Uz davno jsem mela sen - podivat se do Lhasy. Casto jsem si v duchu predstavovala tu romantiku a dojeti, az budu stat pod Potalou. A ted mel ten vysneny okamzik brzy nastat. Jen jsem na zacatku netusila, kolik me moje "low budget" cestovani bude stat nervu a taky penez. Ted s odstupem - v druhe puli cesty - zvazuju, jestli priste radeji nepojedu s tou Adventurou (sakra!). Jak jsem zjistila, muj zpusob cestovani (sama, s omezenym rozpoctem, verejnou dopravou) me spolehlive pripravi o vetsinu kras mnou romantizovaneho Tibetu, zato mi jeste spolehliveji odhali vse, ceho bych snad radeji byvala zustala usetrena. Nicmene verim, ze teprve z tepla prazskeho domova to vse ziska ten pravy smysl. Takze ocekavejte trochu jiny pohled na Tibet nez je ten, ktery poskytuji fotograficke publikace a propagacni materialy cestovnich kancelari. K uskutecneni snu stacilo relativne malo - koupit letenku, vymenit nejake penize a uz si to straduju rannim pekingskym smogem. Teplotu v 6 rano odhaduju na nejakych 30 stupnu. Pouhe ctyri dny pekingskeho pekla stacily k vyrizeni formalit potrebnych pro vstup do Tibetu pro individualniho turistu (FIT, neboli "roztrouseny host", sanke, jak tomuto pro ne tak netypickemu zpusobu cestovani rikaji Cinane). Rozumej - letenka za vice nez trojnasobnou cenu nez do kterekoli jine destinace v ramci lidove Ciny plus cirka 2.500 Kc za fiktivni tridenni "zajezd" do Lhasy, samozrejme vse s oficialnim stemplem primo z Tibet Tourism Administration Bureau. Hello money! (jak zni oblibeny soucasny tibetsky pozdrav venovany cizim turistum, ktery ovladaji zejmena deti od dvou let vyse).Teprve pri check-inu na letisti s hrzou zjistuji, ze letadlo ma hodinovou zastavku v Chengdu, takze to jsou vlastne za ty penize letenky dve! Ve Lhase vystupuju mirne oblbla, muj permit nikdo videt nechce(!) a vysku 3.700 m nad morem, zda se, prilis necitim. Zato vecer me pak pekne rozbolela hlava. Navic je tu oproti Pekingu (a ted i Praze) prijemnych 20-25 stupnu. Hodina v autobuse do mesta (jizdenka je take v cene "zajezdu", jeji hodnota je ovsem asi 70 Kc)a najednou projizdime pod Potalou. Jenze zadne dojeti neprichazi, zda se mi nejak mala, nejak nizko, a co teprva ta betonova cinska obluda pred ni! Teprve pozdeji pri jeji navsteve, obchazeni a splhani po zebricich uvnitr uznavam, ze je to opravdu obrovska stavba, a nadherna. Propletani se mezi desitkami cinskych turistickych skupin, mezi nimiz statecne probihaji tibetsti poutnici s pytliky jaciho masla, ktere pridavaji do lampicek jako obetinu, sice dokaze prohlidku trochu zneprijemnit, stejne jako fakt, ze vytouzene soukrome apartma 14. dalajlamy je nepristupne, nicmene za ty tri stovky (korun) vstupneho to rozhodne stoji. V cene mam krome transitu z letiste take 3x noc v dormu v hodnote 60 Kc, takze vesele mirim do hotylku v tibetske ctvrti, hned vedle Barkoru a Dzokhangu a s uspokojenim zjistuju, ze nema nejmensi chybu - internet, tepla sprcha 24 hodin denne a navic majitele i personal ciste tibetsky. Hned na zacatku musim konstatovat, ze jsem nikde v Cine nevidela tolik cizincu, jako ve Lhase. Jsou tady hlavne Americane, Japonci a Izraelci, ti prvni pak ve vekovem prumeru dobrych 50 let. A nastenka v hotelu hemzici se inzeraty na "spolujizdu" v dzipu ke Kailasu ci Everestu za desetitisice Kc pro me nevesti nic dobreho. Celkem brzy se mi podari alespon proniknout do mestske dopravy ve Lhase (ostatne Lhasa neni velka, na cinske pomery je to spis takova vesnice, kde tibetske mesto zabira tak sotva jeden ctverecni kilometr a zbytek jsou nove cinske ctvrti s par tovarnami na okraji). Statecne zacinam cestovat po pamatkach sockou spolecne s Tibetany (Cinan do toho vleze jen vyjimecne a cizinci az na par studentu tibetstiny dlicich ve Lhase uz vubec ne). Neni to ovsem uplne snadne, protoze lhaska MHD nema prakticky zadne zastavky a kam autobusy jezdi, vedi asi jen slecny prodavajici v nich listky. Asi po 4 dnech pobytu pro me zacina predstavovat znatelny problem jidlo. Bezny scenar totiz vypada asi takto: Vlezu do nejake male mistni spelunky plne domorodcu a vytrestene znaky veskereho osazenstva se razem obraci ke mne. Nasleduje nekolik rozpacitych uchechtnuti a vydeseny dotaz obsluhy - umi tu nekdo anglicky?! Po mem dotazu v cinstine, jestli se tam muzu najist, nasleduje znatelna uleva a dalsi smich. Behem cekani na jidlo a jidla sameho se me stale obraci veskera pozornost a ja se mezi srkanim jakesi pekelne palive brecky snazim poctive zodpovidat veskere dotazy: Odkud jsem (Evropa byva v takovych pripadech casto prilis konkretni a mlhave vzdalenou destinaci), kolik mi je let, proc jsem sama, kolik u nas bereme, jaky je pomer koruny k yuanu, kolik stoji byt na metr ctverecni (opravdu nemam tuchy), kolik auto, jestli mame taky planovanou porodnost (a kolik tedy muzeme mit deti) a jak dlouho se k nam jede vlakem (i pres veskere informace, ktere se snazim podat, se totiz predpoklada, ze ta Evropa bude asi nejaka obzvlast odlehla oblast Ciny). Po pul hodine odchazim skrz naskrz propocena z konverzace i pokusu se behem ni trochu najist a cekam, jestli to i tentokrat zaludek a streva preziji bez uhony. Rozhodne se vyplati jit podruhe na stejne misto - jednak je vyzkousene z hygienickeho hlediska a jednak uz byla vetsina dotazu zodpovezena, takze tam takova osamela skoroblondyna nevzbuzuje tolik pozornosti.