Ačkoliv čínský Nový rok připadá až na 18. února, Wang Čung-ming má už všechny dárky pohromadě. Hodlá je rozdávat 25. prosince, pěkně pod nazdobeným stromkem. Devětadvacetiletý počítačový expert pochází z východočínského Chang-čou, kde má imanželku s miminkem, on sám ale většinu roku tráví v Šanghaji. Studoval dva roky v Paříži, kde ho přátelé brali po nedělích do katolického kostela. Přijal křest a po návratu do Číny nechal pokřtít i ženu a dceru. „Vánoce jsou pro mě především křesťanský svátek, to, jak ho tu slavím, je ale průměr mezi francouzským a americkým způsobem.“ Aby mohl oslavit Vánoce doma, bere si dovolenou. Na štědrovečerním stole jsou vybrané čínské lahůdky jako pečené vepřové. Stromek mají umělý a ozdoby také. „Celá Šanghaj z Vánoc šílí, všichni nakupují, pořádají party a někteří šéfové rozdávají červené obálky s penězi, což je původně zvyk k novému čínskému roku. Křesťanství tady ale nehraje roli. Je to prostě příležitost dobře se najíst, a tu Číňané vždycky využijí.“ Rozhovor přes internet Čung-ming končí přáním: „Třeba jednou začnete u vás slavit i nový čínský rok.“
Ateistická Čína chrlí do světa tuny umělých vánočních stromků, kilometry řetězů a stohy tištěných přání. Před čínskými obchodními centry postávají vnadné slečny v čepičkách Santy Clause a nad hlavou všem donekonečna vyhrává čínská verze Jingle Bells. Mladí lidé se obdarovávají, obcházejí kostely a pak pokračují do kina. Ještě před deseti lety přitom ulicemi Pekingu či Šanghaje v prosinci bloudili cizinci v hluboké melancholii a rozsvícený vánoční strom tu byl totální exotika. Dnes je vše jinak, a to ze dvou příčin: Vánoce jsou skvělý kšeft, a ten si Čína nemůže nechat ujít. Jen ve městě I-wu velkém asi jako Praha měsíčně vyrobí vánoční ozdoby za 10 milionů dolarů a rozešlou je do 200 zemí. A za druhé, počet křesťanů v Číně prudce roste.
V čínských kostelech se často připomíná, jak vznikla první křesťanská církev. Nebyla velká, několik desetiletí po smrti Ježíše Nazaretského se tajně scházelo sotva na čtyřicet lidí a Římané jakékoli šíření Ježíšova učení krutě trestali. Křesťanští Číňané se v komunistické říši cítí podobně. Podle některých odhadů je jich sice už kolem šestnácti milionů, ale co to je v miliardové zemi. A jelikož má Vatikán plnohodnotné diplomatické vazby s Tchaj-wanem, katolíci se v Číně museli podřídit místní Čínské vlastenecké katolické asociaci řízené státem. Ten jmenuje i světí biskupy, což se Vatikánu hrubě nelíbí. Čínští komunisté zase nemohou snést, když Vatikán jmenuje svatými mučedníky Číňany bez jejich předvýběru.
Věřící, kteří nesnáší úřední dohled, se však může obrátit k tzv. podzemní církvi, o které Vatikán dobře ví a jíž pomáhá. Podzemní církev a další neregistrované křesťanské církve čítají podle sinoložky Markéty Mezlíkové-Moore z Hongkongské univerzity osm milionů, podle dat magazínu Christianity Today ale až osmdesát milionů věřících. Tito lidé riskují perzekuci kvůli nepovolenému shromažďování. Podle Amnesty International jsou zavíráni především pastoři. Jako například Cchaj Čuo-chua, který dostal tři roky za ilegální tištění bible.
Komunističtí pohlaváři se děsí hlavně toho, že do kostelů se hrne mnohem víc nových zájemců než do jejich strany, jež má v miliardové Číně jen nějakých 70 milionů členů.
Loni vydala čínská vláda tzv. Regulaci náboženských záležitostí, která v zemi povolila patero náboženství: buddhismus, taoismus, islám, protestantství a katolictví. Pokud se člověk rozhodne praktikovat víru neschválenou, byť třeba jen „podzemní verzi“ katolictví, které za hlavu církve uznává papeže, a ne nějakou „vlasteneckou asociaci“, může počítat s bitím a vězením.
Boxerský masakr
Křesťanští misionáři přicházeli do Číny po staletí a periodicky byli zase vyháněni. Na přelomu 16. a 17. století se na císařském dvoře etabloval italský jezuita Matteo Ricci, který křesťanskou věrouku nenásilně zapojoval do konfuciánského učení. I jeho odkaz ale posléze skončil vyhoštěním všech misionářů. V 19. století, po opiových válkách, přijížděly do země zástupy cizinců a s nimi i misionáři, kteří zakládali misijní stanice, nemocnice a školy. Stejně ale pro Číňany představovali chráněnce západních mocností, které jejich zemi rabovaly. Při tzv. boxerském povstání na sklonku 19. a 20. století byli proto všichni křesťanští věřící bez ohledu na původ zmasakrováni. „Byla to vpravdě mučednická smrt,“ říká sinolog Martin Hála. Ten se také zamýšlí nad tím, zda dnešním komunistickým pohlavárům vadí křesťanství, či náboženství jako takové. Peking totiž vedle podzemní církve ještě systematičtěji potírá čínskou sektu Fa-lun-kung, která vychází ze stejných rituálů jako zmiňovaní nacionalističtí boxeři. „Čína se ve svém boji proti konkurenčním ideologiím často pasuje do role konečného arbitra jejich pravověrnosti. Třeba papežem kanonizované svaté prohlašuje za hříšníky.“
Co vlastně Číňany na křesťanství v posledních letech tak láká? Podle Markéty Mezlíkové-Moore se jedná o zajímavou alternativu ke konzumnímu způsobu života. „Největší úspěchy slaví protestantské církve z USA, charismatičtí misionáři, kteří často působí jako učitelé angličtiny a dokážou oslovit mladou generaci. Katolické kostely jsou zase vyhledávanou kulisou pro svatební fotografie.“ Křesťanství se jako móda šíří mezi celebritami. Herečka Lu Ling-pching z oblíbeného seriálu Roky vášně v časopisech mluví o své křesťanské víře a zpěvačka Čeng Ťün děkuje v bookletu svého cédéčka Bohu za přízeň.
Nejsilněji je křesťanství rozšířeno v bývalé britské kolonii Hongkongu, kde bylo součástí systému a téměř polovina místních škol zůstává i poté, co město před devíti lety přešlo pod kontrolu Číny, nadále v rukou křesťanských církví. „Katolické školy jsou velice kvalitní,“ říká Markéta Mezlíková-Moore, „mezi jejich absolventy jsou příslušníci současné hongkongské elity.“ Každou neděli navštěvuje katolickou katedrálu i předseda hongkongské vlády Donald Tsang. Letos v březnu byl ve Vatikánu povýšen na kardinála biskup Joseph Zen. Čínské úřady skřípaly zuby, jelikož kardinál kudy chodí, tudy říká, že je jeho domov ovládán z Pekingu a že v Hongkongu už nepanuje svoboda vyznání tak jako za Britů.
Ježíš v Pekingu: Jak křesťanství transformuje Čínu a mění celosvětovou rovnováhu sil. Tak zní název knihy někdejšího šéfa pekingské redakce amerického týdeníku Time Davida Aikmana, který odhaduje počet věřících v zemi na 12 milionů katolíků a 70 milionů protestantů. Aikman vysvětluje, že značnou část čínských křesťanů tvoří intelektuální elita, která Ježíše poznala při svých studiích na Západě. „Rozšířil se mezi nimi názor, že křesťanství funguje, tedy že se křesťané starají jeden o druhého a že modlitby často významně uzdravují vážná onemocnění.“ Pro mnohé intelektuály je přitažlivé také to, že na rozdíl od nekonečnosti buddhismu a konfucianismu křesťanství vede k jistému konečnému cíli.
Aikman se setkával také s věřícími, jež policie perzekvovala. Jeden byl odsouzen na dva roky v pracovním táboře jen za to, že si vedl modlitební deník. Není divu, že prakticky všichni čínští křesťané jsou pro demokratické změny v Číně a mají proamerické cítění.
Během našeho rozhovoru mi podobnou zkušenost potvrzuje i počítačový expert Wang Čung-ming. Prozradil, že ač dochází do oficiálního kostela, setkává se ještě s přáteli na modlitbách v různých bytech. „Je to pololegální, tak se modlíme i zpíváme potichu. Nechávají nás být, ale tušíme, že o nás vědí.“