Na začátku tohoto tisíciletí se mluvilo o Číně jako o nastupující ekonomické supervelmoci. Čínská makroekonomická data překonávala všechna očekávání a schopnost Číny dosahovat vysokého růstu HDP neměla ve světě obdoby. Proto také byla v hledáčku investorů a investiční příběhy rostly jak houby po dešti. Ovšem v posledních dvou až třech letech dochází k útlumu dynamiky růstu čínského hospodářství.
Tempo růstu čínského hospodářství od roku 2002 až do vypuknutí finanční krize neustále přibývalo na dynamice, a dokonce v letech 2005 až 2007 jsme byli svědky více než desetiprocentního růstu ročně. V průběhu finanční krize kleslo tempo růstu hospodářství na "pouhých" šest procent, ale vzápětí se vzepjalo opět k desetiprocentnímu vzestupu. Ovšem to se jednalo o poslední výstřel a od té doby dochází k postupnému ochlazování a ekonomickému vystřízlivění. Fenomenální výkon tempa růstu nad deset procent byl dán především díky exportu a investiční činnosti.
Úspěšná exportní politika
Soukromé firmy z vyspělého světa začaly v 90. letech přesouvat díky levné pracovní síle své továrny do Číny a následně exportovaly své zboží zpět na vyspělé trhy. K tomu se přidala i čínská vláda, která kupovala zahraniční dluh, především americký. Tímto způsobem umožňovala Čína financovat západnímu světu spotřebu výrobků, které byly vyrobeny v Číně. K tomu ještě čínské autority držely jüan podhodnocený, aby jejich výrobky mohly zaplavovat západní trhy a drtit tamní konkurenci.
Avšak tento model není dlouhodobě udržitelný, protože v delším období se západní trh levnými výrobky saturoval, měnový kurz není možné držet donekonečna ve fixním módu a dále dochází k růstu mzdových nákladů.
V roce 2005 dosahovala průměrná roční mzda v čínském průmyslu necelých 45 tisíc korun. Za osm let se mzda více než ztrojnásobila a v roce 2013 dosahovala již téměř 140 tisíc korun.
K tomu ještě přičtěme důsledky splasknutí hypoteční bubliny v USA (2008/2009) a dluhovou krizi v Evropě (2011/2012), čímž poptávka z hlavních exportních trhů Číny byla značně oslabena. Potom se dostáváme u přebytku běžného účtu z vrcholu 10,1 procenta HDP v roce 2007 na úroveň dvou procent v minulém roce. Tento útlum exportní činnosti se samozřejmě projevil i na tempu růstu HDP, kdy vrchol exportní činnosti korespondoval i s vrcholem tempa růstu HDP.
Investiční katapult
Jelikož se výroba přesouvala do Číny, tlak na růst mezd rostl. Růst reálných mezd vedl k vyšší kupní síle. Navíc Číňané nejsou zvyklí utrácet a mají nízký sklon ke spotřebě. Například vládní a soukromá spotřeba v USA činí téměř 90 procent HDP. Ale v Číně celková spotřeba (vlády a soukromého sektoru) netvoří ani polovinu HDP. Z tohoto důvodu se Čína v průběhu 90. let připravila k nádechu a skrze státem vlastněný bankovní sektor využívala úspory a především monetární expanzi k financování investic do infrastruktury. Investiční činnost se podílela na tvorbě HDP z jedné poloviny.
Od poloviny 90. let kontinuálně roste zadlužení soukromého sektoru vztaženo k HDP. V letech 2003 až 2008 došlo k poklesu zadlužení, protože investiční činnost byla kompenzována podporou výše zmíněného exportu. Ale po hypoteční krizi v USA a později probíhající dluhové krizi v Evropě se poptávka po čínském zboží neobnovila v plné výši. Proto čínský bankovní sektor opět povolil úvěrové kohoutky a zadlužení soukromého sektoru od roku 2009 znovu nabralo růstovou trajektorii.
To se projevilo i na tempu růstu HDP po prudkém propadu z přelomu let 2008 a 2009. Nicméně jak vypadl exportní kanál a zároveň zadlužení rostlo, tempo růstu HDP pozvolně ztrácelo a stále ztrácí na síle, protože růst hospodářství nelze v dlouhém období udržet pouze investiční činností.
Nutný krok stranou
Ochlazení čínské ekonomiky, respektive snížení investiční činnosti s sebou přineslo i klesající ceny komodit. Je zajímavé, že od roku 2011, kdy výrazně klesá tempo růstu čínského HDP, dochází i k poklesu cen komodit. Je to tím, že hlad po komoditách ze strany Číny neustále existuje, ale tempo růstu poptávky po komoditách se zastavilo a důlní společnosti naprojektovaly svoje investice na dynamické rostoucí tempo Číny. Tím vznikl převis nabídky nad poptávkou a nutně docházelo k poklesu cen komodit. Čína se tedy postupně dostala do stavu, kdy exportní kanál nefunguje dostatečně a stav zadlužení soukromého sektoru je příliš vysoký, aby investiční činnost mohla být tahounem hospodářství. Vláda tak byla postavena před problém, který vyřešila chytrým krokem stranou. Minulý rok na podzim totiž vyhlásila změnu směru vládní politiky. Cílem do budoucna nebude investiční činnost, ale podpora domácí poptávky a spotřeby obyvatelstva, tak aby poměr investic a spotřeby byl v obráceném gardu, než jak tomu bylo doposud.
Než se tak stane, budeme svědky určitého přechodového období, které s sebou ponese i nepříznivé znaky. Některé z nich se projevují již nyní. S tím, jak se zpomaluje tempo růstu hospodářství, některé investiční projekty nejsou dokončovány, a tudíž i poskytnuté úvěry jsou v ohrožení. Banky začínají utahovat úvěrové kohoutky a úvěrová portfolia bank se mírně zhoršují. To vede k tlaku na růst mezibankovních úrokových sazeb. Proto již několikrát čínská centrální banka podpořila mezibankovní trh značnou likviditou.
Utažení hospodářství a odklon čínské vlády od podpory investiční činnosti se do značné míry začíná projevovat i v korporátní sféře, kde jsme byli svědky první neschopnosti splatit dluhopisy denominované v domácí měně. Trh se bude muset od špatných investic vyčistit a to přinese i dočasnou zvýšenou volatilitu.
Ovšem výsledkem bude přechod od více plánovaného k více tržnímu hospodářství, což bude implikovat efektivnější alokaci kapitálu.
A to se stane zdravým základem budoucího udržitelného růstu. HDP v roce 2013 vykázal růst 7,7 procenta. Z dlouhodobé nastavené politiky Číny usuzuji, že tempo růstu tamního hospodářství ještě klesne přibližně o dva procentní body. Nicméně pořád se bude jednat o solidní a hlavně již zdravější růst nevytvářený uměle skrze fiduciární emisi, tj. skrze nekryté tisknutí peněz (což dnes činí de facto všechny centrální banky).
Transformace ekonomického modelu je nutností, která v delším časovém horizontu přinese Číně prvenství v podobě nejsilnější ekonomiky světa. ?