Asijské století nebude vůbec příjemné

27.05. 2022 Reportáže, analýzy, rozhovory

 Na jednom z vrcholů krize, vyprovokované ruským útokem na Ukrajinu, celkem nezvykle veřejně vystoupil ve Washingtonu šéf CIA William Burns. Na otázku, kdo je dnes hlavním protivníkem Spojených států, odpověděl: „Nemám o tom pochyb, je to bezesporu Čína.“ A to poté, co skoro celý zbytek vystoupení věnoval Ukrajině a Rusku. Proč je tomu tak?

 

Možná se to dočasně v této chvíli nezdá, ale americký strategický odklon do Asie již ve skutečnosti proběhl. Nejsou dnes na světě dvě provázanější ekonomiky, než je americká a čínská. Rusko-ukrajinský konflikt tento stav v konci jen potvrdí. Američtí stratégové vidí, jak ruská armáda přes svou veškerou brutalitu viditelně není ve stavu porazit Ukrajinu, zemi se 44 miliony obyvatel. A abychom si to dali do kontextu čísel, jen samotná dvě klíčová čínská města, Peking a Šanghaj, mají dohromady 46 milionů obyvatel, přičemž Peking zrovna dokázal zavřít Šanghaj kvůli covidu, který se vrátil. Tato viditelná lekce reálných schopností armád a ekonomik nezůstala na americké straně nepovšimnuta. Čína se ovšem právě nyní zahraničněpoliticky zamotala do vlastní opatrnosti a přílišného spojenectví s Ruskem, což ji nakonec zavedlo až do vod, které Číňané takřka fyzicky nesnášejí – do moře emocí a nepředvídatelnosti. Ani oni dnes totiž netuší, jak daleko je ochoten a schopen prezident Vladimir Putin dojít, tlačen konfliktem, který měl být jednoznačnou několikadenní záležitostí potvrzující ruský vliv v oblasti. A když nevíte, jak daleko a kudy půjde váš partner, nemůžete si ani spočítat, jak dlouho s ním vlastně chcete jít.

 

Z tygra neslézejte
Číňané samozřejmě nepůjdou proti Rusku, které jim zatím zaměstnává hlavního – tedy amerického – protivníka. Zároveň ale již jasně ukázali, že se sami nebudou aktivně účastnit nejistého Putinova dobrodružství, na kterém jim de facto nezáleží. Dosti na tom, že prezident Si Ťin-pching, který je tváří Číny, osobně hodně investoval do vztahu s Putinem. Fotografie z doby, kdy byl ještě ruský prezident vnímán jako tvrdý, rozumný partner s mocnou armádou, byly všude. Představoval přesně to, jak chtěl být Si sám vnímán. Když se nyní za historicky krátkou dobu celosvětový PR image jeho partnera natolik změnil, co s tím? Má se „Si veřejný“ také ve vztahu k Putinovi měnit? Jenže jak? Čínské přísloví říká: „Když jedete na tygru, alespoň z něj neslézejte.“ Každá změna je pohyb, každý pohyb Čínu rozkývá a rozkývanou Čínu nakonec nepotřebuje nikdo a nejméně ze všech Číňané sami. Obvykle rádoby superklidná zahraniční politika Číny vyzařující konfuciánský klid a harmonii je po útoku na Ukrajinu hodně nejistá bárka na vzdálených ukrajinských vlnách. Dokonce i tak symbolický a de facto byrokratický projekt, jako je čínská středoevropská iniciativa 16 + 1, tedy Čína a střední Evropa, už pnutí nevydržel a Litva z něj odešla – a nebude sama. Co také ČLR čekala poté, co se na Litvu zaměřila kvůli jejímu „přílišnému“ uznání tchajwanské kanceláře ve Vilniusu? Nelze si z přátel dělat boxovací pytel, dokonce ani tehdy, když vám k tomu zavdají příčinu. Protože to jsou přece přátelé. Čína je prostě pod tlakem a po velmi dlouhé době najednou neví, co chce a co má udělat. Američané to vycítili, a tak prezident Joe Biden ihned vyrazil na cestu po Asii posílit čínské nejistoty a předvést USA jako alternativu, která má co nabídnout. A při této cestě jde v první řadě o ty státy, kam Biden nepojede – o Čínu a Severní Koreu. Znovu se také vynořuje šest neuralgických bodů Asie a v každém z nich dochází k pohybům větším než v mnoha posledních letech.

 

Voda stoupá jen do voleb
Jižní Korea na první Bidenově zastávce chtěla ujištění, že amerických vojáků a peněz na poloostrově neubude a nedojde k žádnému posunu na lince ke KLDR, se kterým by nebyla předem srozuměna. Peněz a společných vojenských cvičení od dob Donalda Trumpa výrazně přibylo. Čína hned zareagovala cvičením v jihočínském moři. Bidenovi lidé se pokoušeli ještě před cestou komunikovat nějakou míru koordinace s Čínou, kdyby se Kim Čong-un na sebe pokusil v době americké cesty po Asii upoutat pozornost raketovým či jaderným programem. Americké telefony ovšem zůstaly zatím bez odpovědí. Čína mlčí, jako kdyby naslouchala ještě jinému lidovému moudru. Jak mi říkal jeden jejich diplomat: „Voda stoupá jen proto, aby přetekla – a pak zase normálně klesne.“ Mluvil o amerických volbách v listopadu, kdy se spíše očekává kongresový návrat republikánů.  V Japonsku, druhé Bidenově zastávce, šlo nejen o americkou vojenskou přítomnost v zemi, ale i o narůstající rusko-japonské napětí na Kurilských ostrovech, jednom ze zapomenutých dědictví roku 1945. To má potenciál nadělat více problémů, než ostrůvky s 20 tisíci obyvateli naznačují. Navíc tokijský summit i s Australany a Indy má nastartovat IPEF, Indo-pacifický ekonomický rámec, jak Bidenova administrativa složitě nazvala nově vznikající strukturu americko-asijské spolupráce.
O důležitosti tchajwanské otázky pro Čínu není třeba pochybovat, stejně jako o tom, že nejdelší světová hranice mezi Indií a ČLR se už několikrát změnila v linii fronty. A všechny tyto neuralgické body Asie, tedy Tchaj-wan, Kurily, KLDR, indická hranice i sporné nároky na Jihočínské moře, mají jedinou věc společnou – Čínu. Přidejte si k tomu Tibet a Ujgury a zdá se, že Čína je tu takřka všudypřítomná. Poslední z neuralgických bodů – Kašmír a indicko-pákistánský spor – byl čínské medicíny zatím ušetřen. Tedy až do okamžiku, než se pekingské vedení rozhodlo k těm nejlepším vztahům s afghánským Tálibánem. A starou pákistánskou noční můru, tj. být obklíčen Indií i z druhé strany, pomocí Afghánistánu s indickým vlivem, začalo namísto toho převracet do obklíčení Indie státy s výrazně čínskými zájmy, od maoistů v Nepálu až po barmskou juntu.

 

Válka je úplně jinde
A tak zatímco prezident Biden v Jižní Koreji podepisuje čtyřicetimiliardový balík, který by měl pomoci Ukrajině definitivně odvrátit ruskou agresi, válka o budoucí roli USA už dávno probíhá jinde. Rusové to svým nesmyslným útokem na Ukrajinu, při kterém už ztratili většinu důležitých mezinárodních spojenců a hlavně respekt světa, jen důrazně dokreslili. Šéf CIA William Burns měl bohužel pravdu. Žijeme v asijském století a nebude to století ani bezpečné, ani předvídatelné, ani příjemné.


More articles

Nikdo nepochybuje, že Čína je významným hráčem ovlivňujícím mezinárodní ekonomické vztahy. Mnozí se dokonce přiklánějí k hypotéze, že Země Středu (Žong-guò, jak se Čína nazývá ve svém jazyce) jednou bude ekonomickou supervelmocí. K tomuto cíli ale ještě vede dlouhá cesta.

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.