Etničtí Číňané, kteří ve staré tibetské čtvrti Lhasy vlastní obchůdky, na rozdíl od bezpečnostních sil věděli, že se město proměnilo v sud střelného prachu. Když se 14. března úzkými uličkami rychle roznesla zvěst, že dav hází kameny na čínské obchody, stáhli na krámcích rolety a prchli. Zaskočené úřady váhaly a město zatím zachvátily největší protičínské protesty za posledních několik desetiletí.
Co možná začalo a možná nezačalo tím (Lhasa je totiž plná fám), že policie zbila dva buddhistické mnichy, se rázem proměnilo v obrovskou politickou zkoušku čínské vlády. Tibet vrhl stín na přípravy srpnových olympijských her v Pekingu. Protesty ve Lhase inspirovaly podobné demonstrace v několika klášterech na obrovském pásu území Tibetské autonomní oblasti Číny a v okolních oblastech (viz mapa). Od povstání v roce 1959, při němž uprchl do Indie tibetský duchovní vůdce dalajlama, v této oblasti hor a náhorních planin chudé na kyslík ještě nedošlo k tak hromadným nepokojům.
Léta rychlého hospodářského růstu, která měla podle nadějí Číny utlumit separatistické požadavky, vyústila v pravý opak. Snahy integrovat region těsněji se zbytkem Číny zbudováním nejvýše položené železniční tratě na světě, která by spojila Peking s Lhasou, v tibetském hlavním městě jenom posílily etnické napětí. V předvečer propuknutí nepokojů se jeden tibetský vládní představitel svěřil dopisovateli týdeníku The Economist, že Lhasa je nyní po protestech stovek mnichů, ke kterým došlo v posledních dnech v klášterech v okolí města, opět stabilní. Jenže to se naprosto přepočítal.
O tom, že úřady rozhořčení ve Lhase špatně odhadly, možná svědčí i fakt, že ve městě vůbec byl nějaký zahraniční dopisovatel. Cizí novináři dostávají povolení k návštěvě jen zřídka. V lednu 2007 v rámci příprav na olympijské hry vydala čínská vláda nová pravidla, která mají novinářům údajně podstatně usnadňovat cestování po zemi. K cestě do Tibetu však nadále potřebujete povolení. Návštěva zpravodaje The Economist byla schválena dřív, než začaly 10. a 11. března protesty mnichů. Ale úřady evidentně dospěly k závěru, že mají situaci dostatečně pevně v rukou, takže cestu povolily od 12. března, jak bylo naplánováno. Shodou okolností se několik zastávek v předem připraveném itineráři vzápětí stalo dějišti nepokojů.
Bouře se začaly šířit Pekingskou třídou, hlavní tepnou vedoucí napříč Lhasou, brzy odpoledne 14. března (jméno ulice nejednomu tibetskému uchu připomíná koloniální nadvládu), propukly ale o něco dříve před klášterem Ramočhe v nedaleké postranní ulici, poté co byli dva mniši zbiti příslušníky bezpečnostních sil. (To se alespoň domnívají tibetští obyvatelé; podle oficiální verze si začali mniši tím, že házeli po policistech kameny.) Ulicí se prohnal dav několika desítek lidí. Někteří pokřikovali a házeli kamením na obchody patřící Chanům – etnickým Číňanům, k nimž se počítá více než 90 procent čínské populace – a na projíždějící taxíky, jejichž řidiči jsou ve Lhase z větší části právě Chanové.
Nepokoje se rychle rozšířily do klikatých uliček staré tibetské čtvrti jižně od Pekingské třídy. Mnohé z těchto ulic lemují obchůdky, které vlastní Chanové nebo Chuejové, muslimská etnická skupina, která ovládá ve Lhase většinu trhu s masem. Lidé se zdánlivě spontánně srocovali v mnoha částech čtvrti. Dobývali se do netibetských obchodů, vynášeli zboží na ulici, házeli je na hromady a zapalovali. Na hořících hranicích se ocitalo všechno od rozbouraných jačích půlek až po prádlo z prádelen. Povstalci na haldy s potěšením házeli plynové bomby na vaření a schovávali se před následnými výbuchy. Ozývaly se ojedinělé výkřiky „Ať žije dalajlama!“ a „Svobodu Tibetu!".
Bezpečnostní síly byly několik hodin v podstatě nečinné. Početní Chanové, kteří bydlí nad svými obchody v tibetské čtvrti, ale nečekali a uprchli. Kdyby tak neučinili, obětí na životech by možná bylo více. (Podle hodnověrného tvrzení vlády usmrtili povstalci třináct lidí, většinou při požárech.) Pokud Chanové v bytech nad obchody setrvali, vůbec nerozsvěceli, aby nebyli odhaleni, a mluvili tiše, aby Tibeťané na ulicích nezaslechli jejich mandarínský dialekt. Jeden čínský dospívající chlapec se utekl ukrýt do kláštera, kde padl tváří k zemi před představeným mnichem v rudém rouchu, a ten se rozhodl poskytnout mu azyl.
Plenění bylo systematické. Obchody patřící Tibeťanům byly označené obřadními bílými khatagy uvázanými na držadlech rolet. Tyto obchody byly ušetřeny zkázy. Téměř všechny ostatní byly zdemolovány. Brzy už rozházené zboží výrazně bránilo v pohybu po ulicích. Vítězoslavní Tibeťané všechno rozšlapali do kluzkého špinavého koberce: pálivé papričky, klobásy, hračky (na ty se vrhli malí kořistníci), mouku, olej a na jednom místě dokonce desítky drobných bankovek.
Aby se mohly uhasit největší požáry, vyslaly úřady v průběhu noci na místo hasičská auta jištěná dvěma obrněnými transportéry naloženými členy pořádkové policie. Tibetskou čtvrť do rána obklíčili policisté s obušky a úřady nařídily rozmístit policisty s přilbami a štíty i na náměstí před chrámem Džókhang, nejsvětější svatyní Tibetu v srdci staré čtvrti. Do uliček se ale policisté nepouštěli a nepokoje v nich pokračovaly i druhý den. Obyvatelé uvnitř bezpečnostního kordonu napadli i těch posledních pár dosud nedotčených čínských podniků a mezi hromadami trosek zakládali nové požáry.
Rizika potlačení
Pomalá reakce bezpečnostních sil etnické Číňany ve Lhase zaskočila a rozhořčila. Tisíce lidí pravděpodobně přišly o většinu majetku, ne-li o veškeré své živobytí (většina malých provozoven ve Lhase nemá žádné pojištění a už vůbec ne pro případ pouličních nepokojů). Jenže úřady byly evidentně ochromeny hrozícími politickými riziky. Kdyby se rozhodly pro ozbrojený zásah – což byla taktika, kterou použily při potlačení protestů na náměstí Nebeského klidu v roce 1989 a při posledním závažném propuknutí protičínských nepokojů ve Lhase v témže roce –, riskovaly by, že vyprovokují mezinárodní apely k bojkotu olympijských her. Namísto toho se úřady rozhodly nechat povstalce, ať si vybijí vztek, a poté postupně utahovat smyčku.
Patnáctého března přestaly na demonstranty vrhající kameny dopadat sporadické granáty se slzným plynem a došlo na koordinovanější snahy vyčistit ulice. Polovojenská policie začala postupovat i do uliček a příležitostně střílela. Nešlo o soustavnou palbu, ale jednotlivé cílené výstřely, které měly pravděpodobně spíš varovat než zabíjet. Policisté se také pohybovali po střechách, aby zabránili obyvatelům scházet se na terasách nad uličkami. Vyrojilo se množství fám o Tibeťanech, které zabily bezpečnostní síly při izolovaných incidentech během předchozích nepokojů, avšak nikoliv při konečném útoku za účelem opětovného získání kontroly nad městem. Podle čínských měřítek (která při potlačování nepokojů nejsou nijak přísná) působil tento pokus poměrně uměřeně.
V noci 15. března už byl v uličkách klid. Díky hlídkám, které tu a tam vystřelily, bylo ve většině z nich pusto i následující den. Jedna západní studentka prohlásila, že viděla, jak policisté vlečou z domů šest tibetských chlapců, srážejí je na zem, kopou do nich a bijí je obušky. Pak chlapce nastrkali do autobusu a odvezli pryč. Dále tvrdila, že vojáci posypali krvavé skvrny na ulici nějakou bílou hmotou. Tibetská čtvrť nyní žije ve strachu z rozsáhlého plošného zatýkání, jelikož se úřady budou snažit vypátrat „buřiče“. Čínská oficiální tisková agentura tvrdí, že 105 vzbouřenců se vzdalo policii.
Když 17. března obyvatelé Lhasy zase začali normálně vycházet, vyšel najevo rozsah pouličních bouří. Napadeno bylo i mnoho provozoven patřících etnickým Číňanům daleko za hranicemi tibetské čtvrti. Několik budov pohltil oheň. Brána hlavní městské mešity byla ohořelá a okna vrátnice deníku Tibet Daily, hlásné trouby regionální komunistické strany, byla vytlučena.
Ve městě platilo neoficiální stanné právo. Vláda tvrdila, že se bezpečnostní operace zúčastnily pouze policejní jednotky, ale na ulicích byla spousta očividně armádních vozidel – a jejich poznávací značky je neprozradily jen proto, že byly buď odstraněné, nebo zakryté. Některé jednotky odmítaly říci, pod koho spadají. Před palácem Potála, nejslavnější turistickou atrakcí Lhasy na úbočí kopce nad městem, stály dva obrněné transportéry a celý komplex je nyní zavřený. Podél silnice vedoucí k nejdůležitějším klášterům města, které policie neprodyšně odřízla, byly rozmístěny jednotky s nasazenými bodáky. Bouří ze 14. a 15. března se účastnili hlavně běžní občané, ale v čele separatistických nepokojů v Tibetu stojí často mniši.
Plamen se blíží
Peking nevyhlásil stanné právo a nepodnikl ani žádná mimořádná opatření z obav o osud olympijských her. Čínská vláda však vyhlásila ve Lhase stanné právo v březnu 1989, kdy tady také vypukly separatistické nepokoje. Tato opatření se prakticky ničím nelišila od těch, která platí ve městě nyní. Stará tibetská oblast byla odříznuta ozbrojenými vojáky, což ovšem úředníci eufemisticky označují za „zvláštní opatření na usměrnění dopravy“. Tentokrát zahraničním turistům ve Lhase nikdo odjezd nenařídil, jen „doporučil“. Osmnáctého března policie a vojsko začaly stěhovat zhruba stovku zbývajících turistů do hotelů daleko od místa nepokojů. V roce 1989 byli zahraniční novináři ze Lhasy vyhoštěni. Tentokrát korespondentovi The Economist povolili zůstat, ale jen do devatenáctého března, kdy mu vypršela platnost povolení. Nikoho dalšího už Číňané dovnitř nepustili.
Byť se čínská vláda snaží zachovávat kamennou tvář, nedávné nepokoje v Tibetu představují pro režim větší nebezpečí než ty z roku 1989. Od desátého března přicházejí hlášení o protestech nejen z nejdůležitějších lhaských klášterů (Däpung, Sera a Gandän), ale i z kláštera Samjä zhruba 60 kilometrů na východ od Lhasy, z kláštera Labrang v provincii Kan-su, kláštera Kirti v provincii S’-čchuan a kláštera Rongpo v provincii Čching-chaj. Tradiční hranice Tibetu zasahují až do těchto provincií. Patnáctého března napadli Tibeťané obchody chanských Číňanů u kláštera Labrang. TibetInfoNet, tisková agentura se sídlem v Británii, informovala o několika protestech, které šestnáctého března proběhly na různých místech Kan-su. Na rozdíl od etnického násilí ve Lhase byly v těchto případech hlavními terči útoku demonstrantů symboly státní moci a vládní majetek.
Problém je zčásti bezpečnostního charakteru. Stanné právo z března roku 1989 bylo ve Lhase zrušeno až v květnu následujícího roku. Tentokrát musí Čína nastolit zdání normality mnohem dříve. Dvacátého června má do Lhasy dospět olympijská pochodeň, jejíž nosič bude muset měsíc předtím zdolat tibetskou stranu Mount Everestu, a plánuje se velká oslava. Bylo by trapné nevpustit na ni jediného novináře a zaplavit ulice Lhasy vojáky. Ještě trapnější by bylo celou slávu zrušit.
Ovšem uvolnit bezpečnostní opatření je riskantní. Mnozí Tibeťané pokládají olympiádu za výjimečnou příležitost upozornit svět na své problémy pod čínskou nadvládou. Tibeťané žijící mimo Čínu, obzvláště ti v Indii, využili olympiády k vystupňování informační aktivity. To vadí Indii, která nestojí o zhoršení diplomatických vztahů s Čínou, a nechce tudíž vzbudit dojem, že snahy o narušení her schvaluje. Indická policie zmařila pokus stovek tibetských disidentů uspořádat desátého března pochod přes hory do jejich vlasti.
Čína se obává reakce dalších etnických menšin: kdyby totiž nepotlačila tibetský aktivismus, mohlo by to povzbudit obzvláště muslimské Ujgury daleko na západě, v regionu Sin-ťiang. Čínské úřady zveličují zprávy o nedávných údajných teroristických akcích v Sin-ťiangu (což je podle skeptiků jen záminka k potlačení pokojného disentu), včetně pokusu jedné Ujgurky založit sedmého března požár v letadle směřujícím do Pekingu.
Bohatší, ale ne šťastnější
Čínu čeká v dlouhodobém horizontu revize tibetské politiky. Nepokoje v Tibetu překvapily pekingskou vládu mimo jiné proto, že se Tibet nezachoval jako zbytek Číny, kde rychlý hospodářský růst podle všeho zažehnal opakování protestů v tchienanmenském stylu. Prudký nárůst vládních výdajů na infrastrukturu v nedávných letech a silný růst cestovního ruchu v Tibetu (usnadněný novou infrastrukturou, obzvláště železnicí, která byla zprovozněna roku 2006) pomohly každoročnímu regionálnímu nárůstu HDP o více než 12 procent za posledních sedm let. V roce 2007 to bylo 14 procent, což je o dva procentní body více než národní průměr.
Rychle stoupají i příjmy. Úřady na tento rok předpokládají třináctiprocentní nárůst u venkovanů, kteří se budou už pošesté za sebou těšit dvojcifernému růstu. Obyvatelé měst loni zaznamenali 24,5% nárůst čistého příjmu. Podle Robbieho Barnetta z Columbijské univerzity se ve Lhase v posledních letech objevila nová střední třída. Barnett však dodává, že to na politických názorech Tibeťanů prakticky nic nezměnilo.
Mnozí obyvatelé staré tibetské čtvrti se domnívají, že z ekonomického růstu nejvíce těží chanští Číňané. Nejenže jim patří většina obchodů, ale stěhují se i do tibetské části města. Někteří Tibeťané se domnívají, že Chanové dnes tvoří zhruba polovinu obyvatelstva města a že jich díky železnici přijíždí čím dál víc. (Jeden úředník ale zase poukazuje na to, že železnicí mohou sem do Lhasy snadněji jezdit Tibeťané ze vzdálenějších částí náhorní plošiny.)
Ekonomické statistiky mohou být zavádějící. Příjmy možná v průměru rychle rostly, ale na venkově je pravděpodobně zkreslila prudce stoupající poptávka zbytku Číny po jisté tradiční medicíně známé jako housenice čínská. Příjmy Tibeťanů ve venkovských oblastech, kde tato houba roste, vyletěly nahoru (a taky mezi nimi vypukly spory o rozdělení půdy, na níž houba roste). Ve městech si mnoho lidí stěžuje na rychlý růst cen zboží dováženého z jiných částí Číny. Inflace dělá lidem velké starosti i v mnoha dalších čínských oblastech, ale Tibeťané, kteří zpovzdálí přihlíželi nepokojům, tvrdili, že čínské úřady slibovaly pokles cen v souvislosti se zprovozněním nové železnice. Takřka prázdná Lhaská zóna ekonomického a technologického rozvoje svědčí o tom, že se vládě nedaří v Tibetu zopakovat výrobní boom, jehož jsme svědky ve zbytku Číny.
Tibeťanům se rovněž zajídá tvrdá politika tibetského šéfa komunistické strany Čanga Čching-li. Čang je Chan (Čína očividně nevěří Tibeťanům natolik, aby jim svěřila tuto klíčovou funkci) a byl jmenován roku 2005, když předtím potlačoval separatismus v Sin-ťiangu. Po převzetí funkce začal přísně uplatňovat doposud zanedbávaná pravidla, která studentům a rodinám příslušníků státní správy zakazovala účastnit se náboženského života. Čang rovněž zostřil oficiální rétoriku proti dalajlamovi, který se v Tibetu těší velké úctě. (Mnozí Tibeťané ve Lhase mají doma ze vzdoru pověšený jeho portrét, nebo aspoň měli, dokud nepřišly bezpečnostní jednotky.) Čang rovněž vyžaduje vystupňovat „vlasteneckou převýchovu“ v klášterech, která mimo jiné obnáší odsuzování dalajlamy. Zakázal rovněž vyvěšování portrétů karmapy, jenž utekl do Indie v roce 1999 a má v Tibetu mnoho oddaných příznivců.
Dalajlamova role
Čínští představitelé nejsou jednotní v názoru na to, zdali by větší kontakt s dalajlamou pomohl pacifikovat Tibet. Od roku 2002 až do července loňského roku čínští představitelé šestkrát jednali s dalajlamovými zástupci. Podle amerického autora Laurence Brahma, který se snažil v jednáních dělat prostředníka, vyvrcholily diskuse roku 2005, kdy Číňané zřejmě pochopili, že dalajlama je pro řešení napětí v Tibetu klíčovou postavou. V jednom okamžiku Číňané dokonce zvažovali, že dalajlamovi v rámci uvolňování napětí povolí navštívit horu Wu-tchaj v provincii Šan-si, pak si to ale ze strachu rozmysleli. Rozhovory nakonec ztroskotaly, protože Čína odmítla přijmout dalajlamova ujištění, že neusiluje o nic víc než o autonomii Tibetu.
Vzhledem k ozbrojencům na ulicích nevypadá dialog v blízké budoucnosti příliš pravděpodobně. Čína obvinila z rozpoutání nepokojů právě „dalajlamovu kliku“. Dalajlama popřel, že by s tím měl cokoli společného, a obvinil Číňany z toho, že v jeho vlasti páchají „kulturní genocidu“. Musí ho ale trápit budoucnost chanských Číňanů v Tibetu. Mnoho chanských obchodníků ve Lhase tvrdí, že mají v úmyslu odejít. Je velmi pravděpodobné, že krutě utrpí i vnitrozemská turistika, která je pro lhaskou ekonomiku klíčová. Nakonec může mít Peking se svou posedlostí ekonomikou pravdu. Nedávným boomem si loajalitu ani lásku Tibeťanů nezískal, ale hospodářská krize by je mohla rozzlobit ještě více.