Otevírání se světu, které začalo odklonem od maoismu, se neprojevilo jen továrnami, jež vyrábějí tenisky, džíny a elektroniku pro spotřebitele v bohatých zemích. „Říše středu“ se po dekádách izolace na zbytek světa postupně napojila i v oblasti vědění. Miliony mladých Číňanů vystudovaly západní univerzity, akademici navázali vzájemnou spolupráci a v rámci překladatelských projektů byl do čínštiny převeden nespočet děl západních vědců, historiků a myslitelů.
Dění v Číně je však pro Západ stále skryto za závojem složitého jazyka i odlišné kultury. Významným faktorem je samozřejmě působení komunistické politické propagandy a cenzury, viditelné i v anglicky psaných státních médiích typu novin Global Times. Její projevy mohou snadno svést k závěru, že Čína je totalitním monolitem srovnatelným se Sovětským svazem, kde není třeba příliš zkoumat nuance a k zajímavým veřejným debatám ani nemůže docházet.
Podle sinologa Davida Ownbyho z univerzity v kanadském Montrealu to je však mýlka. Zvláště v letech 2000–2015 probíhala – a v okleštěné podobě stále probíhá – jedna z nejživějších intelektuálních debat o směřování Číny za poslední století. „Vůbec netušíme, o čem mluví a co si myslí momentálně druhá největší mocnost světa. Takže ji nemůžeme ani pochopit,“ řekl Ownby Respektu. To není jen důležité, protože bez porozumění sílící Číně a jejím vnitřním proměnám půjde stěží porozumět 21. století, ale také zajímavé: v čínském zrcadle totiž můžeme vidět i naše vlastní myšlenky, které v jiném prostředí žijí vlastním životem.
Nepřekročit hranici
Čínská intelektuální debata má – a vždy měla – své hranice. Nepřijatelná je otevřená a radikální kritika státních vůdců a komunistické strany a za vlády prezidenta Si Ťin-pchinga, zvláště v posledních pěti letech, byla zpřísněna cenzura a rozšířen seznam citlivých témat. „Nesmíte se chovat tak, jak to na Západě od intelektuála očekáváme, tedy říkat mocným zpříma pravdu do tváře. Tím překročíte hranici, stanete se disidentem a je s vámi konec,“ vysvětluje Ownby. „Intelektuál je v čínské tradici spíše někdo, kdo mocným šeptá do ucha.“
Spolu s kolegy předloni vydal sborník esejů současných čínských intelektuálů nazvaný Voices from the Chinese Century. Public Intellectual Debate from Contemporary China (Hlasy z čínského století. Veřejná intelektuální debata v současné Číně) a provozuje webovou stránku Reading the China Dream.com (Číst čínský sen), kde zveřejňuje překlady aktuálních čínských esejů. Vyhýbá se propagandistickým textům, ale na druhé straně i disidentům, jimž se už podle jeho soudu na Západě pozornosti dostává. Jeho misí je zaplnit mezeru v našem poznání.
„Vytvořit snadno přístupný zdroj, kde se západní čtenář bude moci seznámit s ekvivalentem čínského Davida Brookse, Davida Fruma, Francise Fukuyamy nebo Charlese Taylora,“ popisuje s odkazem na známé americké intelektuály. Překládá proto čínské autory, kteří „hrají“ podle pravidel komunistického vedení, aniž jsou mluvčími strany či státu. „Někdy jsou vysoce kritičtí vůči krokům vlády nebo rysům režimu, ale navigují bouřlivými vodami polosvobodné diskuse způsobem, jenž je nepřivede do problémů a současně maximalizuje jejich vliv,“ dokresluje.
Jejich výrazným tématem je čínský vzestup. „Kolaps Sovětského svazu, úpadek Spojených států a setrvalý růst Číny mnoho myslitelů přivedl k názoru, že se dějiny ocitly v zásadním bodě obratu. Podobně jako když kolabovaly monarchie a na jejich místo nastupovaly demokratické republiky nebo když Spojené státy vystřídaly Velkou Británii v pozici hlavní globální mocnosti,“ pozoruje Ownby. „Intelektuálové se snaží pochopit tuto změnu, interpretovat příčiny čínského vzestupu, ponaučení z nich a jejich důsledky.“
Z kritiků zastánci
Na svém webu dělí čínské intelektuály do tří hlavních proudů a přes všechny výhrady to pro základní přehled považuje za užitečné. První skupina, nová levice, spíše než z maoismu vychází ze západní akademické levice včetně postmoderny a kritických teorií. Přední představitelé byli kritičtí vůči tržním reformám, k nimž v Číně docházelo zvláště v devadesátých letech. Vnímali je jako spolčení vlády s velkým kapitálem proti zájmům chudých, pranýřovali rychle rostoucí nerovnost a podmínky v obřích továrnách.
V novém miléniu, a zvláště pak v posledních deseti letech však změnili perspektivu – a naopak se z nich stali zastánci silného státu a obhájci současného režimu. K obratu přispěl rychlý pokles venkovské chudoby i zlepšení situace dělníků a pocit, že socialismus vítězí – a že Čína vymyslela jeho nový model, který by mohl inspirovat Afriku, Latinskou Ameriku i další regiony.
Jeden z výrazných hlasů čínské debaty, politolog Wang Šao-kuang, po celá devadesátá léta vyučoval na americké Yaleově univerzitě, nyní je emeritním profesorem na Čínské univerzitě v Hongkongu a profesorem na elitní Univerzitě Čching-chua v Pekingu. Ve svých dílech kritizuje západní model reprezentativní demokracie, která podle něj klade přílišný důraz na volby. „Považoval jsem jej za vzor demokracie, proto jsem odešel studovat do Spojených států, ale postupně tam rostla má nespokojenost. Zvolení politici totiž mnohdy nereagují na přání a stížnosti voličů,“ řekl v rozhovoru s webem Books & Ideas. Upřednostňuje model responzivní demokracie, která – například pomocí interních průzkumů a zpráv nižších stranických kádrů – přímo reaguje na potřeby a přání „lidu“. Příkladem je podle jeho názoru právě současná Čína, jejíž občané své vládě a systému podle mezinárodních průzkumů důvěřují více než Američané. Cenzuru, potřeby etnických menšin, osud disidentů, neexistující dělbu moci a další příklady porušování svobod v tomto výkladu opomíjí.
Druhým výrazným proudem jsou neokonfuciáni, v podstatě konzervativci. Ti vzestup Číny vysvětlují tím, že se odvrátila od dvou velkých západních idejí – sovětského socialismu i liberální demokracie – a vrátila se ke svým kulturním kořenům. Čínu považují za svébytnou civilizaci, která vyrůstá z konfuciánských hodnot a tradic velkorysého autoritářského vladaře.
Trump zachránce
Třetím výrazným proudem jsou liberálové, k nimž bývají řazeni spíše levicoví autoři i pravicoví příznivci trhu bez přívlastků. Spojuje je přesvědčení, že čínský politický systém má spoustu slabin, k jejichž překonání jsou potřebné klasické liberální nástroje: vláda práva, ústavnost, demokratické elementy. Podle Ownbyho k nim patří většina profesorů na univerzitách a měli navrch v prvních dekádách čínského otevírání se světu, kdy převažovala víra v pokračující reformy systému, včetně politických.
Nyní jsou však ve velké defenzivě. Jednak proto, že Čína růstu dosáhla, aniž by se řídila jejich radami, a jednak skrze zmíněný tlak Si Ťin-pchinga, jenž upevňuje autoritářské rysy režimu. Masivně například zakročil proti blogosféře, ve které intelektuálové houfně publikovali. Čínští liberálové však nadále varují před posilováním moci státu, třeba nepřímým poukazováním na historii Japonska a Německa, kde vše vyvrcholilo fašismem a válečnou katastrofou. A autorům z nové levice vyčítají, že se dávají do služeb tohoto Leviathana podobně jako filozof Martin Heidegger v Německu třicátých let.
Výrazným zástupcem liberálního tábora je Sü Ťi-lin, jenž působí na Východočínské univerzitě v Šanghaji. Vzestup Číny nevysvětluje „čínskou kulturou“, podle něj k němu významně přispěla výměna a kontakty se Západem. Kritizuje teze o čínské výlučnosti a odmítání univerzálních hodnot, například lidských práv, ze strany neokonfuciánů (a oficiálních míst). Naopak navrhuje, aby Čína v debatě hledala své pozitivní hodnoty a recepty, které mají univerzální charakter a jsou přitažlivé pro ostatní. Bez tohoto posunu se země nemůže stát vyspělou velmocí.
Řada čínských liberálů v minulých letech zkoumala dění v USA včetně hnutí Black Lives Matter a před volbami výrazně podporovala Donalda Trumpa. Důvodem nebyl souhlas s jeho tvrdým postojem vůči vládě v Pekingu. Čínští liberálové kritizují americkou progresivní levici, která z jejich pohledu omezuje svobodu slova, prosazuje politiku identit a oslabuje tím Ameriku i klasické liberální principy. „Upínají se ke Spojeným státům, chtějí, aby držely prapor demokratických principů, které jsou v Číně tak pod tlakem. V Trumpovi viděli politika, který politické korektnosti a úpadku brání,“ říká Ownby. „Bylo pozoruhodné číst, jak čínští autoři kritizují americkou politiku vůči menšinám a dávají rady – a mlčí o Ujgurech nebo Tibetu.“
Podobně nerozebírají další palčivá témata: podmanění Hongkongu a napětí mezi Čínou a Tchaj-wanem. Nejde nutně jen o cenzuru, podle Ownbyho je možné, že by i ve svobodném prostředí většina intelektuálů situaci vnímala jinak než my: k osudu menšin by byli třeba podobně necitliví jako většina bílé Ameriky před několika desítkami let. „Že čínský mainstream mlčí k tématům, která nám dělají největší starosti, ale neznamená, že neříká nic zajímavého,“ shrnuje.