Zbraně jako výstraha Až se 7. září Chu Ťin-tchao setká s Georgem Bushem v Bílém domě mezi čtyřma očima, mohou kromě „denních“ problémů debatovat i o věcech globálního významu. Rychlý růst Číny pociťuje celý svět a Spojené státy jako jediná supervelmoc k tomu mají zásadní slovo. Půjde především o ekonomiku. Jak zajistit stabilitu na trzích se surovinami a energetickými zdroji? Jak nastavit kurzy měn a podmínky obchodu, aby se z Číny nestala celosvětová manufaktura? Jak přimět Peking, aby jeho rozvíjející se průmysl bral ohledy i na životní prostředí? Pro samotné Američany však zůstává nejcitlivějším tématem kurz jüanu, který Peking v červenci korigoval příliš slabě na to, aby umlčel kritiku Kongresu – ten hrozí uvalením téměř 30% celních tarifů. A alespoň čínské instituce by měly brát větší ohledy na autorská práva a používat ve svých počítačích legální software. Ani v politické sféře nejsou vztahy mezi USA a Čínou ideální. Prostě řečeno, Američané si moc nevědí rady, jak se postavit k čínské zahraničněpolitické expanzi provázené příslušným zvětšováním vojenské síly. Nelze přehlédnout, že čínské vojenské výdaje rychle rostou a že Peking usiluje o stále dokonalejší zbraně. Nicméně jeho kapacity zdaleka nedosahují úrovně, která by mu umožnila vstoupit do otevřeného konfliktu s některou ze světových mocností. Slouží především k odstrašování a jako forma nátlaku při prosazování čínských zájmů v zahraničí, především vůči Tchaj-wanu, ale i jako záruka partnerům při vytváření aliancí se zeměmi jako Severní Korea, Pákistán, Írán a dalšími ve Střední Asii, Africe či Jižní Americe. Chu a Bush budou spolu určitě hovořit o Tchaj-wanu, kde na jedné straně Čína v březnu v novém antiseparačním zákoně připustila možnost zasáhnout proti vyhlášení nezávislosti ostrova silou, což na druhé straně Američané vyrovnávají nabídkou nejmodernějších zbraní a vojenských poradců. Obě strany přitom vědí, že vojenský konflikt není v zájmu ani jedné. Podobně je tomu i v případě Severní Koreje, kde Čína v poslední době hraje aktivní roli prostředníka. Nerozzlobit Írán Čína by také ráda vytvořila nějakou platformu, kde by se mohla více realizovat jako garant bezpečnostního uspořádání v Asii, zejména východní, kde stále hrají dominantní úlohu Spojené státy. Podobného cíle už dosáhla ve Střední Asii v rámci Organizace šanghajské spolupráce, která na svém červencovém summitu vyzvala Američany k stanovení nějakého časového limitu pro vojenskou přítomnost v této části světa. Uzbekistán, který se obává zejména mocenského zvratu prostřednictvím Západem podporovaných demokratických hnutí, už americká vojska ze země vypověděl. Podle čínských představ by se mohla v nějakou formu bezpečnostní organizace přeměnit současná šestistranná jednání Číny, Ruska, Japonska, USA a Jižní i Severní Koreje. Podobným zárodkem by se mohl stát na prosinec svolaný východoasijský summit v Kuala Lumpuru, kde se s Čínou setkají Japonsko, Jižní Korea, Indie, Nový Zéland a Austrálie spolu se zeměmi jihovýchodní Asie. Pro země Evropské unie mohou mít výsledky americko-čínského summitu zásadní význam. V ekonomice čelí Evropané podobným problémům jako Američané. V zahraničněpolitické sféře je to pak aktuální problém Íránu a jeho jaderného programu, díky němuž by mohl Teherán disponovat nukleárním arzenálem – hrozbou pro Evropu i americkou vojenskou přítomnost na Blízkém východě. Ačkoli nelze Čínu otevřeně obvinit z přímé vojenské spolupráce s Íránem v jaderné oblasti, má na rozhodování Teheránu velký vliv už jako důležitý obchodní partner. A i pro Čínu by byly důsledky vystupňované krize s Íránem neblahé: Teherán představuje důležitý zdroj krytí jejích energetických potřeb, konkrétně ropy.