Zemětřesení v Číně si vyžádalo až osmdesát tisíc lidských životů. Nepopraskaly jen fasády domů, ale také dosud nepřístupná tvář režimu. Pekingská vláda občanům a světu ukazuje novou, překvapivě vlídnou tvář.
Dědeček Wen je s námi
Profily celebrit na internetové sociální síti Facebook obvykle zakládají oddaní fanoušci herců, zpěvaček či fotbalistů. Dne 14. května, dva dny po zničujícím zemětřesení na jihozápadě Číny, se však mezi nimi objevil překvapivý přírůstek – stránka věnovaná čínskému premiérovi Wen Ťia-paovi. Kdo profil založil, známé není, během dvou týdnů si však ve virtuálním světě získal přes dvacet tisíc „fanoušků“. „Musíme o téhle stránce napsat svým kamarádům a známým, aby se také stali Wenovými příznivci. Pokusme se z něj udělat nejoblíbenějšího politika na Facebooku!“ píše na nástěnce profilu absolventka Harvardu Kchaj Wang.
Nejoblíbenějším politikem na sociální síti je zatím suverénně Barack Obama s více než osmi sty tisíci „fanoušky“, ale čínský premiér se už dostal do první desítky a jeho stoupenců přibývá denně několik tisíc. „Je to nejlepší premiér na světě!“ komentuje na nástěnce webu Jay Wen studující v belgickém Waterloo. „Jsi skvělý. Je úžasné vidět někoho tak vysoce postaveného, a přesto tak starostlivého a blízkého lidem,“ vzkazuje z Ameriky členovi politbyra Komunistické strany Číny Ming Ku, další z mladých příznivců nejoblíbenějšího čínského politika.
Slzy dědečka Wena
Z fotografií zavěšených na Facebooku je zřejmé, proč dnes Číňané svého „dědečka Wena“ tak zbožňují. Na jedné z nich premiér dřepí jen několik metrů od záchranářů vyprošťujících z trosek školy mrtvé děti a pláče. Na jiné hladí po tváři raněnou dívku vysvobozenou z ruin základní školy.
Wen do oblasti zkázy vyrazil pouhé dvě hodiny poté, co otřesy země zmařily šedesát až osmdesát tisíc životů a o střechu nad hlavou připravily více než pět milionů lidí. Novináři sledovali, jak předseda vlády mezi troskami vzrušeně spílá generálům, s křikem po nich žádá větší nasazení a poté vzteky nad svou bezmocí rozbíjí mobilní telefon. Fotoaparáty a kamery zachycovaly slzy v jeho očích a volání k dětem uvězněným v zasypané škole: „Děti, tady je dědeček Wen Ťia-pao, musíte vydržet!“
Po prvních zprávách o zemětřesení svět nic zvláštního nečekal. Po březnových nepokojích v Tibetu, stalinistické rétorice politiků na adresu tibetského dalajlamy a nacionalistických projevech čínské komunity po celém světě se o „říši středu“ tiskly jen kritické titulky. Po nynější živelní katastrofě s ní ale soucítí celý svět, a dalajlama dokonce vyzval stoupence tibetské nezávislosti, aby přestali demonstrovat před čínskými ambasádami.
Plačící premiér pochodující v holínkách mezi ruinami měst nabourává tradiční obraz čínských technokratů. Zdejší politici dosud vždy zachovávali chladnou tvář, neprojevovali své emoce a pohybovali se daleko od veřejnosti. Během nynější pohromy se však chovají jinak – jako vládci, kterým záleží na každém lidském životě a kteří jako by měli jednou ze svých činů skládat účty.
Poprvé v čínských dějinách byl kvůli vzpomínce na řadové občany vyhlášen třídenní státní smutek, dosud se vždy nařizoval jen po smrti komunistických pohlavárů. „Zdá se, že je poprvé sjednocených opravdu všech 1300 milionů Číňanů, reakci vlády chválí i disidenti,“ popisuje atmosféru v zemi zpravodaj německého týdeníku Die Zeit. A není to jediná novinka minulých dvou týdnů.
Čínská glasnosť
„Pro úspěšnou komunikaci s veřejností během krizových situací platí tři zásady: říkej pravdu, vyslov ji rychle a jako první. Čínská vláda tato pravidla zanedbala během povstání v Tibetu. Jejich reakce na zemětřesení však vůbec poprvé splňovala měřítka vyspělých zemí,“ řekl týdeníku Newsweek Š’ An-pin, profesor mediálních studií na Čching-chua univerzitě.
Nikdo zatím neví, jestli vládě jde jen o lepší pověst před olympiádou, nebo jestli nezažíváme první viditelnou známku proměny režimu.
Nedemokratické režimy nerady přiznávají svou zranitelnost. Nikdo zatím neví, jestli vládě jde jen o lepší pověst před olympiádou, nebo jestli nezažíváme první viditelnou známku proměny režimu.Obrazy zkázy
před světem a vlastními obyvateli obvykle skrývají. Činí tak dnešní vojenský režim v Barmě a v minulosti se jinak nechovala ani čínská vláda. Před pěti lety zamlčovala informace o šíření nemoci SARS a například počet obětí zemětřesení v roce 1976 se dostal na veřejnost až díky odvážnému novináři v 80. letech. Přestože tehdy zahynulo 240 tisíc lidí, vláda rozsah škod bagatelizovala a odmítla jakoukoli pomoc ze zahraničí.
Tentokrát však vláda navzdory původnímu odporu armádních generálů nabídku zahraniční pomoci přijala. Nová je situace také pro čínské novináře. V první reakci na zprávy o zemětřesení sice oddělení propagandy instinktivně zakázalo čínským i zahraničním novinářům do postižené oblasti odcestovat. Ti však přesto do terénu vyrazili a čínská státní televize od té doby z míst neštěstí přináší nepřetržité zpravodajství. Západní reportéři potvrzují, že jejich čínští kolegové mohou psát svobodně. „Předhazovat teď vládě cenzuru by bylo nefér. Zpravodajství je vážně dobré, což ale ještě neříká nic o svobodě projevu v budoucnosti,“ řekl týdeníku Die Zeit Li Ta-tchung, který kvůli kritice vlády před dvěma lety přišel o místo šéfredaktora jednoho pekingského deníku.
Živo je i na webových fórech, kde v současné době úřady diskuse o zemětřesení omezují jen minimálně. Novináři a blogeři si všímají toho, že v mnoha postižených městech zůstaly stát vládní budovy, zatímco školy se sesypaly a pohřbily tisíce dětí. Čínu proto čeká další ostrá debata o korupci lokálních komunistických funkcionářů, kteří za úplatky umožnili stavitelům obcházet bezpečnostní pravidla.
Nová fasáda
Čínská vláda teď propagandu ani nemá zapotřebí, protože si je sama sebou jistá. Logistika a mobilizace armády, na kterých úspěch záchranných prací závisí, patří k silným stránkám režimu. Pocit křivdy z mezinárodní kritiky čínského počínání v Tibetu navíc v předešlých měsících vyvolal nacionalistické vášně. Zemětřesení v provincii S-čchuan ukázalo druhou, příjemnější stranu vlastenecké mince – ochotu pomáhat. Zatím nedochází k případům rabování a Číňané na charitu darovali již miliardu dolarů. Na konta pomoci přispívají malé děti, dělníci i bohatí podnikatelé.
Nesmírná dobrovolnická angažovanost především mladých Číňanů a náhlá otevřenost režimu nastoluje velké otazníky do budoucnosti. Nikdo zatím neví, jestli vládě jde jen o zlepšení image před olympiádou, anebo jestli nezažíváme první viditelnou známku proměny režimu.
Již delší dobu totiž ke změnám po malých krůčcích dochází. Na východočínských univerzitách se kriticky diskutuje o možnostech demokracie a o zahraniční politice. Čínští jestřábové, po vzoru amerických neokonzervativců přezdívaní „neo-comms“, hájí jednostrannou politiku síly v mezinárodních vztazích, liberálové naopak požadují silnější zapojení do nadnárodních struktur. I pod fasádou jednoty komunistické strany se začíná odehrávat napínavý příběh s nejasným koncem. Na loňském sjezdu strana poprvé de facto uznala existenci dvou mezi sebou soutěžících názorových křídel (více tržně a více sociálně orientovaným), které si rozdělily funkce v politbyru a mezi jejichž lídry se rozhodne o příštím prezidentovi. Současný prezident Chu Ťin-tchao chce o řadě funkcionářů na nižší úrovni správy nechat rozhodovat voliče.
Ve vězeních však nadále sedí disidenti i blogeři, kteří se odvážili vševědoucí straně odporovat, a tibetská a ujgurská menšina zatím marně bojují o přežití své kultury. Čína se však hýbe. „Bohatnutí, vznik střední třídy, vyšší vzdělanost a mezinárodní kontakty pomalu podemílají vládu jedné strany, vyžadují si nový druh politiky. Letošní zemětřesení možná bude jednou připomínané jako milník na této cestě,“ tvrdí komentátor listu The New York Times Nicholas Kristof v komentáři s příznačným názvem „Čínská glasnosť“.
Dnešní Čína Kristofovi připomíná Tchaj-wan či Jižní Koreu osmdesátých let, kdy mladší vzdělaná elita v rychle bohatnoucích státech zavrhla diktátorské režimy a postupně vytvořila vlastní formy demokracie. Na zahraničních univerzitách teď studuje devět set tisíc mladých Číňanů. Zatím jen klikají myší na virtuální profil oblíbeného premiéra. Jejich generace možná otřese starými pořádky a do bohatnoucí země přinese i více svobody.