Pascal Lamy zůstává i po svém odchodu z funkce v roce 2013 dodnes historicky nejdéle sloužícím ředitelem Světové obchodní organizace. WTO, která má za cíl odstraňovat bariéry v mezinárodním obchodu, vedl osm let v čase převládající víry v přísliby globalizace. Duch doby se změnil: dnes v kurzu není propojení světa, ale důraz na národní bezpečnost. Pandemie i neklid v Rudém moři ukázaly zranitelnost obchodních řetězců a rostou obavy z přílišné závislosti na Číně. „Globalizace nekončí,“ namítá Pascal Lamy, podle něhož otevírání obchodu světu prospělo. Varuje, že by se snahy o přílišné odstřižené od Číny mohly Západu vymstít.
Jedním z leitmotivů dnešních populistů včetně Donalda Trumpa je odpor proti globalizaci. Kdo na nebývalém ekonomickém propojování světa v minulých čtyřiceti letech nejvíce vydělal a kdo je poraženým?
Globalizace fungovala přesně tak, jak pravila teorie. Celému světu přineslo otevírání trhů velké plus. Jenže tento výsledek byl součtem řady plusů, které třeba vedly k vyzvednutí stovek milionů lidí z bídy – a několika minusů, které pocítila zvláště část střední třídy v bohatých zemích. Vzestup Donalda Trumpa opravdu není možné pochopit bez úpadku amerického průmyslu na území tzv. rust beltu a chybějící sociální sítě, která by uchránila tamní zaměstnance.
Dalo se vůbec předejít tomu, že se tito voliči dnes cítí být poraženými globalizace?
Bylo jasné, že otevírání trhů zvyšuje ekonomickou efektivitu a doprovází ho schumpeterovská „kreativní destrukce“ (zjednodušeně řečeno předpoklad, že každá úspěšná inovace s sebou nevyhnutelně nese destrukci stávajících struktur – pozn. red.). Tenhle efekt je možné tlumit jen v podmínkách národních států. V kontinentální Evropě, která má tradicí sociálních států, to politici do značné míry dokázali. Mnohem méně se to ale dařilo v USA. Svého času tam byl spuštěn program, který měl pomáhat dělníkům z mizejících odvětví s rekvalifikací nebo stěhováním za jinými příležitosti. Placen měl být z federálního rozpočtu, jenže kvůli ideologickým sporům se nenašlo dost peněz na jeho skutečně masové rozšíření. Republikáni v tom spatřovali příliš velké státní zásahy, něco jako první krok k socialismu.
Neměli tedy nakonec pravdu radikálně levicoví kritici globalizace, kteří před čtvrtstoletím na okraji řady summitů – i v Praze – proti otevírání trhů masivně protestovali? Desítky tisíc demonstrantů tehdy nabouraly i jednání WTO v Seattlu.
Toto hnutí tvrdilo, že globalizace uškodí chudým, rozvojovým zemím. Ale bylo to nakonec přesně naopak. Masy lidí se vymanily z chudoby a více negativních důsledků cítili lidé v bohatých zemích. Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, tak vidíte, že je dnes globalizace mnohem méně populární v bohatých zemích. Obyvatelé chudých zemí v ní pořád vidí naději.
A kdo je tedy hlavním vítězem? Platí teze, že je to Čína?
Na globalizaci více vydělala už jen tím, že je tak velká – a ve statistikách tedy ostatní státy zastiňuje. Ano, největší počet lidí se z bídy vymanil právě v Číně. Ale Čína také své trhy otevřela mnohem více než například Indie a tamní vláda měla konzistentní plán ekonomického rozvoje. Ve svém státním plánování udělala některé chyby, třeba při politice jednoho dítěte nebo stavbou přehrady Tři soutěsky. Celkově ale investovala způsobem, díky němuž měla z globalizace velký prospěch. Navíc platí, že i zbytek světa zažil hospodářský rozvoj a z postupující globalizace tedy těžil.
Neoslabil tedy Západ otevíráním trhů sám sebe a neposílil čínské autoritáře, kteří prosazují alternativu vůči demokracii? Nemělo by se zapojení do globalizace podmiňovat demokratickými reformami?
To by se mi samozřejmě líbilo, ale nefungovalo by to. Na sociálních standardech se takový Bangladéš se Švédskem neshodnou a obdobné je to u demokracie. Čína zkrátka řekne, že má vlastní cestu, jak konzultovat obyvatele. Ani na vteřinu bych si ale nemyslel, že kdyby byla Čína méně propojená se světem, tak by byla dnes méně autoritářská. To spíše naopak.
Možná by ale byla slabší…
Ale na jak dlouho? Je to obrovská země, po stovky let byla hlavní světovou mocností, než se v 15. století světu uzavřela.
Během pandemie jsme v souvislosti s Čínou zaznamenali ukázkový případ, jak vlivem globalizace vznikla nebezpečná závislost. Chyběly zdravotnické pomůcky i léky, jejichž základní chemikálie se vyrábějí právě tam.
Zpětný pohled na pandemii myslím spíše ukazuje něco jiného. Dodavatelské řetězce byly během covidu velmi odolné. Ano, v některých oblastech panuje velká závislost, ale tu lze většinou rychle překonat. Můžeme snadno sami vyrábět zdravotní pomůcky nebo paracetamol. Není to technologicky náročné a je to jen otázka ceny. Větším problémem je závislost u některých kritických surovin – tam řešení potrvá déle.
Přijde nová vlna globalizace
Vztahy mezi Čínou a USA jsou napjaté, pandemie jim nepomohla a nacionalističtí populisté v západních demokraciích sílí. Končí tedy globalizace?
Nemyslím, že dojde k deglobalizaci. Když zkoumáte statistiky světového obchodu, tak vidíte, že dále roste. Neroste sice tak rychle jako v minulosti, zažíváme jistou „slowbalizaci“, jak to před lety nazval The Economist. Ale fenomén nekončí. Rychlá globalizace, která trvala od osmdesátých let 20. století do doby zhruba před deseti lety, byla poháněna třemi faktory. Technologií, která zlevnila dopravu na velkou vzdálenost, a zvláště rozšířením internetu a standardizovaného kontejneru, díky němuž lze na lodích levněji přepravit mnohem větší náklad než v minulosti. Ideologií, tedy představou, že otevírání se je něčím dobrým a vede ve výsledku k užitku všech stran. A geopolitikou, tedy koncem studené války, dobovým optimismem a otevíráním se Číny pod taktovkou prezidenta Teng Siao-pchinga. Technologie globalizaci nadále pohání vpřed. Díky umělé inteligenci vstupujeme do nové fáze digitalizace, data ve světovém obchodu v jistém smyslu nahradí předměty. Stojíme na počátku nové velké vlny globalizace v digitálním světě.
Ideologie se však proti volnému obchodu spíše obrací a geopolitické napětí ve světě jednoznačně stoupá…
Ano, ty zmíněné negativní dopady vedou k novým protekcionistickým opatřením. Donalda Trumpa s Joem Bidenem spojuje snaha zpomalit vzestup Číny. Oba mají pocit, že se USA staly příliš zranitelnými. Oba se snaží zastavit čínské inovace a obecně pokrok v oblasti vyspělých technologií. Ta samá vzájemná provázanost, která byla vnímaná jako něco pozitivního, je v čase klesající vzájemné důvěry velmocí považována za bezpečnostní riziko. Tyto trendy globalizaci zpomalí, ale neukončí ji. Nevěřím, že se svět rozpadne do několika obchodních bloků. Jen se výrobní řetězce trochu přesunou ke spřáteleným nebo geograficky blíže položeným zemím. Podívejte se mimochodem na dopady Trumpem zavedených obchodních tarifů vůči Číně: jejich jediným důsledkem bylo, že se předtím v Číně levně vyráběné zboží pro americké spotřebitele prodražilo.
Donald Trump se může na podzim opět stát prezidentem a tak jako během prvního mandátu prosazovat tzv. decoupling, tedy úplné zpřetrhání ekonomické propojenosti s Čínou. K čemu by to vedlo?
Zpomalilo by to čínský vzestup, ale nezastavilo by ho to. Čína je sama dost velká a poradí si, ačkoli by rostla pomaleji. Myslím, že se Čína pro nás za určitých okolností může stát hrozbou. Ale soběstačná, na světě nezávislá Čína bude větší hrozbou než globalizovaná, provázaná Čína. V tomto bodě leží jádro mého nesouhlasu se současnou americkou strategií. Navíc Čína, která poroste pomalu, bude méně spokojená a více nacionalistická. Nemyslím, že případná nespokojenost obyvatel může vést ke změně tamního režimu. Vzhledem k tomu, jak silně autoritářský ten současný je a jak dokáže i s pomocí digitálních technologií ovládat společnost.
Obchodní napětí mezi velmocemi tedy potrvá. Jak by se měla vůči Číně zachovat Evropa?
Měli bychom odbourávat závislosti v případech, kdy je považujeme za příliš rizikové, ale nepřehánět to. Jednak je přístup na čínský trh pro evropskou ekonomiku důležitější než pro americkou. A pak by naší snahou mělo být současně i co největší vtažení Číny do péče o planetu, o tzv. globální statky, jako jsou klima, biodiverzita a ochrana oceánu. Ve dvou výrazných posunech minulých dvou let – montrealské úmluvě o biodiverzitě a smlouvě OSN o ochraně oceánů – sehrála Čína pozitivní roli. V ekologických otázkách má podobné zájmy jako my: netlačí zelenou transformaci, protože to po ní chce Evropa, ale protože to sama potřebuje. Skutečnost, že v této oblasti sledujeme stejné cíle, by měly obě strany v tomto vztahu více využívat.
Aktuálně probíhá spor například o čínská elektroauta. Komunistická vláda je roky masivně subvencovala, roste jejich export a evropské vlády se obávají, že by levné čínské modely mohly vážně poškodit její tradiční automobilky. Evropská unie nechává prozkoumat, zda Čína neporušuje ekonomická pravidla – a hrozí zavedením cel. Je to správný postup?
Dává to smysl. Ale musíme si také přiznat, že mezinárodní pravidla omezující státní subvence jsou velmi slabá. V rámci Světové obchodní organizace (WTO) se o tomto tématu diskutovalo ještě před přistoupením Číny počátkem tisíciletí a Evropská unie, Japonsko a USA tehdy nechtěly omezovat svůj vlastní prostor pro státní podporu. Čína pravidla WTO neporušuje častěji než Evropa nebo USA. Faktem ale je, že struktura čínské ekonomiky je dnes založená na příliš malé spotřebě a přílišných investicích. Nerozhoduje o nich trh, jako v našich zemích, ale komunistická strana. Důsledkem je nadvýroba aut, kterou Čína potřebuje prodat do světa. Vstupy na japonský, americký i turecký trh jsou omezené – a Evropa se nemůže stát jediným „řešením“ těchto nadměrných čínských výrobních kapacit. Evropa má antidumpingové a antisubvenční obchodní obranné nástroje, jak této situaci čelit, a může jich využít. Jen to musí kvůli pravidlům WTO dobře zdůvodnit a to – kvůli složité povaze věci – nějaký čas trvá.
Afrika bude hlavním partnerem
Říkáte, že z globalizace nejvíce profitovali chudí. Proč tedy na Blízkém východě nebo v Africe nevnímáme žádnou velkou spokojenost s vývojem v minulých desetiletích?
Protože Blízký východ a Afrika nejsou opravdu globalizované. Arabské státy do značné míry vyvážejí ropu a dovážejí vše ostatní, včetně pracovních migrantů. Afrika dováží, co neumí vyrobit, a vyváží, co neumí spotřebovat. Podobně málo globalizované je také Rusko. To je málo, ke globalizaci patří širší diverzifikace výroby, vyžaduje dlouhý proces hospodářské specializace.
Proč k tomu v subsaharské Africe dosud nedošlo?
Část afrických problémů vychází z dědictví hospodářských struktur, které zanechal kolonialismus. Ale tomu problému čelila i Asie – například Indonésie nebo Vietnam – a dokázala jej překonat. V Africe se přidává zásadní faktor: příliš rychlý růst počtu obyvatel. Kvůli němu rostlo HDP na obyvatele příliš pomalu a zatím nevznikla dostatečně silná střední vrstva, která by více konzumovala a více investovala. A nepřichází ani dost zahraničních investic. Když budete průměrný kapitalista, tak za svou investici budete ve většině světa požadovat řekněme desetiprocentní výnos. Z Afriky však budete požadovat patnáct procent – protože je tamní investice z řady důvodů, včetně slabé úrovně tamních vlád a státní správy, rizikovější. Tady vězí jádro problému.
Měla by v této situaci Evropa cíleně podporovat investice a vznik pracovních míst v Africe? Nebo si prostě musejí afričtí lídři dát věci do pořádku?
Afrika má na výběr. Může si své strategické a geoekonomické partnery vybírat. Ale Evropa na výběr nemá: Afrika je pro nás příliš důležitá. V minulých deseti letech se naštěstí v Evropě zvýšilo povědomí o tom, že Afrika bude v budoucnu naším hlavním politickým a ekonomickým partnerem. Vidíme, co dělá Čína, která tam ve velkém investuje do infrastruktury a získává vliv. Musíme dělat něco podobného a nová evropská strategie Global Gateway je takovou menší verzí čínské Nové Hedvábné stezky. Správným směrem šla Evropská komise pod vedením Jeana-Clauda Junckera, když se snažila různými zárukami snížit rizikovost investic v Africe. Na obou stranách věci komplikuje koloniální minulost. Je ale otázka času, kdy a jak rychle tohle evropské angažmá dále posílí.
Pascal Lamy (77) Francouzský socialistický politik. V letech 1985 až 1994 byl šéfem kabinetu předsedy Evropské komise Jacquese Delorse. Následně se stal ředitelem banky Credit Lyonnais a připravoval její privatizaci. V letech 1999 až 2004 byl evropským komisařem pro obchod, v letech 2005-2013 pak výkonným ředitelem Světové obchodní organizace (WTO). Působí v mnoha think tancích a expertních organizacích, například v Institutu Jacquese Delorse.