„Vlak ze Šanghaje do Lhasy bude opožděn, není ale možné říci, za jak dlouho přijede,“ zní nádražní halou v Si-anu, metropoli středočínské provincie Šen-si. Odtud obvykle míří zahraniční turisté do Tibetu.
V Si-anu jsou totiž velké cestovní kanceláře zajišťující nezbytné povolení do Lhasy. A také jízdenku na železnici, která je už rok v provozu (viz TÝDEN č. 40/05).
Lidé v čekárně, kteří se pomalu shromažďovali u vchodu na nástupiště, si zase postupně sedají. Mladý voják se vrací k příbuzným, kteří se s ním přišli rozloučit, několik dalších mužů v uniformě žmoulá v rukou zelenou čepici. Opodál stojící obchodníci a několik cizinců nervózně podupávají.
Většina ostatních s batohy na zádech a igelitovými taškami v rukou odevzdaně čeká na další informace. Po zhruba hodině se všichni dočkají. Třicetihodinová jízda začíná.
Souprava plná šťastlivců, tak se dají označit pasažéři, kteří sehnali lístky. „Musel jsem čekat dva měsíce na volné místo v lůžkovém vagonu,“ prozrazuje Čang (28) ze Šanghaje.
Podobně na tom byla Caroline (24) ze Skotska: „Všechny jízdenky skoupí cestovky ‚pod pultem‘, do vlastního prodeje na nádraží se nedostane nic. Proto jsem musela zaplatit o třetinu více; prý za služby a zprostředkování“.
Zatím umřel jen jeden
Trať z Si-ningu, hlavního města provincie Čching-chaj, do Lhasy v autonomní oblasti Tibetu je dlouhá téměř dva tisíce kilometrů. Z toho 960 kilometrů vede ve výšce nad čtyři tisíce metrů nad mořem.
„Právě projíždíme parkem Kche-kche-si-li (Kekexili), kde žijí tibetské antilopy, divocí osli i jaci,“ zní hlas z reproduktoru. Krátce nato dodává, že je čas oběda. Jídelní vůz se brzy naplní bez ohledu na to, že se člověk musí brodit odpadky a poslouchat hlasité zvukové projevy říhajících a popotahujících Číňanů.
Při pohledu do samotné kuchyně cizince přechází chuť. Pánve plné smažícího se oleje vyvracejí fámy o zdravém čínském jídlu.
Za okny se míhají siluety zvířat, jejichž stav decimovali komunistické jednotky a pytláci. Na negativní dopad vysokohorské trati upozorňovali ekologové, a Peking proto do ochrany přírody investoval dvě miliardy dolarů.
Souprava tažená čtyřmi lokomotivami stále stoupá. Překonává nejvyšší most na světě San-čcha-che, projíždí nejvýše položeným tunelem Feng-chuo-šan a nakonec zdolává nejvyšší stanici na planetě Tchang-ku-la, kde nechybí ani vojenská základna.
Lhasa po čínsku
Je krátce po sedmé ráno a Tibeťané houfně obcházejí ve směru hodinových ručiček staré centrum Lhasy. Nejvíce jich je u chrámu Džokhang, nejuctívanější náboženské stavby v Tibetu, jejíž nejstarší části pocházejí ze sedmého století. Ve vzduchu je cítit kouř a jačí máslo přidávané do lamp, na sloupech se třepetají pětibarevné modlitební praporky.
Náměstí Barkor je plné policistů. Sedí na svých stanovištích, jiní procházejí mezi věřícími. Barkor totiž byl do začátku devadesátých let častým místem protičínských protestů. Peking ho začal roku 1991 bourat (viz TÝDEN č. 11/99). Dnes náměstí lemují čínské obchody nabízející „pravé“ tibetské suvenýry a z reproduktorů před nimi duní čínská pop-music. Zkáza dokonána.
„Co tu děláte, okamžitě běžte pryč, tady nemáte co pohledávat,“ křičí muž v uniformě na starou Tibeťanku. Provinila se tím, že u jedné ze stěn chrámu Džokhang chtěla nabízet své zboží. Naproti sedící buddhističtí mniši jen na chvilku pozvedli oči a pokračovali v modlení. Odpor nemá smysl.
Tibetské ženy, to je ale něco jiného, na ty si musejí dát příslušníci čínských bezpečnostních sil dobrý pozor. Podle statistiky nejvíce vystupují proti totalitní moci právě ony. Hlavně mnišky.
Když na podzim loňského roku spolu s další lidmi prchalo také několik z nich do Nepálu, neváhali na ně, ač neozbrojené, čínští pohraničníci začít střílet. Nejméně jednu tehdy zabili.
Naši milí Tibeťané
Na cestě k Potale, k někdejšímu sídlu dalajlamy a nejznámější tibetské stavbě, nelze minout davy školáků s pionýrskými šátky a stovky obchodů lemujících hlavní třídy. Je ale nutné dávat pozor na to, kam člověk šlape. Odpadky se válejí všude.
O vztahu Číňanů k Tibeťanům svědčí scénka z banky Agriculture Bank of China, kde místní poslušně čekají ve frontě a čínské úřednice si vedle nich u stolku postaveného vedle bankomatu dopřávají snídani.
V sousedství banky stojí centrální policejní stanice, oplocený komplex se služebnami i paneláky sloužícími k ubytování strážců zákona. Ve Lhase jsou nejméně tři, kasáren je ovšem mnohem více. Jen cestou k letišti jich lze napočítat deset. Podle neoficiálních údajů mají Číňané v metropoli a jejím okolí na dvě stě tisíc vojáků.
Vlakem do „autonomie“
Za dva roky to bude padesát let, kdy čínské jednotky krvavě potlačily tibetské povstání a vzaly obyvatelům himálajské země šanci na svobodný život. Od roku 1959 žije 14. dalajlama, nejvyšší duchovní vůdce Tibetu, v exilu v indické Dharamsale a podle vlastních slov je pravděpodobně dalajlamou posledním. Čang Čching-li, komunistický šéf Tibetu, nedávno oznámil „konečné vítězství“ v souvislosti s jeho osobou.
Nástroj „druhé invaze“, trať do Lhasy, šplhá do výšky 5072 m nad mořskou hladinou, nejvyšší stanice světa Tchang-ku-la leží 5068 m nad mořem. Tradičně bezohledný stát (například megapřehrada Tři soutěsky už přes varování odborníků vyhubila na Žluté řece říční delfíny) dal tentokrát kupodivu vybudovat pod tratí 33 podchodů pro vzácné tibetské antilopy.
Tibet
počet obyvatel: 2,8 milionu
z toho Tibeťanů: necelých 50 % (podle ekingu přes 80 %)