Kvůli hospodářským podmínkám a společenským médiím jsou dnes protesty v Číně častější a vládcové země musí našlapovat opatrně
V průmyslové zóně poblíž Čcheng-tu, hlavního města provincie S’-čchuan na jihozápadě Číny, jeden barevně vyvedený nápis hlásá, že živelně rozlezlý komplex továren je "líbezná, harmonická a šťastná čtvrť". Tisícům rozzlobených ocelárenských dělníků muselo jistě cukat v obličeji, když na počátku ledna kolem tohoto hesla pochodovali a dožadovali se vyšších mezd. Jejich třídenní stávka byla na státní podnik neobvykle rozsáhlá. Vzhledem ke zpomalení růstu čínského hospodářství je ale takových nepokojů na obzoru víc.
O protestech, které začaly čtvrtého ledna v okrese Čching-paj-ťiang rozkládajícím se 40 minut jízdy na severovýchod od Čcheng-tu po dálnici, jež protíná mozaiku políček se zeleninou a bambusové hájky, čínská státní média neinformovala. Ale zprávy o stávce se rychle rozšířily po internetu. Po mikroblozích kolovaly fotografie velkého davu dělníků ze společnosti Chengdu Steel and Vanadium z Pchantangské skupiny, jež od nájezdu na dálnici odděloval policejní kordon. Rozšířily se zprávy, že policie se snažila rozehnat dělníky slzným plynem. Nakonec, jak už to bývá – a bezpochyby na základě vládního nařízení – vedení továrny přinejmenším částečně ustoupilo. Dělníci dostali přidáno, i když méně, než chtěli. Manažerské mzdy byly zmrazeny.
V posledních letech jsou stávky čím dál častější v soukromých továrnách a dělníci se v nich nezřídka dožadují vyšších mezd nebo lepších podmínek. Tak jako u státních firem političtí funkcionáři obvykle majitele firem donutí, aby stávkující uplatili. Domnívají se totiž, že po kapitulaci se zpráva o stávce nedostane do médií a tím se zabrání šíření nepokojů. Ovšem explozivní nárůst oblíbenosti čínských verzí Twitteru umožnil demonstrantům
snadno okamžitě zprostředkovat informace i fotografie ohromnému publiku. Schopnost komunistické strany zabránit šíření vlnek neklidu slábne – a zrovna v čase, kdy se pravděpodobnost nepokojů kvůli ekonomickým podmínkám zvyšuje.
Vztek u dna
V levné restauraci v Čching-paj-ťiangu naproti noclehárně pro pchantangské zaměstnance si špinaví ocelárenští dělníci stěžují, že vládní slib příplatku 260 jüanů (41 dolarů) měsíčně vůbec nestačí. Mnozí z nejhůř placených zaměstnanců vydělávají pouze 190 dolarů měsíčně. Ale dělníci vědí, že ocelářství se obecně potýká s obtížemi – a že houževnatí potížisté se mohou dočkat tvrdé odplaty. Policejní oznámení varuje stávkující, kteří budou "nadále narušovat veřejný pořádek", před stíháním, které by mohlo vést až k uvěznění. Tajní agenti sledovali autora tohoto článku v neoznačeném autě.
Za to vše zčásti může omezení čínských vládních výdajových stimulů a bezstarostné (mnozí by spíš řekli bezhlavé) úvěrové bankovní politiky, k němuž došlo po nástupu globální finanční krize v roce 2008. Rozjelo se méně stavebních projektů; poptávka po oceli začala stagnovat. Pchantangská továrna v Čching-paj-ťiangu prodělává. V říjnu vzrostl počet ocelářských firem ve ztrátě z devíti na pětadvacet. Ačkoli vláda má dnes menší obavy z inflace než ještě před pár měsíci a trochu uvolňuje ekonomické brzdy, ocelářství čekají hubené časy. Některé podniky se možná budou muset zavřít.
Celkový hospodářský růst pořád vypadá robustně. V posledním čtvrtletí roku 2011 vzrostlo HDP meziročně o 8,9 procenta – což by Číně téměř kdekoli jinde mohli závidět, ovšem tempo růstu bylo nejpomalejší od druhého čtvrtletí roku 2009. Zpomalení je zatím mírné a v souladu s vládním úsilím zabránit přehřátí ekonomiky. Vedení má ovšem stále obavy, že nadcházející rok by mohl být nezvykle těžký.
Největším odběratelem čínského zboží je Evropa – a agonie eurozóny uvrhla mnohé výrobce v zoufalství. Klesající poptávka v Evropě i Americe si na továrnách vybrala svou daň. Stávka ocelárenských dělníků byla v posledních měsících jednou z mnoha, přičemž k většině z nich došlo v srdci čínského exportního průmyslu u pobřeží (viz mapa).
Čínští vývozci dnes nečelí tak velkému šoku jako na sklonku roku 2008, kdy se v důsledku finanční krize zčistajasna propadla poptávka, což vyústilo ve ztrátu až dvaceti milionů pracovních míst pro přistěhovalce. Ale tenkrát se Čína rychle zotavila, v čemž jí pomohl výdajový stimul ve výši čtyř bilionů jüanů (což při dnešním směnném kurzu představuje více než 630 miliard dolarů), stejně jako vlastní fiskální pobídky rozvinutých ekonomik. Dopad na přistěhovaleckou pracovní sílu dále změkčil souběh nejhoršího propadu se svátkem příchodu nového lunárního roku, kdy většina přistěhovalců odjíždí na delší dobu domů.
Tentokrát čelí vývozci setrvalému pomalému růstu v rozvinutých ekonomikách a riziku, že by se potíže eurozóny mohly zhoršit. Čínští politici si nepřejí další úvěrový mejdan, který by mohl finanční systém zatížit dalšími nedobytnými dluhy – úplně stačí ty, které se nashromáždily v předchozím kole bezhlavého půjčování. Relativně nízký rozpočtový deficit (zhruba 2,5 procenta HDP v roce 2010) dává čínským politikům prostor k větším výdajům na sociální bydlení, sociální zabezpečení, daňové úlevy pro malé podniky a na spotřebitelské pobídky. To vše by mohlo podpořit soukromou spotřebu.
Nervozita na vrcholu
Čína se chce v dlouhodobém horizontu přestat spoléhat na export a investiční projekty, jako jsou silnice, železnice a předražené rezidenční projekty, a motorem růstu se má stát domácí spotřeba zboží a služeb. Ale tato proměna bude náročná a potrvá dlouho. Politici nestojí o šokovou terapii, protože ta by mohla ohrozit pracovní místa mnoha ze 160 milionů přistěhovalců z venkova představujících onu levnou pracovní sílu, která stojí za čínským vývozem.
Toto ekonomické dilema se vyostřilo v okamžiku, který je pro místní komunistickou stranu velmi choulostivý. V druhé půli letošního roku (nejspíš v říjnu nebo listopadu) strana po pěti letech uspořádá sjezd, již osmnáctý od svého založení v roce 1921. A na něm se začnou odvíjet rozsáhlé změny v nejvyšším vedení země.
Sjezd "volí" nový třísetčlenný Ústřední výbor (ve skutečnosti jeho členy vybere nejvyšší vedení). Ten se okamžitě sejde a schválí novou podobu politbyra, tedy orgánu, který má v současnosti 25 členů. Z devítičlenného nejužšího vedení politbyra, tedy z jeho stálého výboru, odchází hned sedm členů. Dvě jmenování jsou prakticky jistá: viceprezident Si Ťin-pching převezme funkci po prezidentovi Chu Ťin-tchaovi (jakožto šéf strany po sjezdu a jako prezident napřesrok v březnu); a Li Kche-čchiang, jenž nahradí svého šéfa, premiéra Wen Ťia-paa, rovněž napřesrok v březnu. O další místa se bude ještě hodně bojovat.
Takovou výraznou změnu vedení zažila Čína naposledy před deseti lety – a je to poprvé od sklonku osmdesátých let, kdy se nástup nové generace vůdců kryje s takovými hospodářskými problémy. Posledně v roce 1988 vypukla inflace a zamíchala s Teng Siao-pchingovými plány na nástupnictví; dala totiž konzervativcům munici k útoku na jeho liberální chráněnce. Stranický boj vypukl veřejně následujícího roku, když se na náměstí Tchien-an-men shromáždili studenti požadující větší svobody.
Dnes strana čelí úplně jiným hrozbám, ale její vedení nadále straší přízrak rozsáhlých nepokojů. V posledním desetiletí se v Číně etablovala rozsáhlá střední třída – podle některých čínských vědců k ní patří bezmála 40 procent městské populace – a z venkova do měst stále směřuje ohromný počet přistěhovalců. Strana nehodlá nic riskovat. Velký počet tajných v civilu ustavičně střeží náměstí Tchien-an-men a jeho okolí. (Od roku 2008 jeho návštěvníci musí podstoupit prohlídky, na jaké jsme dnes zvyklí na letištích.) Když na počátku loňského roku začaly po internetu kolovat anonymní výzvy, aby se občané shromáždili ve středu Pekingu a vyjádřili podporu povstáním vypukajícím v arabském světě, nebylo jako shromaždiště uvedeno náměstí Tchien-an-men, ale blízká obchodní ulice Wang-fu-ťing. V reakci na to policisté zaplavili i tuto oblast.
V deltě Perlové řeky, kde se vyrábí zhruba třetina čínského vývozu, se choroba projevuje spoustou příznaků. Před tchajwanskou továrnou v Tung-kuanu přes deset policistů s helmami na hlavě a obušky v rukou sleduje, jak si malá skupinka rozzlobených dělníků stěžuje, že majitel utekl. Továrna (která vyrábí masážní křesla) není s to splácet dluhy. Dělníci se obávají, že po svátcích spojených s lunárním rokem se nebudou mít kam vrátit. Tajný v civilu se je snaží umlčet. Pak přijde uniformovaný policista s videokamerou a většina dělníků se mlčky stáhne.
Jiní lidé v deltě ovšem nemlčeli. V listopadu tisíce zaměstnanců tchajwanské obuvní továrny v Tung-kuanu vyrazily do ulic na protest proti snižování mezd a propouštění, za nímž údajně stojí pokles zakázek. Demonstranti převraceli auta a střetli se s policií. Po internetu začaly kolovat fotografie zkrvavených dělníků. V posledních týdnech vypukly další protesty.
Vlnu stávek zažila v roce 2010 i provincie Kuang-tung. Tehdy dělníci – převážně v továrnách zásobujících automobilový průmysl – požadovali pouze vyšší mzdy a zlepšení podmínek. Většina těchto sporů se vyřešila rychle a pokojně a málokdy došlo na protesty v ulicích. Poslední vlna konfrontací však vypadá jinak.
Ve zprávě, již v lednu zveřejnila Čínská akademie sociálních věd (ČASS), se uvádí, že ve srovnání se stávkami roku 2010 byly ty loňské lépe organizované, měly více konfrontační ráz a také větší šanci, že se jimi inspiruje někdo další. "Dělníci už nejsou ochotni přistupovat na to, že musí přinášet oběti pro dobro státu, protože jednak už toho obětovali dost a jednak už se jim nechce jen tak se sbalit a vrátit domů," uvádí Geoff Crothall z nevládní organizace China Labour Bulletin sídlící v Hongkongu.
Doma nejlíp
Vláda doufá, že se migranti bez práce vrátí do svých rodných vesnic, kde mají buď sami, nebo jejich příbuzní stále nárok na nějaké to políčko, které by je uživilo, nebo si najdou práci blíž svým rodištím. Řada z nich tak učiní: pracovních příležitostí ve vnitrozemí v posledních letech přibylo díky injekci vládních investic do oblastí ve středu a na západě země, jejichž cílem je sjednotit úroveň hospodářského růstu. Region Čchung--čching v jihovýchodní Číně, odkud dlouhá léta proudili dělníci na pobřeží, vloni poprvé zaměstnal více své přebytečné venkovské pracovní síly doma, než kolik jich odtud vycestovalo. Předseda strany v Čchung-čchingu, Po Si-laj, se chce údajně ucházet o funkci ve stálém výboru politbyra. Přeje si, aby Čchung-čching mohl být příkladem praxe, jak vstřebat venkovskou pracovní sílu ve velkoměstech. V tomto projektu už se vynaložily obrovské prostředky na výstavbu nízkonákladového ubytování migrantů z regionu.
Stále více přistěhovalců ve velkoměstech – více než 60 procent podle údajů čínského statistického úřadu z roku 2010 – samo pochází z rodin migrantů a nemají žádné zkušenosti se zemědělským životem. Považují se za městské lidi, přestože nemají nárok na řadu sociálních dávek, jež pobírají obyvatelé měst. Mají lepší vzdělání než generace jejich rodičů a jsou průbojnější. Vzpoura migrantů loni v červnu v Ta-tunu, průmyslovém městě v Kuang-tungu, kde se ve velkém šijí čínské džíny, poukázala na problémy, jimž by mohla Čína čelit, pokud přistěhovalci z druhé generace ztratí naděje. Hrubé zacházení s těhotnou ženou, jehož se dopustila bezpečnostní ostraha, vyvolalo dvoudenní násilnosti, při nichž tisíce migrantů podpalovaly vozidla a vládní budovy. Podle zprávy ČASS se do stávek v přímořských továrnách nyní zapojují hlavně migranti z druhé generace.
Takovéto nepokoje však stranu o moc nepřipraví. Průzkumy veřejného mínění naznačuje vysokou důvěru v ústřední vedení a optimismus ohledně budoucnosti pod vedením strany. Mnozí obyčejní Číňané sice pohrdají lokálními úřady, ale stále jsou přesvědčeni, že vůdcové v Pekingu jsou dobrotiví.
Moc wej-po
Avšak podle Victora Jüana z pekingské agentury Horizon, jež se zabývá průzkumem veřejného mínění, spokojenost obyvatel s vlastním životem a dosud vysoká důvěra ve vládu v roce 2010 "velmi poklesly" loni se nezvýšily. Důvěra ve vládu spadla o zhruba 10 procent na 60 procent.
Victor Jüan uvádí, že k tomuto poklesu přispěl prudký rozmach mikroblogů. Na konci loňského roku používala wej-po, jak se říká čínským verzím Twitteru (který je v Číně zakázán), téměř polovina z 513 milionů Číňanů, již se v předchozích šesti měsících připojili k internet. Bylo jich o něco víc než uživatelů e-mailu a podle Čínského internetového informačního střediska při čínské vládě se jejich počet oproti předchozímu roku téměř zečtyřnásobil. Li Čchunling z ČASS odhaduje, že mikroblogy používá 90 procent velkoměstských uživatelů internetu mladších 30 let.
Wej-po proměnily veřejný diskurz v Číně. Informace, které by před třemi čtyřmi lety místní úředníci poměrně snadno ututlali, zlehčili nebo ignorovali, se nyní okamžitě přenášejí po celé zemi. Lokální protesty nebo skandály, jimž by dříve málokdo věnoval pozornost, se nyní zapáleně rozebírají mezi uživateli wej-po. Vláda se usilovně, ale většinou bezúspěšně, snaží tuto debatu regulovat blokováním klíčových slov a mazáním účtů rýpavých uživatelů. Cenzuru lze snadno obejít. Od prosince vláda prosazuje nové pravidlo, že lidé musí při založení účtu použít své skutečné jméno. Zatím se nezdá, že by to uživatele odrazovalo.
S blížícím se 18. sjezdem budou čínští lídři zvlášť opatrní, aby strana nebyla nějak zostuzena. Wej-po jim pravděpodobně značně zkomplikují život – aspoň takové poučení vyplynulo z desetidenní přetlačované mezi policií a obyvateli přímořské vesnice Wu-kchan v Kuang-tungu.
Protest vesničanů vypadal stejně jako tisíce jiných, které každoročně vypukají na čínském venkově. Místní rozhořčilo, že zdejší představitelé zkonfiskovali zemědělskou půdu pro soukromého developera. Nezvyklé však bylo, že obyvatelé Wu-kchanu nad vesnicí převzali kontrolu a stranické přisluhovače i policii vyhnali. Úřady se zalekly fotografií kolujících na sítích wej-po zobrazujících vítězoslavné vesničany shromážděné na návsi. Neúspěšně se pokusily šíření zpráv zastavit tím, že nařídily zablokovat jméno vesnice i oblasti.
Vesničané protest ukončili 21. prosince po nevídané intervenci z nejvyšších míst stranického vedení Kuang-tungu, které přislíbilo, že se jejich stížnosti bude věnovat. Patnáctého ledna byl vůdce protestu Lin Cu-luan překvapivě jmenován předsedou vesnické stranické organizace (poslední zmizel, zřejmě ve vazbě). I hlavní hlásná trouba strany v Pekingu prolomila mlčení v této záležitosti a prohlásila, že situace ukázala, že místní představitelé by měli přestat s občany zacházet jako s nepřáteli. Předseda strany v Kuang-tungu, Wang Jang, o němž se říká, že se chce letos ucházet o vysokou funkci v politbyru, prohlásil, že incident ukázal sílící "demokratické uvědomění" lidu. Představitele vyzval, aby nepřehlíželi starosti občanů.
Málokdo považuje wukchanskou epizodu za nějaký bod zlomu pro stranu. Od té doby už policie obvyklým způsobem odvlekla z náměstí Tchien-an-men přinejmenším jednoho demonstranta. Událost však rozvířila debatu, alespoň na internetu, o tom, jak by strana měla reagovat na veřejné protesty. A vesničané ve Wu-kchanu varují, že nedají pokoj, dokud nezískají svou půdu nazpět.
Nové vedení, které se ujme vlády po nadcházejícím sjezdu, bude záhy muset dokazovat, jak umí zvládat sociální nepokoje. I když se nezdá, že by země stála na pokraji zvratů ve stylu arabského jara, mnozí čínští akademici tvrdí, že v příštích několika letech bychom mohli být svědky rostoucí nestability, navíc zhoršené pomalým ekonomickým růstem a rozevírajícími se nůžkami mezi bohatými a chudými. Odcházející čínští lídři se snažili potlačovat debatu o reformách politického systému, jež by umožnily veřejnosti svobodněji vyjadřovat nespokojenost. Řada analytiků se domnívá, že potřeba takové reformy je opravdu naléhavá. Ukazuje se, že dnešní "čínský model" (jak se mu říká v Číně i v zahraničí od té doby, co před třemi lety v západních ekonomikách zavládl chaos) je čím dál méně udržitelný.
Čínská ruleta
Pozoruhodný náhled na to, jak věc vnímá alespoň část stranické elity, poskytl loni v dubnu prominentní intelektuál Čang Mu-šeng ve své knize, v níž se vyslovil pro znovuoživení někdejšího maoistického cíle vybudovat "novou demokracii". Myšlenku otevřeně podpořil i generál Liou Jüan, jehož otec Liou Šao-čchi byl za Maovy éry čínským prezidentem. Čang Mu-šeng (sám syn zemřelého vysokého představitele, stejně jako i jiní budoucí lídři) prohlašuje, že nová demokracie by fungovala pod vedením strany, ale s mnohem větší svobodou.
Málokdo z čínských liberálů věří, že by se některý z lídrů touto ideou chtěl v blízké budoucnosti řídit. Čang Mušengův popis současné Číny však vyvolal odezvu (a uživatelé wej-po jej hojně šíří). Jedné Čang Mu-šengově větě se věnuje i známý ekonom Wu Ťing-lien v eseji v pekingském časopise Cchaj-ťing, kde kritizuje pojem "čínský model" a volá po politické reformě. Čang Mu-šengova věta, která jej tak zaujala, přirovnává Čínu ke hře na přehazovanou s časovanou bombou.