Když se nátlaková a politika USA přestává vyplácet i Západu

Peking slíbil snížit clo na kanadský řepkový olej z 85 na 15 procent, výměnou Ottawa dovolí Číňanům dovézt 49 tisíc elektrických aut se clem 6,1 procenta místo dosavadních 100 procent.

Jde o ukončení vleklé obchodní války. Kanadský premiér Mark Carney nutnost uzavřít dohodu zdůvodnil potřebou diverzifikovat obchodní vztahy pryč od USA. Spojené státy jsou největším obchodním partnerem Kanady, ale chování Washingtonu ji nutí rozhlížet se po jiných trzích. Řeči Donalda Trumpa o anexi Kanady rozhodně nepřispěly k utužení vzájemných vztahů. Ještě škodlivější byla ale americká cla, která Trump samovolně zvyšoval a snižoval. Carney v narážce na Trumpovu nespolehlivost prohlásil, že v posledních měsících byly vztahy s Čínou „předvídatelné“ a rozhovory označil za „realistické a uctivé“. Současná americká administrativa přistupuje k zahraničním vztahům značně direktivně. Vydává rozkazy, od „zabereme Grónsko“ až po „Evropa musí chránit svobodu slova“, a očekává, že budou splněny. Připomíná to spíš chování imperiálního centra k vazalům než komunikaci mezi spojenci. Pokud není po americké vůli, přicházejí výhrůžky a cla. Situaci nezlepšuje Trumpova nepředvídatelnost. Trumpovy výlevy na jeho sociální síti Truth Social se málokdy zhmotní v reálné činy, jindy ale americké speciální síly unesou venezuelského autoritáře Nicoláse Madura či americká letadla bombardují íránská jaderná zařízení.

Ve zmiňovaných případech sice šlo o údery proti americkým protivníkům, ale alespoň část hnutí MAGA se tváří, že by jim nevadilo, kdyby se Trump podobně choval vůči spojencům. Evropany považují v podstatě za nevděčné vyžírky, kteří na USA pouze parazitují. Tento sentiment sdílí i Trump. „Po mnoho let jsme dotovali Dánsko, všechny země Evropské unie a další země tím, že jsme jim neúčtovali cla ani žádné jiné formy náhrad. Nyní, po staletích, je čas, aby Dánsko oplatilo laskavost – v sázce je světový mír!“ napsal v příspěvku oznamujícím cla na skupinu evropských zemí, které vyslaly do Grónska vojáky.

Dřívější americké vlády chápaly, že i když Evropané jsou často nevděční, neplní sliby, jsou rozhádaní a protivní, transatlantické spojenectví je nakonec ku prospěchu USA. Byl to násobitel americké moci. Předvídatelné chování zase z Ameriky činilo stabilního partnera. Tuto roli se snaží přebrat Čína. Tváří se jako solidní partner, který chce hlavně vydělávat peníze. Do vnitřní politiky ostatních států se nebude motat. Výměnou požaduje stejné chování vůči sobě, tedy žádné všetečné otázky ohledně lidských práv a statusu Tchaj-wanu, který Čína považuje za svou vnitřní záležitost.

Američané se tváří, že k atlantickému spojenectví neexistuje alternativa, Evropa tedy musí dělat, co se jí řekne. Případ Kanady ale ukazuje, že přece jen tu alternativa je. Carney nemusí být zdaleka jediný, kdo bude v Pekingu hledat protiváhu vůči Washingtonu. Na návštěvu říše středu se chystají i britský premiér Keir Starmer a německý kancléř Friedrich Merz. Trumpovo chování ale neohrožuje jen tradiční Aliance, nýbrž i jeho vlastní cíle. Znovu je tu příklad Kanady. Tam vše směřovalo k obřímu vítězství konzervativců, kteří by byli přirozenými partnery republikánů. Trumpovy slovní útoky ale měly efekt vzestupu liberálů, u nichž voliči předpokládali ostřejší postoj vůči USA.

Podobné je to nyní v Evropě. Současná administrativa se netají tím, že by ráda viděla u moci spřízněné strany, jako je Národní sdružení ve Francii či AfD v Německu. Ty se ale od Trumpa kvůli Grónsku distancují. „Porušil základní volební slib, a sice že nebude zasahovat do záležitostí jiných zemí,“ prohlásila šéfka AfD Alice Weidelová. Podobně se vyjádřil předseda Národního sdružení Jordan Bardella, který obvinil Trumpa z „imperiálních ambicí“. Na Trumpovo chování v nedávné době, zvláště ohledně Grónska, se tak hodí Talleyrandův citát: „Je to horší než zločin, je to chyba.“

Grónsko?
„Pokud Spojené státy obsadí Grónsko silou, dánští vojáci mohou okamžitě zahájit palbu, aniž by museli konzultovat nadřízené!“ Zní to jako věta z filmu, ale je to strohý vojenský rozkaz vydaný dánským ministerstvem obrany vojákům rozmístěným v Grónsku. Leden 2026 je milníkem v diplomatické historii.

Trump se vyjadřoval jednoznačně a světu přímo řekl: Spojené státy musí „vlastnit“ celé Grónsko. Samozřejmě u něho jeden nikdy neví, ale co kdyby?

Všimněte si slova, které použil – „vlastnit“.

Nechtěl pronájem, ani nepotřeboval právo užívání, ale chce „to“ převzít. Smlouvy o pronájmu vojenských základen postrádaly smysl, USA se cítí v bezpečí, pouze pokud by se „kus ledu“ skutečně stal americkým územím.

GIUK
Vysocí úředníci Bílého domu následovali jeho rétoriku a prohlásili, že studují různé „možnosti převzetí“, včetně těch nejextrémnějších vojenských opatření. Ta pak prezident Trump prozatím vyloučil. Ale u Trumpa skutečně…jeden nikdy neví. Viceprezident Vance zašel ještě dál a přímo adresoval řeč EU: pokud Evropa nechce potíže, měla by brát požadavky USA vážně. Tváří v tvář tak zjevné hrozbě ze strany svého spojence bylo Dánsko nuceno oživit svůj dlouho uchovávaný dekret z roku 1952, zmíněný zde v úvodu, a tedy „v případě útoku na dánské území musí prvosledové dánské vojenské jednotky okamžitě zahájit palbu, a to i bez předchozího povolení nadřízenými.

Vše se odehrálo tak rychle, že mnozí zpočátku mysleli, že jde jen o další z řady Trumpových chvástání. Jednalo se však o dlouho plánované a vyvrcholení strategického plánu. Abychom pochopili, proč jsou Američané tak posedlí tímto obrovským ledovcem, odložme naši obvyklou horizontální mapu světa a podívejme se na mapu pro změnu shora, od severního pólu. Grónsko není nějakým okrajovým koutem na mapě, ale nachází se mezi Severní Amerikou, Evropou a Ruskem, v geometrickém středu severní polokoule. Pro obranu pevninské části USA je to nejdůležitější brána a mezikontinentální balistické rakety útočící na USA z hlubokého vnitrozemí Eurasie musí pro nejkratší a nejefektivnější trasu překonat Arktidu. Kromě hrozby ze vzduchu je dalším hlavním důvodem, proč jsou Spojené státy tak netrpělivé, také podmořská cesta. Toto se týká vysoce specializovaného vojenského konceptu, který obyčejní lidé, co čtou noviny možná znají jen jako zájem o strategické nerostné suroviny a obchodní námořní trasy. ale jakmile se zmíní Grónsko, zkušení vojenští nadšenci si okamžitě vybaví pojem „GIUK Line“, tedy obrannou linii tvořenou Grónskem, Islandem a Spojeným královstvím (UK).

Atlantický oceán je jako obrovský nástupní prostor a GIUK line je jeho brána. Protože přístup k moři pro severní Evropu je blokován úzkým Lamanšským průlivem, nebezpečné jaderné ponorky, které chtějí vyplout z pod ledové pokrývky Arktidy a tajně proniknout do hlubin Atlantiku, aby ohrozily východní pobřeží Spojených států, mohou proplout pouze přes Grónsko!

Nejlepším řešením by bylo koupit celý takový nástupní prostor a postavit kolem něj vysokou zeď, nainstalovat monitorovací zařízení a systémy včasného varování. A tím, že by se Grónsko stalo územím USA, mohla by americká armáda vybudovat v okolních vodách hlubokomořské ponorkové základny, které by kontrolovaly přístup do Atlantského oceánu.

Ano, jistě, kromě strategické polohy má grónský ledový příkrov pro USA i ekonomický význam. Jak ledová pokrývka taje, odhalují se ložiska vzácných zemin a uranu, což je pro USA, které touží snížit svou závislost na zdrojích také zásadní. Kontrola těchto zdrojů nejenže řeší vlastní potřeby USA, ale také v budoucnu umožní kontrolovat globální dodavatelské řetězce.

Jak přesně hodlají USA pohltit tento super ostrov, který je pod svrchovaností Dánska? Přímé vylodění s letadlovou lodí je špatná volba, protože to by podlomilo morálku spojenců v NATO. Trumpův tým připravil strategii „salámové metody“. Sociální struktura Grónska je ve skutečnosti poměrně křehká a ačkoli se jedná o autonomní území Dánska, většinoví místní obyvatelé, Inuité, se vždy chovali separatisticky. Jedinou překážkou nezávislosti pro ně ale byli vždy peníze, protože tamní ekonomika je vysoce závislá na jediném zdroji příjmů z Dánska. K udržení fungovaní ekonomiky se spoléhá na přibližně 600 milionů dolarů ročně asignovaných v dotacích od dánské centrální vlády. To je pro USA cena poměrně směšná a p plán Američanů je tedy jasný:

Nejprve pomocí peněz infiltrovat a podporovat separatistické síly na ostrově, prosazovat národní sebeurčení a přesvědčovat místní obyvatele, že pouze odtržením se od Dánska mohou zbohatnout; za druhé, když volání po nezávislosti na ostrově zesílí a dánská vláda bude oslabena, pak Spojené státy zasáhnou jako sponzor a přímo nabídnou šek na desítky nebo dokonce stovky miliard dolarů pomoci; za třetí, budou se snažit podepsat takzvanou „Dohodu o volném přidružení“.

V této dohodě by se Grónsko formálně stalo nezávislým státem, ale veškerá jeho obrana, zahraniční záležitosti, a dokonce i rozpočet byly převzaty Washingtonem. Ostatně podobně jako čínský Hongkong dnes. A tímto způsobem by se Grónsko proměnilo z dánského autonomního území na americkou vojenskou základnu. Genialita tohoto kroku spočívá v tom, že se takovýto plán tváří poměrně věrohodně jako pomoc k nezávislosti, zatímco ve skutečnosti jde de facto o úplnou anexi.

Poučení z historie
Toto je Číňanům velmi dobře známé, nejen ze současného Hongkongu, ale i ze čínské historie. Je to kompletní replika slavného citátu „jak využít cestu k útoku na Guo“ z historického starověkého období Jara a podzimu: Mocný čínský stát Jin se rozhodl anektovat sousední stát Guo, ale malý stát Yu mu v tom bránil. Vévoda Xian z Jin daroval vládci Yu národní poklad – nefritový disk a ušlechtilého koně – s nejvyšší upřímností. Chválil ho a tvrdil, že si pouze půjčuje cestu, aby dal neposlušnému Guo lekci, a že samozřejmě ochrání bezpečnost Yu. Pošetilý a chamtivý vládce Yu uvěřil slibu mocného státu a otevřel své brány. V důsledku toho armáda Jin zničila Guo a na zpáteční cestě také vyhladila i Yu.

V tuto chvíli jsou Spojené státy jako stát Jin a Grónsko je jako ubohý stát Yu a takzvaná „bezpečnost severního Atlantiku“ je záminkou používanou k oklamání veřejnosti. Sliby, rozhovory o ochraně a pokusy o budování dobrých vztahů s Dánskem mají v podstatě za cíl snížit ostražitost Grónska. Jakmile USA dosáhnou úplného „vlastnictví“, Grónsko se stane baštou pro zadržování Evropy, ohrožování Ruska a kontrolu Arktidy, zatímco práva domorodého obyvatelstva a dánská suverenita budou odsunuty na neurčito. Osud severoamerických indiánů známe z dějin.

Toto chování vyvolalo okamžitou paniku a Francie, Německo a Velká Británie sice verbálně prohlašují, že respektují dánskou suverenitu, ale jsou si dobře vědomy toho, že pokud USA dnes mohou z bezpečnostních důvodů násilím koupit Grónsko, udělají zítra totéž ze strategických důvodů kdekoliv. Kanada? Zdánlivě robustní systém kolektivní bezpečnosti EU není tak pevný.

V situaci extrémní nejistoty začaly některé evropské země obracet svou pozornost na východ. Finsko nedávno vyzvalo Čínu, aby dodržovala princip jedné Číny, a vyjádřilo ochotu posílit spolupráci v naději, že se podaří zapojit východní mocnost do zajištění rovnováhy. Dokonce i kanadský premiér Mark Carney se vydává na svou první návštěvu Číny za osm let!

Zpátky do džungle?
Pro Čínu je krize v Grónsku také otázkou životního zájmu, „ledová hedvábná stezka“ je nadějí na otevření arktických námořních tras a snížení závislosti na nebezpečné jižní cestě. Pokud Grónsko, tato brána do severního Atlantiku, bude spadat pod kontrolu USA a území bude militarizováno, znamená to, že v budoucnu budou čínské obchodní lodě a „výzkumná plavidla“ procházející touto oblastí pod dohledem americké armády. Tato námořní cesta, prospěšná pro celý svět, by se mohla velmi snadno stát nebezpečnou trasou podobně jako ta jižní. Série událostí, která začala v roce 2026, zcela odhalila odvrácenou stranu mezinárodního řádu založeného na pravidlech.

Měli bychom Trumpovi poděkovat za jeho neskrývanou chamtivost a prosazování politiky práva silnějšího za včasný budíček? Období povrchního přátelství v boji o základní národní zájmy končí? A nemůže žádná smlouva poskytnout trvalou ochranu?  Když se hegemon, který udržuje starý řád, stane bezohledným a začne omezovat své spojence, svět se vrací do svého historického stavu boje přežití?

Je to tedy signál pro EU, Čínu, Rusko a zbytek světa, že národní bezpečnost plyne výhradně ze síly a že pouze když se staneme dostatečně silnými a vybudujeme ozbrojenou moc pak můžeme v tomto přeskupování sil sedět sebevědomě u jednacího stolu, místo abychom se ocitli na jídelním lístku? A je to tedy signál zejména pro Čínu, že když se chce Donald Trump vrátit do období primitivních pravidel džungle, tak je třeba ho doprovodit zpět do džungle a ukázat mu, kdo je v džungli skutečným lovcem a kdo kořistí?