
Výpravu českých hejtmanů do Číny beru jako další kamínek do své mozaiky povědomí o světě. Cesta na pozvání čínského velvyslanectví v Praze se mimochodem připravovala rok. Měli jsme pevný program od rána do večera každý den – snad kromě dvou hodin, kdy jsme si mohli něco koupit. Stále u nás byli dva lidé, kteří pracují na zahraničím oddělení ústředního výboru komunistické strany. Musím říci, že to byli příjemní lidé, uměli velmi slušně česky. Plnili oficiální a možná i neoficiální roli. Čína je země paradoxů. Její ekonomika je velmi řízená a regulovaná, ale téměř prosta jakýkoliv sociálních jistot pro obyvatele. Komunisté o zemi mluví nadšeně, ale lidé tam nemají žádné státní zdravotní a sociální pojištění, žádné garantované penze. Sociální zabezpečení mají jen někteří, většinou z nejbohatších měst západní Číny. Když ale přijde do nemocnice běžný člověk z vnitrozemí, z venkova, musí tvrdě platit. Dokonce i zaměstnanci ústředních orgánů, kteří požívají nejvyššího zabezpečení, hradí patnáct procent ceny všech léků. Čínský ekonomický tržní systém s minimálními náklady na sociální, penzijní a zdravotní zabezpečení bych přirovnal k Evropě v druhé polovině 19. století. Pojmově můžeme mluvit o komunismu, obsahově je Čína z tohoto hlediska úplně jinde a ideje socialismu nalezneme spíše ve Švédsku, v Německu nebo ve Francii. Je otázka, jestli jsme v porovnání s Čínou, s jejími nízkými mzdami a náklady na sociální zabezpečení, konkurenceschopní. Jestli vůbec chceme konkurovat nebo se časem staneme zajímavým skanzenem s pozoruhodnou kulturou, zvyky a životním stylem. Možná ale i Čína bude řešit za padesát let určitou krizi z blahobytu, potýkat se s vysokými sociálními náklady, neochotou lidí manuálně pracovat, s paradoxy, kdy máte desetiprocentní nezaměstnanost, ale bez několika milionů „gastarbeitrů“ by se ekonomika zastavila. Zatím ale Číňané pracují za hubičku. Staví se tam tisíce kilometrů dálnic, mrakodrapy, stadiony… V Šanghaji jsem potkal architekta, který tam žije. Říkal, že stavební povolení dostane do několika týdnů od odevzdání podrobnější studie. Na druhou stranu, přestože Šanghaj vypadá jako New York Asie, některé její čtvrti připomínají středověk. S luxusními automobily kontrastují rikši, které vezou dvacet beden. Na rozdíl od jiných civilizací Čína postupně přijímá západní hodnoty. Země by mohla být partnerem západního světa více než například země Středního východu, které zůstávají nepřátelské. Uvidíme, kam bude směřovat s tím, jak budou jejím obyvatelé bohatnout a stávat se pohodlnějšími. Třeba bude muset zavést politický pluralismus, politiku ale kormidluje čínská komunistická strana moderními prostředky. Dnes demonstruje jednotu a státní rada, která stojí nad ministry, razí tezi ne o revoluci, ale o harmonickém rozvoji. Politický marketing mají na úrovni 20. století, vytváří jej velké kreativní firmy. Hesla jako harmonický rozvoj nebo olympiáda: One world – one dream …. To je nádhera, kdo by se k tomu nepřihlásil? xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx Tvrdý kapitalismus v lidové Číně Poskytnutí nezbytné lékařské pomoci každému je ve většině vyspělých států samozřejmostí. Neplatí to však o Číně, kde i ve zdravotnictví vládnou tvrdé zákony trhu. Agentura Nová Čína minulý rok upozornila, že i když je Čína čtvrtá největší ekonomika světa, čínské zdravotnictví je mezi členy Světové zdravotnické organizace (WHO) čtvrté nejhorší. Většina čínských nemocnic patří státu, ale některá zdravotní zařízení jsou v soukromých rukou. Od roku 2004 mohou nemocnice vlastnit i zahraniční podnikatelé. Sektor zdravotnictví zatím není v Číně příliš výnosný, některé nemocnice sice vykazují mírné zisky, většina z nich, a to i soukromé, jsou ztrátové. Čínské zdravotnictví je ve světě často hodnoceno negativně, což ovlivňuje především nedostupnost zdravotních služeb pro velkou část obyvatelstva. Zdravotní systém totiž prošel během posledních patnácti let výraznou proměnou, která zjednodušeně řečeno znemožnila chudým Číňanům nechat se odborně léčit. Pro lidi žijící v periferních, venkovských, nerozvinutých částech země se kvalitní a odborná pomoc lékaře stala nedosažitelným luxusem, protože socialistické poskytování zdravotní péče všem je už minulostí a na drahé pojistné rolníci nemají. Čínský pacient je buď pojištěn a případnou léčbu hradí pojišťovna, nebo si zdravotní služby platí v hotovosti. Platit si pojištění jsou ale schopni jen slušně situovaní obyvatelé velkoměst a rozvíjejících se zón na pobřeží Čínského moře. Centrální vláda se pokouší tristní situaci chudších vrstev řešit, proto zavedla pro méně rozvinuté regiony takzvaný Kooperativní družstevní systém. Spočívá v dělbě plateb zdravotního pojištění mezi stát, místní správu a jednotlivé občany. „Je velice těžké představit si situaci, že nejste pojištěn, nemáte hotovost. V tomto ohledu je Čína tvrdě kapitalistickou společností," připouští Wen Sü-jang, manažer společnosti Linet Far East. Autorka: Hana Boříková (Zdroj: Euro) xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx