JE TO ZVLÁŠTNÍ VÝSTAVA. V Císařské konírně Pražského hradu vás u vchodu vítá rudý laminátový komiksový hrdina. Za ním portrét vůdce Mao Ce-tunga. Opodál černoch s bílým psíkem na obří dolarové bankovce, naproti Che Guevara. Čínská komiksová variace na reklamy na coca-colu, hned vedle nadšení budovatelé s logem společnosti Walta Disneyho. Jako by Čínu posledních patnácti let ovládl pop art. Ovšem, vykořeněný pop art v čínské realitě. Jednotlivá díla – na výstavě jsou vystavené zejména závěsné obrazy – vynikají technickou zdatností zpracování, ale něco vám na nich přesto nehraje. Totiž tam, kde Evropan zpravidla hledá kontext, čínští umělci často bez znalostí historických souvislostí používají naše kulturní symboly jako dekorativní prvek. Petr Nedoma, ředitel Galerie Rudolfi num, kde byla v roce 2008 uspořádána asi nejlepší a nejsrozumitelnější výstava čínských umělců u nás, napsal v katalogu Čínska malba: Zhang Xiaogang, Fang Lijun a Feng Mengbo stále platná slova: "Číňanům se velmi těžko zdůvodňuje, proč si vybrali z bohaté zásobárny evropské kultury to či ono. Lze si dobře představit situaci, kdy někdo projde určitým školením na akademii v Číně, kde se ještě dnes může setkat s něčím tak archaickým jako pozůstatky akademického realismu konce devatenáctého století, že se s touto výbavou pokouší pracovat dál. Je to proto, že pro něj má za prvé pozitivní referenci tím, že mu byla nabídnuta na škole, a za druhé je pro něj osobně bez jakékoli další konotace, emocionální zátěže, neboť nic neví o historickém kontextu, netrpí ideologickým resentimentem a netrápí ho, že z jistých důvodů a historického vývoje je třeba v Evropě tento styl považován mírně řečeno za překonaný." BEZ LADU A SKLADU Více než čtyřicítku současných čínských umělců ze tří generací vybral a do Prahy přivezl pekingský kurátor a galerista Sin Tung-čeng, který Reflexu řekl: "Po nástupu komunismu k moci, po roce 1949, mohli v Číně vystavovat jen tzv. oficiální umělci, kteří přijali linii socialistického realismu. Další umělci jako by neexistovali. Od osmdesátých let, kdy ekonomické reformy začaly postupně otevírat hranice a dorážely k nám první informace ze svobodného světa, se na veřejnosti objevují první čínští avantgardisté. Já po studiích odjel na konci osmdesátých let do Paříže, kde jsem pracoval v Galerii de France. Čína tehdy stále ještě byla uzavřena venkovnímu světu. Jsem vlastně hodně šťastný, že jsem ze stejné generace dnes úspěšných čínských umělců, které jsem od devadesátých let měl a stále mám možnost postupně představovat světu. A až jednou v budoucnosti budeme mít v Číně dostatek svobody pro kreativitu, přivezeme i další opravdová překvapení. Naše společnost se překotně mění a žijeme ve zcela specifické době, přestože je v Číně stále u moci komunistická strana." Je třeba poznamenat, že do Prahy nepřivezl špatné umění, přesto působí výstava značně neosobně. Propagační ráz je z výstavy cítit více, než je zdrávo. Upřímně řečeno, když jsem to měl za sebou, napadlo mě, zda máme vůbec zapotřebí vystavovat v prestižních prostorách Pražského hradu putovní jarmark s uměním, který k nám doputoval přes Sofii a Bukurešť? BYZNYS PŘÍLEŽITOSTI Odpovědí budiž fakt, že výstavu organizovalo Ministerstvo kultury Čínské lidové republiky ve spolupráci se Smíšenou česko-čínskou komorou vzájemné spolupráce. Umělecký projekt se stal vítaným prostředkem k prezentaci obchodních zájmů a velká gala party, která se na Pražském hradě konala minulý týden, je toho přímým důkazem. Dva z přítomných čínských umělců (Feng Čeng-ťie a Jang Sün) byli vypárováni našimi výtvarníky (Janem Pištěkem a Petrem Písaříkem) a za několik hodin ve dvojicích namalovali obrazy, které šly do dražby, z níž vyšel vítězně Vladimír Mlynář, bývalý šéfredaktor Respektu, později ministr informatiky a dnes zástupce PPF. Výsledek na první pohled skvělý, o celkovou sumu jeden milión korun se společně podělily dvě nemocnice, jedna česká a druhá čínská. Večírek i výstava tak asi splnily očekávání, velké firmy, jako jsou PPF, KKCG, J&T nebo Vítkovice Power Engineering, svou přítomností na večírku dokázaly, jak si spolupráce s čínskou stranou váží. Jenže ono to s čínským uměním není tak jednoduché, jak se nám podobné akce snaží vsugerovat. Nejslavnější čínský umělec současnosti Aj Wej-wej je stále disidentem ve své zemi a policie mu před několika lety rozbourala ateliér. A když jsem se na něj na výstavě ptal jak kurátora Sin Tung-čenga, tak i zúčastněných umělců, mlčeli. Anebo opakovali naučené poučky o tom, jak se Čína mění, jak je v posledních pěti letech jejich ministerstvo kultury otevřené novým podnětům. Připomnělo mi to situaci, která už po dvacet let vládne na benátském Biennale. Každý druhý rok se na něm násobí přítomnost oficiálních i neoficiálních čínských umělců. Často velmi zajímavé projekty jsou podporované čínským státem. Dotýkají se i otázek, jež byly v Číně před pár lety tabu: například ekologie. Jenže letos – stejně jako přede dvěma lety – se dostalo největší pozornosti Aj Wej-wejovi. Jeho práce byly dokonce přítomny na třech na sobě nezávislých expozicích, včetně německého pavilónu. Asi nejvýmluvněji promlouvá jeho instalace S. A. C. R. E. D., v níž se vyrovnává se svým uvězněním čínským režimem dva roky zpátky. Aj Wej-wej v životní velikosti na policejním výslechu, Aj Wej-wej spící, jak nad ním stojí a neustále ho sledují dva četníci … Těžko se pak oslavuje čínské umění. Na druhou stranu je nutno uznat, že současné čínské umění má své další hvězdy, žádané na evropském trhu. Například Feng Čeng-ťie, jenž v "konírně" vystavoval warholovský portrét čínské ženy v ceně přibližně sedm až osm miliónů korun. Probíhající výstava s poněkud zavádějícím názvem PEKING – PRAHA poskytuje možnost ke krátkému a nesourodému nahlédnutí do stavu čínské výtvarné scény, není však uceleným uměleckým projektem, na který by se mohlo vzpomínat ještě po několika letech.