Pentagon varoval před rychlou modernizací čínské armády a před proměnou pekingské vojenské strategie, která vedle ochrany hranic stále více přemýšlí i o hájení čínských hospodářských zájmů na celé planetě. Tyto dvě zprávy minulého týdne se zařadily za desítky podobných z minulých měsíců. Všechny ukazují, že hospodářská krize minulých dvou let jen urychlila posilování komunistické velmoci, že "globální krize" je především krizí či recesí Západu, relativním vzestupem zbytku planety. Zprávy o rostoucí ekonomice a stále vyšších investicích do armády by nebyly tak důležité, kdyby "Říše středu" současně nesílila v tolika jiných oblastech, v nichž měli donedávna jasně navrch Evropané a Američané. Týdeník The Economist například nedávno vydal zvláštní přílohu o bankovnictví v tzv. rozvojových zemích. V čase, kdy u nás vnímáme bankéře především jako jakési nezodpovědné gamblery, Číňané svým finančním ústavům stále věří. Ty si v minulých letech držely vysoký základní kapitál, byly přísně regulované, a proto se vyhýbaly zhoubným, riskantním operacím se "sofistikovanými" finančními produkty. Ratingové agentury a investoři si proto pomalu uvědomují, že je momentálně bezpečnější i výnosnější vložit své peníze do bank v Číně a jinde mimo Evropu. Dvě čínské banky jsou už kapitálově největší na světě a je otázkou, zda se centra bankovnictví pomalu nepřesouvají na východ Číny stejně jako továrny před dvaceti lety. Ještě významnější je ale posun, který čínský vzestup minulých dvou let vyvolal na poli idejí, myšlenek. Nejen že i v Česku čím dál tím více vnímáme svoji závislost na úspěchu pekingských komunistů - k hospodářskému oživení minulých měsíců by u nás nedošlo bez čínského hladu po německých výrobcích, kterým dodávají součástky české exportní firmy. Především se asijský model stává stále atraktivnějším po celé planetě. Vládci z Asie a Afriky už nevhlížejí k "washingtonskému konsenzu" deregulace, volného trhu a oslabování role státu, ale stále více se inspirují "pekingským konsenzem" založeným hlavně na silném, rozvoj řídícím státu. Moc Pekingu dnes zkrátka neroste jen díky zbraním a síle peněz, ale také díky - ze střední Evropy s její komunistickou zkušeností těžko uvěřitelné - přitažlivosti "dobrého příkladu"; díky tomu, co politolog Joseph Nye nazývá "soft power" (jemná síla). Donedávna přitom na tomto poli svobodná Amerika a Evropa neměly konkurenci.