ANTARKTIDA JAKO OBLASTI ZÁJMŮ ŘÍŠE STŘEDU

18.08. 2020 Podnikání v Číně
Lodě s rudou vlajkou míří k oběma pólům, čínští vědci provádějí průzkumy, čínské korporace se podílejí na těžbě a rybolovu a investují do arktické infrastruktury. U dalších velmocí však vznikají obavy. Jaké má vůbec Peking u pólů cíle a ambice? Bude zodpovědně spolupracujícím aktérem, nebo lze od něho očekávat asertivní až agresivní postupy?

Pokud se mluví o regionu Arktidy, obvykle se zkoumají možné spory mezi západními státy na straně jedné a Ruskem na straně druhé. Už řadu let se ale do dění na dalekém severu (a rovněž na dalekém jihu) zapojuje další silný hráč, a to Čínská lidová republika, jež nenechává prostor pro pochybnosti, že se chce v těchto oblastech stát opravdu relevantní silou. Její ambice sahají až do časů studené války, ovšem jejich realizaci dovolil až razantní vzestup Číny v posledních třech dekádách, zejména pak v té letos končící. Za jistý symbolický krok lze pokládat skutečnost, že ČLR v roce 2013 získala pozorovatelský status v Arktické radě, mezivládním fóru, jehož stálými členy je osm zemí, jejichž teritoria leží v blízkosti severního pólu. Seznam obsahuje USA, Kanadu, Island, Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko a Rusko, kdežto dalších třináct zemí působí jako pozorovatelé, Čína se však netají záměrem získat i plné členství. Sama se označuje za „stát blízký Arktidě“ („near-Arctic state“) či za „zúčastněnou stranu“ („stakeholder“). Technicky vzato jde o podivné formulace, jestliže uvážíme, že sever Číny je od Arktidy vzdálen asi podobně jako Berlín. Argument Pekingu ale zní tak, že klimatické a další procesy v Arktidě mají zásadní vliv i na Čínu a její ekonomiku, což by samozřejmě mohlo mít důsledky globálního charakteru. Prakticky se již Čína jako „arktická mocnost“ chová, protože její aktivity zastiňují i mnohé stálé členy Arktické rady. 26. ledna 2018 zveřejnila Čína svou oficiální arktickou politiku, ve které deklaruje své cíle, na prvním místě samozřejmě ty vědecké, zvláště ekologické výzkumy. V dalších kapitolách však již otevřeně jmenuje své ekonomické záměry využití severních oblastí Země. Prvním z nich je plavba po lodních dopravních trasách, jež se díky klimatickým změnám stávají dostupnějšími. Lze to snadno prokázat na dramaticky rostoucím počtu plavidel, která si tak mohou významně zkracovat cestu především mezi Asií a Evropou. Pro Čínu jde o ohromně důležitou otázku, neboť její ekonomika je životně závislá na námořní dopravě Malackým průlivem. Vedle problému pirátství tam existuje také hrozba, že v případě hypotetické války by US Navy dokázalo průliv snadno zablokovat, což by čínskou ekonomiku nejspíš přivedlo k rychlému krachu. Severní lodní trasy znamenají vhodnou alternativu, která by navíc nesmírně urychlila čínské dodávky do Evropy. Ona doprava Malackým průlivem zahrnuje i tankery s ropou, protože 80 % čínské spotřeby ropy prochází právě tudy. „Říše středu“ proto naléhavě usiluje o diverzifikaci a Arktida se má stát ideálním zdrojem, neboť podle různých odhadů ukrývá zhruba čtvrtinu dosud neobjevených světových zásob ropy a plynu. Čínské společnosti tedy navazují partnerství zejména s ruskými firmami a podílejí se na těžbě. To samozřejmě těší i Moskvu, jelikož čínské peníze mohou být velice vhodnou „náplastí“ na sankce ze strany Západu. /n:I S L A N D A G R Ó N S K O:n/ Nejde ale jen o uhlovodíkové zdroje a nejde jen o Rusko. Surovinové zájmy Pekingu směřují i jinam, například na Island a do Grónska. Právě tam leží obrovská, z velké části nedotčená ložiska širokého spektra surovin (včetně železa, titanu, uranu, zlata či platiny), a tudíž se nelze divit, že se na obou ostrovech významně angažují čínské korporace. Vedle zájmu o těžbu mají v plánu budovat i infrastrukturu, mimo jiné přístavy a letiště. To pochopitelně vzbuzuje znepokojení, protože Island a Grónsko mají strategicky mimořádně důležitou polohu. V případě Grónska se navíc obecně čeká, že během několika málo let se bude chtít stát nezávislým státem, jenž bude díky ohromným zásobám surovin atakovat horní příčky seznamu zemí podle výše HDP na hlavu. Velmoci si tedy již v předstihu hodlají „pojistit“ svůj vliv na největším ostrově. Zdánlivě absurdní nápad Donalda Trumpa, jenž chtěl koupit Grónsko, dává v tomto kontextu ve skutečnosti velice dobrý smysl. Další důležitý obor, kde se chce Čína angažovat, představuje rybolov, protože arktická loviště jsou nyní daleko lukrativnější než ta tichomořská, z nichž některá již bezmála zejí prázdnotou. Čtvrtým sektorem je turistika, která by se rozhodně neměla podceňovat, neboť pro Číňany má značný symbolický význam. Vláda v Pekingu ji výrazně podporuje, jelikož tak posiluje hrdost obyvatelstva, jež se pak tím víc ztotožňuje s polárními ambicemi. O efektu této podpory výmluvně hovoří fakt, že 80 % turistů, kteří na palubách ruských ledoborců směřují k severnímu pólu, tvoří právě Číňané. Společně s početnou flotilou ruských lodí tam řadu let působí též čínský ledoborec Xue Long (Sněžný drak), vyrobený na Ukrajině, v roce 2019 však zahájila činnost špičková loď Xue Long 2, kterou si již Čína postavila sama. Třetí čínský polární ledoborec se rodí a tentokrát už by měl mít jaderný pohon, díky čemuž se Čína stane po Rusku druhou zemí s takovou lodí. „Sněžní draci“ se ale plaví nejen na daleký sever, protože PRIC (Čínský polární výzkumný institut) běžně podniká expedice také do Antarktidy. Čína tam provozuje již čtyři stálé stanice, staví pátou a budí znepokojení zejména u Australanů, jelikož tyto stanice vesměs stojí na území, jež Austrálie považuje za „své“. Čínští vědci samozřejmě oficiálně provádějí pouze mírový výzkum (jiný je v Antarktidě koneckonců zakázaný), avšak stejně jako v případě Arktidy existuje podezření, že má rovněž skryté záměry. Vrátíme-li se zpět na sever, pak mezi témata diskusí patří například čínská vědecká stanice na norském souostroví Svalbard. Kromě výzkumu totiž slouží též jako pozemní řídicí středisko čínského družicového navigačního systému Beidou („Kompas“), jenž má nesporně i vojenské využití. Objevují se také spekulace, že čínské námořnictvo hodlá vysílat své jaderné ponorky na hlídkové plavby až do arktických vod. V tomto kontextu lze upozornit na jednu zajímavou skutečnost. Velkým zastáncem jaderných ponorek a misí v Arktidě byl též někdejší čínský ministr obrany Geng Biao, jehož tajemníkem byl svého času jistý Si Ťin-pching. Ano, dnešní čínský prezident. Zřejmě není vůbec náhoda, že expanze na daleký sever představuje jednu z důležitých součástí jeho agendy. Současně ale platí, že tyto ambice narážejí na zatím sice tichý a nenápadný, ale stále silnější odpor, který se navíc kupodivu neomezuje pouze na západní státy. Podobně jako jinde totiž platí, že Moskva sice oficiálně považuje Peking za dobrého spojence, jenže ve skutečnosti se sílící Číny hodně obává. V případě Arktidy je to zvlášť patrné, jestliže dojde na otázku plavebních tras. Rusko totiž prohlašuje některé části Arktidy za „své“, jelikož jde údajně o pokračování jeho pevninského šelfu, zatímco Čína tam prosazuje svobodu plavby podle obecně přijímaných norem mezinárodního práva. /n:A R K T I D A J A K O M Ě S Í C:n/ Když pomineme paradox skutečnosti, že Čína v Arktidě žádá přesně to, co sama odpírá jiným v Jihočínském moři, jde o zcela zjevný zdroj napětí ve vztazích s Moskvou. Někteří čínští představitelé už oficiálně deklarují, že nárok na rozvoj a využití Arktidy by nemělo mít jenom několik vybraných zemí, nýbrž celé lidstvo. Vyskytly se i pozoruhodné poznámky ve smyslu, že Arktida má „patřit všem, podobně jako Měsíc“. Rusko však potřebuje čínské peníze, takže nespokojenost obvykle vyjadřuje nepřímo a skrytě. Západní státy dávají najevo obavy poněkud jiného druhu. Čínští dopravci, těžaři či rybáři totiž rozhodně nejsou proslulí velkými ohledy k životnímu prostředí, takže jejich rostoucí angažmá v arktických regionech by mohlo vést k vážným ekologickým škodám. Peking to pochopitelně odmítá jako neopodstatněné obavy. Stejně tak odmítá, že by jeho ambice týkající se severních polárních oblastí měly jinou povahu než mírumilovnou. Některé texty, které vyšly v čínských odborných vojenských periodikách, ale napovídají, že se takové deklarace musejí brát se značnou rezervou. V debatách o čínské námořní strategii zaznělo i tvrzení, že má zahrnovat „obranu v blízkých mořích, ochranu ve vzdálených mořích, přítomnost na světovém oceánu a expanzi k oběma pólům“. Přinejmenším se tedy dá čekat, že čínská válečná plavidla budou stále častěji vyrážet do Arktidy jako doprovod obchodních lodí, které povezou suroviny do Číny nebo zboží do Evropy. Ve vzdálenější budoucnosti nelze vyloučit ani arktické mise čínských raketonosných ponorek, které by tak mohly být účinným odstrašujícím prostředkem, protože USA po skončení studené války značně zredukovaly své výstražné a obranné kapacity proti útoku přes severní pól. Také americké schopnosti pro operace v Arktidě jsou hodně omezené, jelikož Pobřežní stráž má jen jediný (již ze 70. let pocházející) polární ledoborec. Donald Trump proto v červnu 2020 vydal příkaz k zahájení stavby flotily nových ledoborců. Nové lodě tohoto druhu mají vstoupit do služby teprve příští dekádu, ovšem už znějí hlasy, že by se USA měly inspirovat novými ruskými ledoborci třídy Ivan Papanin, jež mohou nést také těžkou výzbroj včetně protilodních střel. Povědomí Američanů o rizicích dokládá také fakt, že zpráva o vojenských schopnostech Číny, jež je každý rok zhotovena pro Kongres, v roce 2019 poprvé obsahovala též kapitolu o čínských aktivitách v Arktidě. Věnovala se též ledoborcům, oblastem spolupráce Pekingu a Moskvy i jejich neshodám. Samozřejmě znějí také uklidňující hlasy, podle nichž není třeba mít z čínských (ani z ruských) ambicí strach či naznačovat, že vypukne jakási „arktická válka“. Je pravda, že v Arktidě vždy převládal (a to i v nejnapjatějších časech studené války) kooperativní přístup, zřejmě proto, že extrémní přírodní podmínky posilovaly spíš sklony ke spolupráci. Pravda je však také to, že právě tyto přírodní podmínky se dnes mění. Potenciální „výhry“ v Arktidě nikdy nebyly tak vysoké, a proto světové velmoci včetně Číny zvedají sázky

Zdroj: Echo

更多文章

Proč se české nevěsty strojí do bílých šatů? Protože je to barva čistoty. Proč smuteční hosté chodí v černé? Protože je to barva smrti a zármutku. Podobně zelená symbolizuje pro Evropany naději a nový život, červená lásku a blankytná nevinnost. Stejně významné jsou barvy i v Číně. Některé významy a způsoby jejich použití se ale od evropských liší.

V Číně byla Nobelova cena vždy ostře sledována jako výraz světového uznání národním literaturám. Skutečnost, že se této pocty až do minulého týdne nedostalo žádnému spisovateli z Číny, se vší její bohatou literární tradicí a významem, přičítaným slovesným uměním, byla pro čínské intelektuály trpkou připomínkou neplnoprávného postavení jejich vlasti na pomyslné stupnici světových kultur v moderní době.

Letos v létě uplynulo vice než sto let od boxerského povstání v severní Číně a jeho potlačení spojenými armádami osmi mocností (Evropa, USA a Japonsko). Kulaté výročí této významné, ale na Západě polozapomenuté historické epizody prošlo vcelku bez povšimnutí, dokud na ně neupozornila jiná kontroverzní, symbolikou nabitá událost: 1. října, v den 51. výročí založení ČLR (a na svátek sv. Terezie z Lisieux, patronky misionářů), vyhlásil papež Jan Pavel II. kanonizaci 120 nových světců z Číny,…

Tento web používá soubory cookie k poskytování služeb a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.