Pomáhá Amerika sjednotit Rusko s Čínou?

21.02. 2022 Reportáže, analýzy, rozhovory

Jedno ze základních strategických pravidel totiž zní: Rozděl své nepřátele. Americká zahraniční politika však stále častěji dělá pravý opak. Rusko a Čína nedávno v dokumentu čítajícím pět tisíc stran potvrdily „přátelství“, jež „nemá hranic“. Obě mocnosti jsou si podle všeho blíže, než kdykoli v posledních padesáti letech.

Rozděl a panuj
Pro Rusko, které je v podstatě uvadající mocností, je Čína darem z nebes. Nejdůležitější překážkou fungování i nejpřísnějších sankcí je skutečnost, že Čína, druhá největší ekonomika světa, Rusku pomůže. Moskva nedávno oznámila nové dohody o dodávkách ropy a plynu do Číny a Peking může nakoupit ještě více ruské energie a surovin. Může také dovolit Moskvě, aby využila různé čínské mechanismy a instituce a vyhnula se tak americkým finančním restrikcím. „Čína je náš strategický nárazník,“ prohlásil kremelský poradce Sergej Karaganov. „Víme, že se v každé obtížné situaci můžeme opřít o její vojenskou, politickou a ekonomickou podporu.“ Těm, podle nichž se jedná pouze o instinktivní obrannou reakci dvou autokracií, lze připomenout, že tomu tak nebylo vždy. V roce 2014 (kdy byly obě země také autokratické) Čína okázale odmítla podpořit ruskou invazi na Ukrajinu, anexi Krymu ostatně neuznala dodnes. Podobně Peking nepodpořil ruskou intervenci v Gruzii a vyjádřil podporu gruzínské územní integritě a nezávislosti. Jak Rusko, tak Čína jsou sice nepřáteli Západu, zásadně se ale od sebe liší. Pokud je dnes Washington hází do jednoho pytle, znamená to, že v něm ideologické uvažování převážilo nad strategickým. Putinovské Rusko je geopolitický kazisvět. Zaútočilo na své dva sousedy, Gruzii a Ukrajinu, a v obou státech okupuje území, což v poválečné Evropě nemá obdobu. Uchýlilo se ke kybernetickým útokům s cílem oslabit více než desítku demokratických zemí, včetně Spojených států. Brutální silou podpořilo spojence typu syrského prezidenta Bašára Asada. Vraždí své protivníky, i když žijí v zemích, jako je Německo či Velká Británie. A jako petrostát vlastně profituje z geopolitické nestability, jež zvyšuje ceny ropy a plynu. Čína je jiná. Jde o světovou mocnost na vzestupu, která nabírá ekonomickou moc a touží po větším vlivu. Vůči některým zemím zaujímá agresivní postoj, jako významný ekonomický hráč však může přesvědčivě tvrdit, že touží po globální stabilitě. Jak upozornil v roce 2020 Robert Manning na serveru Foreign Policy, „Peking se nesnaží nahradit Světovou banku, Mezinárodní měnový fond, Světovou obchodní organizaci a další instituce OSN, snaží se v nich hrát významnější roli.“ Peking v minulosti hlasoval pro podporu sankcí proti režimům v Libyi, Íránu či Severní Koreji, i když tato ochota ke spolupráci postupně mizí, zvláště v posledních měsících. Čína také svého práva veta v Radě bezpečnosti OSN využívá mnohem méně než Spojené státy nebo Rusko. Čína je pro Ameriku kritickou výzvou, většina opatření, jež kvůli tomu musíme přijmout, se ale nachází v oblasti domácí politiky a měla by směřovat k podpoře inovací a konkurenceschopnosti.

 

 

Velký evropský státník 19. století Otto von Bismarck se držel strategie, podle níž je nutné mít s každým z nepřátel lepší vztahy, než mají samotní nepřátelé mezi sebou. A od roku 1972, kdy se prezidentu Nixonovi spolu s Henrym Kissingerem podařilo odlákat Čínu od Sovětského svazu, měly Spojené státy po desetiletí lepší vztahy s Ruskem a Čínou než obě země mezi sebou. To už ale neplatí. Ve Washingtonu se mluvilo o pokusu o „opačného Kissingera“, tedy o snaze odlákat naopak Moskvu od Pekingu. Bidenova administrativa také minulý rok tímto směrem skutečně vykročila, to však bylo naivní nepochopení Putina, který reagoval rozpoutáním dnešní krize. Možná nebylo zapotřebí otáčet Kissingera na hlavu, ale prostě ho jenom napodobit a zlepšit běžné pracovní vztahy s Čínou. Tak to aspoň sám Kissinger dodnes radí. Na počátku studené války, kdy rovněž dominovala ideologie nad strategickým uvažováním, chápal Washington všechny komunistické státy jako jeden celek. Trvalo mu pětadvacet let (včetně války ve Vietnamu), než pochopil, že k Moskvě a Pekingu musí přistupovat rozdílně. Na počátku války proti terorismu oznámila vláda George W. Bushe, že Irák, Írán a Severní Korea tvoří společnou „osu zla“. Byla to chyba, za kterou platím USA dodnes. 

 

Zdroj: Respekt

更多文章

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.