Dosud převládalo přesvědčení, že obchodování s Čínou vedlo k deindustrializaci významných částí Evropy a Spojených států a ke ztrátě obrovského množství pracovních příležitostí v průmyslu. Analytici vycházejí z předpokladu, že Čína představuje vážnou hrozbu pro ekonomické postavení Západu ve světě. Je přitom stále jasnější, že zejména USA popsané výzvě dokáže čelit.
Kdyby nebylo Číny, putovalo by totiž mnoho ztracených pracovních míst v západním průmyslu na jiné rozvíjející se trhy. Většina se v každém případě shodne na tom, že čínský šok skončil zhruba před patnácti lety. Jeho politické důsledky jsou však stále silné, i když se čínský příběh od té doby zásadně proměnil.
Čínská ekonomika není v dobrém stavu. Ekonomický růst v posledním čtvrtletí činil 0,8 procenta, a vláda tak čelí riziku, že nedokáže splnit své vlastní cíle pro letošní rok. Ceny se blíží úrovni, jež naznačuje deflaci (což znamená, že nikdo nic nekupuje). Prodeje nových nemovitostí stovky největších čínských developerských společností klesly minulý měsíc o 33 procent v porovnání s předchozím rokem. Nezaměstnanost mladých dosahuje 20 procent. Turismus směrem do Číny zkolaboval, v prvním čtvrtletí tohoto roku navštívilo prostřednictvím cestovních kanceláří Čínu pouze 52 000 turistů. Pro srovnání, v prvním čtvrtletí roku 2019 to bylo 3,7 milionu lidí.
V důležitém eseji časopisu Foreign Affairs předseda Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku Adam S. Posen tvrdí, že zpomalení není výsledkem jednorázových okolností, jako je pandemie nebo válka na Ukrajině. Místo toho upozorňuje, že se Číně ošklivě nevyplatila ekonomická strategie prezidenta Si Ťin-pchinga, která dává přednost politice a komunistické straně před volným trhem. Posen poznamenává, že obyvatelé Číny v roce 2015 zareagovali na stoupající politické zásahy do ekonomiky tak, že začali šetřit, místo aby utráceli. Úspory domácností od té doby vzrostly o 50 procent. „Tváří v tvář nejistotě a strachu,“ píše, „začaly domácnosti a malé podniky dávat přednost úsporám v hotovosti před nelikvidními investicemi. Důsledkem toho je trvalý pokles růstu.“ Posen chápe čínské zpomalení jako součást trendu, který byl již dříve patrný v zemích, jako je Venezuela, Rusko, Turecko nebo Maďarsko. Vlády nějakou dobu zoufale chtějí růst, a zavádějí proto opatření ve prospěch volného trhu. Později vedení země, když konsoliduje svou moc, opět usiluje o politickou kontrolu nad ekonomikou a začíná útočit na firmy, jež se jeví jako problematické. Politika začne mít brzy převahu nad ekonomikou a růst se zpomalí. „Jakmile jednou ztratí autokratický režim důvěru běžných domácností a podnikatelů, je obtížné ji získat zpět,“ píše. Tedy jakmile jednou začnete masivně zasahovat do ekonomiky, je jasné, že to uděláte kdykoli znovu. Západní úzkost z Číny připomíná podobný strach USA z dominance Japonska v osmdesátých a devadesátých letech – právě v okamžiku, kdy byla japonská ekonomika na vrcholu a přecházela do dlouhé stagnace. Komentátor The New York Times Paul Krugman obě země srovnává také a tvrdí, že budoucnost Číny trajektorii Japonska sledovat nebude – že „Čína dopadne mnohem hůř“. Krugman je přesvědčen, že podobně jako dříve Japonsko je i čínská ekonomika nevyrovnaná a strádá slabou poptávkou, problémy s nemovitostmi a neblahým demografickým vývojem. Zároveň v Číně vládne autokratický režim, který nemusí být schopen vyrovnat se se sociálními nepokoji spojenými s ekonomickým zpomalením. Oběma zemím je přitom společný jeden zásadní problém: když klesá počet obyvatel v produktivním věku, je velmi obtížné udržet právě vysoké tempo ekonomického růstu.
Jako za Mao Ce-Tunga
Záhadné zmizení čínského ministra zahraničí Čchin Kanga jenom znovu připomíná, že budoucnost americko-čínských vztahů nebudou určovat jenom kroky Washingtonu nebo domácí události na americké půdě (třeba zdejší prezidentská kampaň). Stejnou měrou bude záležet také na vývoji v Číně, a ten je v tuto chvíli nejasný a znepokojivý.
Z vnějšího pohledu se Čína vrací ke stylu politiky éry Mao Ce-tunga, jaký jsme neviděli již celá desetiletí. Důležitější než Kangův záhadný pád, jenž poté úřady připsaly „zdravotním důvodům“, je snaha upravit webové stránky a oficiální prohlášení tak, aby na nich ministr nebyl přítomen a aby zmizely i jeho úspěchy. „Kdo kontroluje minulost, má pod kontrolou i budoucnost,“ napsal ve svém románu 1984 George Orwell a zdá se, že se dnes čínská elita tímto zlověstným heslem skutečně řídí.
To je na hony vzdáleno technokratickému vládnutí, jež v průběhu svých reforem zavedl v osmdesátých letech Teng Siao-pching. Tehdy se zdálo, že je čínský politický systém plný protikladů – že se jedná o diktaturu, která zároveň limituje věk nebo počet funkčních období ve vysokých funkcích. Kde jinde se člověk setkal s podobným omezením autoritářské vlády? Dnes už ale pro čínské vládce žádné limity opět neplatí. To, co politoložka Elizabeth Economy nazvala čínskou „třetí revolucí“ (první zosobňoval Mao Ce-tung, druhou Teng Siao-pching a nynější Si Ťin-pching), nicméně stále pokračuje.
Třetí revoluce se ale netýká pouze domácí politiky. Si dokázal konsolidovat vlastní moc a postavit čínskou komunistickou stranu zpět do centra společnosti, zároveň se ale snaží představit světu mnohem asertivnější a silnější verzi Číny. Jeho rozhodnutí jsou cítit po celém světě a obzvláště v Asii, kterou agresivnější kroky a postoje čínského prezidenta dokážou vystrašit.
Změna kurzu
Spojené státy nezvládají své vztahy s Čínou nijak skvěle. Bidenova administrativa byla od počátku zbytečně konfrontační, dokonce Peking veřejně pokárala hned na prvním setkání vysokých státních představitelů. Spojené státy také ponechaly v platnosti cla zavedená Donaldem Trumpem, přestože jsou drahá a nefunkční. (Nezapomínejme, že je platí americký, a nikoli čínský zákazník.) Trump poskytl zemědělcům desítky miliard dolarů ve formě nových dotací, aby jim kompenzoval ztráty způsobené jeho vlastními opatřeními. A nějakou dobu se dokonce zdálo, že se americká politika vůči Pekingu snad ani neřídí snahou udržet s Čínou pracovní vztahy, přestože se jedná o druhou největší ekonomiku světa, jadernou mocnost a člena Rady bezpečnosti OSN, který disponuje právem veta.
Biden ale svůj postoj přehodnotil. Několik členů jeho vlády, včetně ministrů zahraničí, obchodu a financí, se setkalo se svými čínskými protějšky a pokusilo se zhoršování vztahů mezi oběma zeměmi zastavit. Ministr zahraničí Antony Blinken mi v rozhovoru vyprávěl o tom, že světoví lídři v rozhovorech během setkání s ním očekávají vybudování slušných pracovních vztahů mezi USA a Čínou. Americká vláda bere vážně myšlenku, že s Čínou nepovolí sdílet pouze omezené množství technologií, a používá při tom metaforu „malého dvorku“ a „vysokého plotu“. Dokonce i ta americká opatření, jež jistě vyvolají čínský nesouhlas – jako například chystané nové regulace amerických investic v Číně –, nyní Američané signalizují Číně s předstihem (v tomto konkrétním případě tak učinila ministryně financí Janet L. Yellen).
V některých oblastech by Spojené státy přesto mohly vyvíjet větší úsilí. Pokud chce vést Bidenova administrativa produktivní dialog na vojenské úrovni, není šťastné tento zájem signalizovat prodlužováním sankcí proti čínskému ministru obrany z Trumpovy éry. Lepší by bylo sankce zrušit, aby spolu obě strany mohly komunikovat, a vyhnuly se tak případnému nedorozumění v záležitostech Tchaj-wanu.
Míč se však ve skutečnosti nachází především na straně Číny. Čínská zahraniční politika je ale bohužel poznamenaná asertivitou a útočností, jež se výrazně liší od situace posledních tří desetiletí. Si vznáší expanzivní nároky Číny v Jihočínském moři, vystupňoval vojenskou aktivitu v okolí Tchaj-wanu, střetl se s Indií v Himálaji, požaduje, aby se Austrálie zdržela jakékoli kritiky Číny, přislíbil bezvýhradnou podporu své země Moskvě, i když ta zároveň stupňuje agresi vůči Ukrajině, a zesílil kritiku Spojených států.
Žádný ze zmíněných postupů dobře nefunguje. Země v sousedství Číny se začaly mnohem aktivněji stavět proti vlivu Pekingu a hledají pomoc jinde, především pak u Spojených států. Čínu od sebe odstrkují asijské mocnosti od Japonska přes Filipíny až po Indii. Změní se Peking? Je jeho stále autokratičtější a uzavřenější rozhodovací systém schopen se učit a přizpůsobit? Záhadné odstranění Čchin Kanga nenaznačuje pozitivní odpověď.