozoruhodný je proces obrozování konfucianismu. Dokonce i strana si osvojuje jednu z jeho základních myšlenek, a to právě ideu „budování harmonické společnosti“, což je v naprostém rozporu s Mao Ce-tungovým „třídním bojem“. Samozřejmě se nabízí otázka, proč to režim dělá. Doufá, že se mu opatrným uvolňováním podaří odstranit možné rozpory, které by vedly k otevřeným konfliktům. Proto má tato konfuciánská myšlenka pro budoucnost Číny takový význam.Neméně pozoruhodný je vliv křesťanství. Sami čínští myslitelé tvrdí, že ani konfuciánská, ani taoistická tradice není s to uspokojivě odpovědět na otázky, které klade současnost – a tím spíše postmodernistická budoucnost. Čína podle nich potřebuje křesťanství z nejrůznějších důvodů: společenských, politických, environmentálních, etických i estetických. Právě proto, že křesťanství je „západní“, mohlo by se údajně stát prvkem doplňujícím a korigujícím modernizační procesy, aby v Číně nevznikla jen jednostranná materiální civilizace, ale i civilizace duchovní. Podle některých pramenů je to především vysokoškolská inteligence a marginalizované vrstvy společnosti, které se dnes ke křesťanství hlásí. Počet křesťanů se přitom odhaduje na 15, ale také 90 či dokonce 150 milionů. Rozdíl lze vysvětlit tím, že menší počet uvádějí vládní prameny, větší počty sami věřící. Má tedy pravdu Changova prognóza citovaná v úvodu? Jedno čínské úsloví zní: „Je mnoho věcí, které si nelze představit, ale není nic, co by se nemohlo stát.“ Zájem Evropy a ostatně celého světa ovšem je, aby Čína nalezla pokojnou cestu soutěskou transformace, kterou prochází.

Václav Mezřický

Další články

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.